Proč zrovna já?

Učila se bez Aleše pomalu žít. Ve školce si vyřídila mateřskou, a aby zahnala samotu, tak se začala učit francouzsky, což byl vždy její sen, začala číst spousty knih a časopisů a znovu začala hrát na klavír, což byla věc, kterou měla velmi ráda, ale dříve se jí na ni nedostávalo času. Díky tomu a díky všem příbuzným a kamarádům měla stále co dělat, ale i přesto na něj často vzpomínala.

Ani po tom co si toho tolik zažila, neměla Markéta klid…
Už jí začínalo růst bříško, když šla na pravidelnou kontrolu.
„Z gynekologického hlediska je všechno v pořádku, ale mohla bych se prosím podívat na to znamínko, co máte na ruce?“
„Samozřejmě, je s ním něco?“ zeptala se tušíc něco špatného.
„Pravděpodobně ne, všimla jsem si ho náhodou, ale občas dokážou takováhle znaménka velké těžkosti, byla bych klidnější, kdybyste si s ním zašla na chirurgii, kde by vám ho vyřízli a poslali do laboratoře.“
„Chcete říct, že by to mohla být rakovina?“ zeptala se na rovinu.
„Někdy se to stává a já bych chtěla mít jistotu, že tomu tak není“ zachytila její vyděšený výraz „nebojte se, jak už sem řekla, nezdá se mi, že by zrovna tohle byl váš případ.“
„Dobře, zajdu tam co nejdřív. Nashle.“

Ten pocit byl na zbláznění. Doktorka jí sice řekla, že se nemá obávat, že by to nic nemělo být, ale na druhou stranu kdyby si byla jistá, tak by ji tam neposílala. Říká se, že když se má něco posrat, tak pořádně, ale copak už by nestačilo, že přišla o milovaného muže a jejich dítě bude vychovávat sama?!
Když došla domu, padla na postel a rozbrečela se. Rozhodla se, že na chirurgii zajde hned zítra a dokud nebude mít výsledek, tak o tom nikomu neřekne, aby nebyli taky zbytečně vyděšení.

Druhý den brzo ráno seděla v čekárně na chirurgii. Nervy měla na pochodu a strachy se celá klepala. Když vstoupila do ordinace, bylo to ještě horší.
„S čím vám mohu pomoci?“ zeptal se jí doktor.
Vysvětlila mu, o co se jedná a během chvíle už bylo znaménko vyříznuté.
„Kdy asi budete mít výsledek?“ zeptala se.
„Zajděte si tak za tři dny.“

„Není ti něco?“ zeptala se jí Lenka.
„Ne, není mi nic“zalhala Markéta – nebo se aspoň pokusila.
Ale nepodařilo se jí to.
„Nekecej“ řekla Lenka „znám tě až moc dobře, něco se děje, poznám to na tobě. – Má to něco společnýho s tím obvazem co máš na ruce?“
Markéta ztuhla.
„No tak, řekni mi to.“
Nechtělo se jí, ale nakonec z toho byla lavina slov.
Lenka byla chvíli zaskočená, jak zprávou, tak náhlým přívalem slov.
„A proč si mi o tom neřekla?“ zeptala se šokovaně.
„Nechtěla jsem vás zbytečně děsit, řekla bych vám to, jen jestli budou výsledky pozitivní.“
„A kdy se to dozvíš?“
„Zítra si pro ně pudu.“
Chvíli bylo ticho.
„Jak jsi dokázala nic nikomu neříct?“ nemohla pochopit Lenka.
„Jen jsem si říkala, že už jsem vám přidělala dost starostí.“
Lenka zakroutila hlavou.
„Blázínku, jak tě tohle mohlo napadnout?“
Markéta se na ni omluvně usmála a objala ji.

Cestou do nemocnice měla Markéta pocit, jakoby jí nohy měly každou chvíli vypovědět službu. Strašně moc se bála odpovědi. A jak by to řekla blízkým? Lenka už o tom sice věděla, ale jak by to měla oznámit ostatním? Jak se takovéhle věci říkají?
V nemocnici byla brzo, netrvalo dlouho a dostala se k doktorovi, byl to ten stejný jako minule.
„Dobrý den“ řekla roztřeseně.
„Dobrý den“ přivítal ji s úsměvem, okamžitě si všiml její nervozity a tak rychle řekl „nemusíte se vůbec bát – vaše výsledky jsou v pořádku, jste zdravá.“
Jako by jí ze srdce nespadl jen kámen, ale rovnou celá skála.
„Děkuju“ řekla vděčně „moc děkuju.“
„Nemáte vůbec zač, rád sděluju dobré zprávy.“
Když z té ordinace odcházela, přišla si neskutečně šťastná…