Střípky snů 9

Ráno se probudím a už je mi o poznání líp. Tvář už se jakš takš hojí. Vzbudím se když je ještě celkem relativní klid po nemocnici. V sedum se ke mě nahrnou sestřičky. Znovu si opakují co semnou bude a dneska už budu muset jíst normálně. K snídani dostanu přesnídávku. Dneska ta hodná sestřička nemá službu. Včera mi přinesla časopis. V posteli mě to už značně nebaví a to je teprve ráno. Může být něco kolem osmé když se otevřou dveře a vleze zamnou Robert.
,,Čau princezno. Jak je?” Zavře dveře a teprve teď se na mě podívá.
,,Ujde to.” Řeknu už celkem zdravě svým hlasem.
,,Panebože.” Ujede mu a pohladí mě prstem po vlasech.
,,No lepší už to nebude.” Ušklíbnu se až mě tvář zabolí. On je jako vždycky tradičně dobře sportovně oblečenej.
,,Jsem tu jen na skok.” Upozorní mě.
,,No alespoň něco.” Okomentuje svůj spěch. Co taky mám dělat jiného. Je vidět že je tím zaskočen víc než sám čekal. Najednou ani já nevím co bych mu řekla nebo co by chtěl slyšet. Vidím na něm že je mým zjevem absolutně zaskočen.
,,Do kdy tu budeš?” Protrhne konečně nekonečnou minutu ticha.
,,Ještě nevím.” Odvětím a začne mě nepříjemně štípat v nose. Slzy mám na krajíčku ale před ním prostě ne. Sama v sobě si to stokrát zakazuji.
,,Tak snad se brzy uzdravíš.” Přešlápne si vedle postele.
,,No jo.” Odvětím suše.
,,Budu muset letět tak ahoj.” Lehce mě líbne do vlasů a když zabouchne dveře jakoby po něm nic nezbylo. Tohle setkání bylo o poznání chladnější. Taky jsem nechtěla aby mě tak viděl ale když je paličatej. Je zvláštní že mě líbnul do vlasů a nic po něm nezůstalo. Když tu byl ten od policie zůstal mi po něm mnohem lepší pocit. Na ty tu teď hraju asi nejvíc. Do oběda mi nějak čas uteče. Pořád jsem si převalovala myšlenku o tom že tenhle chlap je dokonalý ale snažila jsem se sama sobě vysvětlit a omluvit ten zvláštní pocit že tu po něm jakoby nic nezbylo. Jakoby ani neměl charizma a při tom když jsem ho tehdy viděla prvně připadal mi uplně jiný. Po obědě kdy dostanu bramborovou kaši politou nějakým hnusem od masa mi přijde smska.
NEZLOB SE LHAL JSEM TI MÁM PŘÍTELKYNI A UŽ TĚ NECHCI VIDĚT. Z očí mi slzy vytrisknou sami. No tohle.. To je idiot. Teď můžu být ráda asi za kdejakýho blba už mám po těhlech frajírkách. Končí ti život holčičko. Do teď sis žila celkem na výsluní. Je konec duní mi v hlavě. Hlava mě zase děsně začne bolet. Nevím komu nadávat dřív. Jestli sobě nebo jemu. Pomalu se zase snažím usnout.
,,čauky.” Rozletí se dveře. V nich se oběví mladá sestřička.
,,Copak?” Přisedne si ke mě.
,,Hele myslim že za chvíli budeš mít návštěvu.” Usměje se a pohladí mě. Tvář odvrátím k ní a ona mi prstem pochytá slzy.
,,Můžu ho sem pustit?” Usměje se povzbudivě.
,,Koho.” Pípnu tichounce.
,,Toho od policie.” Usměje se a spiklenecky mrkne.
,,Radši ne.” Usyknu ikdyž mi to srdce rve. Načež se zvedne a odejde. Když zaklapnou dveře a západka pohodlně dosedne do futer ještě víc se mi přitíží. Na jednu stranu je dobře že jsem našla sílu řict že nechci ikdyž mi sním bylo fajn. Ještě by se mě lekl jako Robert. Nic takového. Tiše ještě víc přimáčknu víčka k sobě. Po deseti minutách slyším nějaký zvuk. Donutí mě to se otočit. Nademnou je zase ten kluk od policie. Tentokrát je v uniformě.
,,Spíš?” Optá se a usměje se na mě. Hřbetem ruky otřu slzy když se zrovna podívá z okna za zvukem sirény.
,,Už ne.” Ujistim ho. Snažím se o klidný hlas ale nejde to.
,, Něco jsem ti přinesl. Snad se ti to bude hodit.” Zaloví v kapse a vytáhne něco červenýho.
,,Děkuju.” Vzlyknu.
,,Neboj bude to lepší.” Položí mi ruku na peřinu a chystá se k odchodu.
,,Počkej.” Ujede mi a ani nevím jak mi to slovo vyklouzlo.
,,Copak?” Usměje se na mě a já se snažím vyhrabat s peřin. Na peřině zůstal červený MP3 přehrávač.
,,Já já.” Zakoktám se a ani netuším co říct.
,,Nechci tu být sama.” Snažím se vysoukat se z peřiny.
,,Já musím do práce ale zítra večer přijdu.” Usměje se a zasekne se ve dveřích.
,,hm.” Sjedu zpátky do peřin a už teď cítím tu samotu a jak se mi stýská. Přitom je ještě mezi dveřma. Když se otočím ke zdi vrátí se.
,,Neboj přijdu.” Ujistí mě a odejde. Když zaklapnou dveře vystartuju z postele. Nejde to, žebro mě prudce píchne. Noha je těžká ale přece jen dobelhám se na chodbu.
,,Počkej.” Vykřiknu ale uvidím jen jak se zabouchnou dveře. Načež vyletí sestra.
,,Co tu děláš prosimtě.” Doběhne ke mě a chytí mě.
,,Mužeš pro mě něco udělat?Běž za ním a řekni mu i číslo.”
,,To nejde. Musím tě odvést na pokoj.” Chytí mě za ruku.
,,Prosim.” Vykřiknu skoro histericky. Ona se najednou rozejde a já se spokojená vracím do postele.
Když si dolehnu připadám si jakobych zdolala minimálně Mount Blanc. Sestřička doběhne udchaná do mého pokoje.
,,Ty mi dáváš.” Zapře se jednou rukou o futra dveří a druhou si drží břicho.
,,Tak co?” Dožaduju se.
,,No nic.Už byl fuč.” Oznámí mi.