Jedna velká lež jménem život...(23)

„Patricie, už musíme jet“ ozve se zamnou Barbary hlas.
„Já vím“přikývnu. Stojím před domem, který si stále prohlížím. Připadá mi to, jako bych ho viděla dneska poprvé a přitom je to poprvé a naposled co ho vidím..nemůžu si pomoc, ale stále se na něj musím dívat. Vždyť v tomhle domě jsem poznala svou novou rodinu, přítele, lásku, bezpečí..tenhle dům pro mě tolik znamená, nejde jen tak odjet..
„Pojď nebo zmeškáme letadlo“ chytí mě za ruku Barbara. Otočím se k ní a poslechnu ji, vydám se s ní k autu, kde už sedí i Dominik s policistou a zase čekají jen na mě.
„Omlouvám se, ale prostě...“chci říct, jak nemůže jen tak opustit dům, ve kterém jsem byla něco přes měsíc, jak jsem tu všechno poznala, ale Barbara mě umlčí. Nejspíš mě chápe.
„Já vím, ale letadlo nečeká“ zašeptá a pohladí mě po zádech. Naposledy se otočím na domeček a pak nastoupím dozadu za Dominikem, zatím co Barbara se posadí dopředu za policistou. Dominik mě k sobě hned přitáhne a mě se spustí proud slz. Naposled jsme takhle brečela, když jsem odjížděla od nás sem, protože jsem musela opustit přátelé, tátu a teď brečím ze stejného důvodu..znovu je opouštím, přátelé, Dominika a nakonec i Barbaru, mou drahou Barbaru, která mi v mnoha směrem zastala mou maminku. Proč jen mi tahle situace připadá povědomá? Ne povědomá, ale úplně stejná..bohužel jen v něčem je jiná..teď už kdo jsem a co chci..před tím jsem nevěděla nic..bylo mi to jedno..teď už není..vím proč se vracím a za svým návratem si budu stát..za svým rozhodnutím..za vším...
Ještě jsem se domů nevracela jako Patricie Králová, ještě jsem stále byla ta Rebecca, protože za prvé jsem tu neměla svoje doklady, abych se už nemusela skrývat za Rebeccou, za druhé takhle to vypadá že rodinka odjíždí na dovolenou, alespoň podle tašek, protože moje nové věci se nepodařili narvat do jedné a za třetí..ještě jsem nebyla připravená na to, abych se vrátila jako já..
„Klidně spi až budeme na místě, vzbudím tě“ řekne mi v letadle Barbara, která sedí zprava vedle mě, zatím co Dominik zleva. Sedím uprostřed, protože jsem chtěla mít oba dva, dva lidi, co pro mě znamenají tolik, vedle sebe a vychutnávat si to..naposled..
„Nevím jestli usnu“zašeptám. Opřu si hlavu o Dominika a nechám se hladit po jedné ruce, zatím co druhou chytím Barbaru. Je to sice trochu nepříjemná poloha, ale mě to nevadí..jsem ráda, že jsem s nimi nebo spíš, že oni jsou semnou..
Celou cestu v letadla jsem se držela obou pevně za ruku a nepustila ji, ani když jsem usnula. A to jsem se bála, že neusnu...prospala jsem nakonec celou cestu, ale jak se zdálo jim to nevadilo, spíš jim to možná udělalo radost, protože měli strach, jak všechno budu zvládat takže když jsem usnula, všechno změnilo situaci..
Zdál se mi divný sen, který jsem nepochopila..stále jsem před školou v Anglii, kterou jsem měla šanci pár týdnů navštívit, najednou vyběhla Megan, Alice, Tom, Filip a mezi nimi i Dominik..stále jsem tam a dívala se na ně, jak ti 4 vypadají šťastní, zatím co Dominik ne..pak se k němu přitočila nějaká jiná holka a políbila ho na rty..začali mi téct slzy ve snu a bohužel i ve skutečnosti, jak jsem zjistila, když jsem vzbudila.
„Neplač už jsme tady a zítra to už budeš mít všechno za sebou“ šeptá mi do ucha Dominik a stírá slzy. Nemůžu mu odpovědět, že nebrečím kvůli tomu, co mě zítra čeká, ale díky tomu divnému snu, kde jsem viděla jeho smutného, jak jeho rozzářenou tvář a to, jak se začal líbat s jinou dívkou..nemůžu mu to říct...vím, že to byl jen sen, ale tolik to bolí...tak moc, i když to byl jen obyčejný sen.
„Pojďte“vyzve nás Barbara, když letadlo přistane a letuška otevře dveře, abychom mohli jít ven. Zvednu se na své ztvrdlé nohy po cestě a s nervózou vystoupím z letadla. Konečně doma, pomyslím si. Barbara mě hned chytí za ruku a táhne dovnitř, abychom si vzali naše tašky a počkali na Gabču s Karlem, jak se domluvili..
