Jedna velká lež jménem život...(22)

Ještě pořád nám s Dominikem zbývá 6 dní, abych si užili, pak jen 5 dní a budu muset odjet, 4 dny, už se mi to krátí, 3 dny, 2 dny..předposlední den mi nabídl, že mi splní vše, co si budu jen přát a já hned věděla co to bude...měla jsem jen dvě přání..jedno, abych tentokrát odjela s rozloučením a druhé, abych se naposled podívala na místo, nebo spíš z místa, které jsem si zamilovala.
„Jsem moc ráda, že jsem tě poznala Megan“ řeknu se slzami v očích, když k sobě pevně přitisknu svou novou kamarádku.
„Já tebe taky Rebecco, nebo Patricie? Sakra jak ti mám říkat?“ vzlykne.
„Jak chceš..obě jména jsou moje a patří ke mně.“usměju se na ni a utřu si slzy z obličeje, abych na ni alespoň trochu viděla..
„Pro mě zůstaneš navždy Rebecca“ řekne a znovu mě k sobě přitiskne. Takhle mě objímá dlouho, tiskne k sobě, že skoro nemůžu popadnou dech, ale ji to asi nevadí, stejně jako ji a ani mě nevadí, že mi zamokří tričko a já ji..
„Megan, mám tě ráda, tak moc ráda..jsi skvělá holka, kámoška“ řeknu a pustím ji, abych se ji při těch slovech mohla podívat do očí.
„Já tebe taky Rebecco a doufám, že se ještě uvidíme“ řekne a popotáhne nosem.
„Určitě“slíbím ji „někdy se uvidíme“. Pak se otočím k Alici, která stojí kousek dál a nevím, jestli se s ní rozloučit taky, ale hlavně jak..s Megan to bylo tak jednoduché, ale s Alicí? To bude trochu víc těžší..Od té doby, kdy se obě dozvěděli pravdu o tom, kdo jsem, tak já jsem se moc bála toho, že se jejich postoj změní ke mně, ale od Megan se nezměnil vůbec a Alice se ještě víc odtáhla, takže teď nevím, jak se zachovat popravdě..rozloučit, nerozloučit...to je dobrá otázka..
„Rebecco, nebo Patricie, vždyť je to jedno, že“ řekne Alice jako první z nás a přistoupí ke mně. „ráda jsem tě poznala, i když jsem se k tobě chovala takhle jak jsem se chovala...moc mě to mrzí, všechno mě to mrzí..“ řekne
„To je v pohodě, já to chápu..nepadla jsem ti do oka stejně jako jiným lidem, to se prostě stane“ ujistím ji s úsměvem a ona mi úsměv oplatí.
„Doufám, že soud vyhrajete a ty už budeš navždy v bezpečí. Budu ráda, když se ještě někdy uvidíme a slibuju, že tentokrát se budu chovat líp, mnohem líp“dodá.
„Budu ráda, když se setkáme, ale tentokrát už budu jen Patricie ne Rebecca, budu hrát sama sebe a ne někoho jinýho, takže mě poznáš z té pravé stránky a ne z té hrané“
„Budu se na to těšit“usměje se na mě a pak mě obejme. Sice jen na chvilku, ale i tak mě obejme, což já málem považuju za výhru v loterii...
„Jo něco pro tebe se ségrou máme“vzpomene si najednou s pustí mě. Podívám se na Megan, která stojí s Dominikem kousek dál a ten ji utěšuje, ale jen co Megan uslyší Alici větu, hned ke mně přiběhne a podá mi malý balíček, který svírala za zády. Je to malá taška, zalepená izolepou, nejspíš proto abych se do ni nemohla dostat..
„Rozbal si to až doma“ řekne mi Megan.
„To udělám“slíbím ji a s díky si taštičku vezmu. Naposledy se obejmeme, poslední pohledy plné bolesti, smutku z loučení a z toho, co bude dál..uvidím se s nimi ještě někdy? Pomyslím si, když si sednu do auta a mávám ji naposled. Naposled co je vidím asi..naposledy..všechno mám teď poslední..poslední den, poslední pohledy kamarádek, poslední...
„Jaké je tvé další přání?“ zajímá se Dominik a podá mi papírový kapesníček, abych si mohla utřít slzy.
„Víš, kde jsme byli poprvé sami?“ zeptám se. Podívá se na mě s vyvalenýma očima, jako by nevěřil mým slovům, ale pak přikývne..
„Tak tam..chci být s tebou zase sama a chci naposled vidět celý Londýn“ usměju se na něj přes slzy. Dominik mi mlčky stiskne ruku na koleni a rozjedeme se k mému přání..Jsme tam za chvilku, protože jede opravdu rychle..
„Naposledy“ zašeptám, když spatřím velké ruské kolo, jak se pomalu otáčí a spoustu lidí kolem něj.
„Nic není naposled.“ řekne mi Dominik. Teď už nepředstíráme, že jsme sourozenci..nemá to cenu, ať si každý myslí co chce..teď už je mám jedno, že nás naši spolužáci uvidí ruku v ruce..když se dozví pravdu od Dominika nebo někoho jinýho, tak už je to jedno..teď si nemusíme na nic hrát..nemusíme si hrát na sourozence..můžeme být spolu, jako dva lidé co se milují...
„Jsi si jistá?“zasměje se Dominik, když si stoupneme do řady.
„Jsem. Tady jsme byli sami, ukazoval jsi mi Londýn pamatuješ? Chci si tenhle okamžik zapamatovat..být s tebou zase sama, nad celým Londýnem a prožívat to, co minule“ vysvětlím mu. Hned se mu objeví na tváři úsměv, pochopení a od té doby, už nic nenamítá proti mému rozhodnutí...koupí lístky a pak už jen čekáme až se uvolní kabinka, abychom do ni mohli nastoupit. Nečekáme dlouho a za chvilku už jsme zase ve vnitř. Sami dva, jako poprvé tu..jen my dva, kteří si budou užívat posledních pár minutek osamotě než se rozdělí..
„Bude se mi stýskat“ zašeptám. Už jsem se tak trochu, díky Barbaře, smířila s tím, že odjedu, že se vrátím domů k tátovi přátelům, ale ještě jsem se pořádně nesmířila s tím, že Barbaru s Dominikem opustím a možná už nikdy neuvidím.
„Mě taky a moc“ řekne a pevně mě obejme jednou rukou, zatím co druhou se chytí zábradlí, kdybychom náhodou nadali, tak teď nás alespoň on drží. Podívám se na něj a znovu vidím pohled plný bolesti, smutku, zoufalství... proč to takhle všechno musí skončit? Tahle hnusně, špatně? Všechno tak krásně začne a tak hnusně skončí..
„Nevím, jak se mám chovat k tátovi a kamarádkám, co všechno se změnilo za tu dobu co jsem tam nebyla? Bojím se toho, co mě čeká, když tam přijedu“ přiznám mu svou velkou obavu.
„Nic se nezmění, všechno se vrátí do normálu jako když jsi odjela“
„Ne, právě že všechno se změní Dominiku, všechno. Už to nebude takové jako před tím, bude to jiné. Já budu jiná“
„Ty budeš vždycky stejná, stále budeš Patricie, ta dívka co si toho tolik vytrpěla, ta dívka, která žije a ta dívka, kterou já miluju“ zašeptá mi poslední slovíčko do ucha.
„Já tebe taky a moc, ale to už víš“ řeknu a zakloním hlavu, abych na něj viděla. On se jen usměje a pak mě políbí.