„Zvládneš to?“zeptá se šeptem a se strachem v hlase Dominik.
„Ne, bojím se strašně“ přiznám se mu a posadím se na židli vedle Barbary a Dom udělá to samé. Znovu chytím oba dva za ruce a všichni čekáme, než nás najde Gabča.
„Jsem moc ráda, že jsem vás poznala a mohla u vás zůstat, a že jste tu semnou, i když nemusíte“zašeptám tak tiše, že mě slyší jen oni.
„Já jsem ráda, že jsi k nám přijela a mohla jsem tě poznat“ řekne Barbara „mám tě moc ráda, ale to ty víš. Nezapomeň na to ano? Pořád tu budu pro tebe, ať se děje co se děje“
„Já vím, já vím“ zašeptám a stisknu ji ruku. Stisk mi oplatí a pak se zadívá ven z velkého proskleného okna. Možná proto, abych neviděla její slzy, nebo možná, že ji tam něco upoutalo, ale spíš bych tipovala to první.
„Rebecco!!“ozve se pak něčí hlásek, jak volá mé vymyšlené jméno. Vyděšeně se podívám odkud se ten hlas ozval a pak dokonce i spatřím člověka, který mé jméno zavolal..
„Gaby!!“vykřiknu. Pustím Barbaru a Dominika, kteří se podívají stejně jako já na Gabču, která k nám běží. Rychle se k ní rozběhnu. Pak se najednou zastaví, roztáhne ruce a já ji padnu do náruče.
„Jsem tak ráda, že tě zase vidím!“zašeptám a pevně ji obejmu.
„Já taky Rebecco, nebo už mám říkat Patricie?“ šeptne.
„To je jedno, obě jména jsou má“odpovím a stále se k ní tisknu.
„Vypadáš jinak, řekla bych že šťastně“ řekne když mě pustí a začne si mě prohlížet.
„Tak trochu, ale zároveň i smutná“ přiznám a v tu chvíli se vedle mě objeví Barbara s Dominikem.
„Ahoj Dome, dobrý den paní Wilhemová“ usměje se na oba mé společníky Gabča.
„Ahoj Gaby“ usměje se na ni Dominik.
„Ahoj říkej mi prosím tě Barbara, připadám si hrozně“zasměje se hned Barbara a Gabča jen kývne.
„Měli bychom jet do hotelu, abys byla zase v bezpečí ano? Tady je to trochu divné, tak pojďte“ vyzve nás hned a rozhlídne se kolem. Dominik s Barbarou si hned vezmou svoje tašky a Gabča mi pomůže s těmi mými, jelikož jim mám trochu víc.
„Gaby, kdy je soud zítra?“ zajímá se Barbara.
„V 9 ráno a pak odpoledne, ale záleží na tom, jak rozhodne soudce. Pokud ti jde o otce, uvidíš se s ním až u soudu“
„Kolik soudů ještě bude?“ zajímá se Barbara dál, zatím co vyjdeme z letiště a zamíříme rovnou k autu, které je mi povědomé. Jeli jsme tím už sem, takže ho znám..
„Zítra by měl být poslední, který rozhodne o tom všem. Bude svědčit jen Patricie, která je hlavní svědkyně a to doufám, pomůže k tomu, aby je zavřeli.“ vysvětlí Gabča. To už přijdeme k autu, Gabča otevře kufr a my tam naskládáme naše věci.
„Teď pojedeme do hotelu, bude to bezpečné, než abys hned jela domů Patri. Ubytujeme nás v hotelu kousek od soudu a zítra vás vyzvedne Karel. Zaveze vás rovnou k soudu ano? Já pojedu ještě zařídit pár věcí, takže vás tu nechám jen co zalezete do pokoje ano?“
„Dobře. Gaby já...chtěla bych jet na hřbitov, bylo by to možné prosím tě? Chci vidět maminku a sestru..prosím Gaby“ zašeptám ji, když si Dominik s Barbarou sednou a mě se tak naskytne příležitost mluvit s ní sama.
„Není to dobrý nápad Patri“ řekne mi hned.
„Gaby, nebyla jsem na pohřbu, neviděla jsem je, nemohla jsem se rozloučit tak mi dovol, alespoň tohle.“ poprosím ji.
„Půjdu s tebou. Zavezeme Doma s Barbarou do hotelu a pojedu tam s tebou.“ přikývne na konec po chvilce.
„Děkuju moc“ poděkuju a nastoupím k Dominikovi, který sedí vzadu, zatím co Barbara zase ve předu.
Cesta trvá dlouho. Moc dlouho. Tak dlouho, že mám pocit, že snad už ani k tomu hotelu dneska nepřijedeme. Mám pocit, že cesta na letiště, když mě tam vezli, trvala mnohem méně než cesta zpátky..a neříká se přece že cesta domů, panebože domů, trvá krátce? Cestou tam jsem se loučila se svým domovem a nevěděla, kdy ho zase uvidím a teď? Měla bych se spíš těšit, že ho vidím, ale proč to tak není? Proč se netěším? Proč mám divnej pocit, jako bych sem už nepatřila? Když jsem odjížděla byla jsem zoufalá, že jsem nevěděla, kdy uvidím zase tátu, přátelé a teď? Teď jsem spíš zoufalá že jsem všechny v Anglii musela opustit..zase jsem opouštěla, loučila se, tentokrát už ano, když jsem tu nemohla..
„Patri, zvoní ti mobil“ drcne do mě Dominik. Hned vytáhnu z kapse mobil, který jsem dostala od Gabči a Karla a který nejspíš budu muset vrátit a podívám se na display, kde se mi pokouší volat.
„Ahoj Megan“ pozdravím svou kamarádku z Anglie.
„Ahoj Rebecco, už jsi doma?“ zajímá se hned.
„Pomalu se blížím“ odpovím ji a podívám se z okna na ceduli, která mi říká že ještě 100 kilometrů a budu tam.
„Jen jsem ti chtěla říct, že i s Alici přejeme hodně štěstí při tom soudu, ale nevěděli jsme jestli je už dneska nebo zítra, ale i tak ti volám radši dneska kdyby něco“
„Je až zítra, ale děkuju i tobě i Alici. Pozdravuj ji ano?“
„Budu neboj. Pozdravuj Dominika jo? Jo vidíš, dneska se po tobě ptala učitelka ve škole, když jsme ji řekli, že jsi odjela, vypadala dost naštvaně a dokonce přerušila i hodinu a šla si zavolat. Vůbec nevíme co to mělo znamenat, ale zdálo se, jako by ji tvůj odjezd hodně naštval.“
„Která učitelka?“zajímám se.
„Ta literaturu, ta nová víš ne?“
„Jo vím, co říkala když jste ji řekli, že jsem odjela?“ zajímám se dál a to už se na mě podívá zmateně i Barbara.
„Byla naštvaná a to hodně. Říkala něco v tom smyslu, že nechápe jak jsi mohla jen tak odjet a pak prostě přerušila hodinu“
„Třeba se ti to jen nezdálo“ pokrčím rameny.
„Možná jo, ale i tak jsem ti to chtěla radši říct. Nic musím končit, jdu se učit na zítřejší písemku, pozdravuj tam Doma a uží si to zase doma. Zase ti zavolám nebo ty mě můžeš taky. Ahoj Rebecco, měj se“
„Děkuju Megan a ty taky, pozdravuj ahoj“ řeknu a ukončím hovor. Znovu vrátím mobil do kapse a nevšímám si pohledů, které na mě hází Barbara a Dominik, kteří čekají až jim povím co se stalo.
„Pozdravuje vás Megan.“ řeknu jen a znovu se podívám ven z okna.
„Díky, ale to se stalo s tou učitelkou?“zajímá se Barbara.
„No prej ta naše učitelka na literaturu byla trochu mimo, když jsem nedošla do školy a když zjistila že jsem odjela, tak hned prý ukončila hodinu a odběhla někomu zavolat či co Megan říkala“ pokrčím rameny.
„Myslíš, že to byla ta policistka, kterou jste na ni hodili?“zeptá se Barbara Gabči.
„Já vám to neřekla? Žádnou policajtku jsme tam neposílali. Trochu jsme chtěli aby měla Patricie klid alespoň ve škole“ řekne Gabča.
„Takže..kdo to byl? Komu volala?!“ zděsím se.
„Nevím Patri, ale už jsme od ní daleko, tak se tím netrap“ řekne jen.
„Kéž by to šlo“šeptnu si pro sebe, ale podle Dominikova pohledu, mě slyšel i on. Jen mi stiskne ruku, kterou mám na sedačce a takhle se držíme za ruce celou tu dobu, než dojedeme k hotelu. Mlčky, samozřejmě.
„Běžte nahoru, my ještě někam pojedeme. Máme rezervaci na své jméno. Patricii vám dovezu za chvilku ano? Nemějte strach“ uklidní je Gabča, když zastaví před hotelem, a zatím co Dominik s Barbarou vystoupí, já zůstanu v autě.
„Kam jedete?“zajímá se Barbara. Gabča se na mě podívá a když kývnu, znovu se k ní nakloní, aby ji odpověděla.
„Za její mamkou a sestrou“
„Aha, chápu. Budu tě čekat“slíbí mi Barbara. Dominik se na mě jen povzbudivě usměje, ale nic neříká. Asi mě chápe, že po měsíci chci jít za maminkou a sestrou, když jsem nemohla být na tom pohřbu, tak alespoň teď se chci rozloučit, když jsem nemohla dřív..