Jedna velká lež jménem život...(25)

„Patricie, jsi v pořádku? Zlatíčko, otevři oči, už je po všem“ šeptá mi někdo do ucha. Otevřu oči, ale nespatřím žádný obličej...jen cítím, jak mě někdo bere opatrně do náruče a něčí slzy, jak mi dopadají na můj obličej.
„Mami? Jsi to ty? Umřela jsem už? Jsem mrtvá?“zašeptám a znovu zavřu oči.
„Ne, ty nejsi mrtvá! Stále žiješ!!“říká mi ten hlas.
„Žiju?“zeptám se.
„Ano, žiješ přesně tak“ souhlasí semnou ten hlas. Donutím se otevřít oči a pak spatřím ten obličej..Gabči obličej..
„Gaby, to jsi ty“ řeknu a úžasem.
„Ano, jsem to já. Za chvilku tu budou ostatní, jen vydrž, záchranka je na cestě, dostaneš prášky a budeš zase v pořádku“
„Gaby...děkuju za všechno..zachránila jsi mi život víš o tom?“ řeknu.
„Ne, málem jsem tě o něj připravila!“ nesouhlasí semnou a stále pláče.
„Moje ruka..bolí jako prase“ řeknu a podívám se na svou ruku, která teď vypadá hrozně..
„To bude dobrý, doktoři tě dají do pořádku“ slíbí mi.
„Barbara s Dominikem mě zabijí nejspíš“ zasměju se.
„Spíš budou rádi, že žiješ zlatíčko.“ ujistí mě.
„Gaby, až soud skončí...oni se vrátí, že ano?“ zašeptám „Barbara a Dominik se vrátí domů a...já už je neuvidím?“
„Teď o tom nepřemýšlej“ vyhne se mé otázce.
„Gaby, řekni mi pravdu, alespoň teď na mé smrtelné posteli“ poprosím ji. Neujde mi, jak se pobaveně usměje, když řeknu na smrtelné posteli.
„Ano, oba se vrátí domů a ty je už nikdy neuvidíš. Nemůžeš je už nikdy vidět víš...byla jsi tam jen zkovaná, aby ses zachránila a tím to končí..končí to pro tebe i pro ně. Začnete žít zase svůj život, všichni...“ zašeptá a stírá mi slzy.
„Co když to nepůjde? Co když nebudu moc žít bez Dominika? Co když to nezvládnu?“
„Zvládneš..brzy na něj zapomeneš...zapomeneš že vůbec existoval, jen si mysli, že všechno byl jen sen“ poradí mi.
„To nepůjde..mám ho tady víš“ řeknu a položím si zdravou ruku na srdce „nikdy to nezmizí“
„Zmizí, jednou ano. Nebude to teď, nebude to zítra a ani pozítří, ale jednou to bude, jednou zmizí všechno..“zašeptá a já v tu chvíli uslyším zvuk záchranky a policejních aut.
„Už jsou tady, teď už to bude jen v pořádku“ řekne Gabča a pohladí mě po tváři.
„Gaby!!!“ozve se něčí křik, který se ozývá přes celý hřbitov. Gabča se na mě jen usměje, pohladí mě po tváři a pak se otočí na všechny, kteří nás hledají.
„Tady jsme!!“zavolá na ně a zamává. Všichni se k nám hned rozběhnou a já mezi nimi poznám i Barbaru s Dominikem..
„Zlatíčko moje, jsi v pořádku?“klekne si ke mně hned vystrašená Barbara. Celý její obličej je bledý a po tváři se ji kutálejí slzy, velikosti hrachu.
„Jsem,“přikývnu a podívám se na Dominika, který stojí za Barbarou. Jen k němu natáhnu ruku a on ke mně hned klekne a vezme mě do náruče.
„Au, ruka!“syknu bolestí, když mě k sobě tak přitiskne až to zabolí.
„Promiň, promiň“omluví se mi rychle a pustí mě. Pak mě jen pohladí po tváři a já mu věnuju ten nejlepší úsměv, který se mi podaří vykouzlit.
„Kde je ta statečná slečna?“ zeptá se záchranář, který se objeví vedle mě. Aniž by čekal na mou odpověď, vezme mou zraněnou ruku do své a opatrně ji prohlédne. I když se myslím hodně snaží, aby mi neublížil, trochu to zabolí, když s ní pohne.
„Je nejspíš zlomená, takže tě vezmeme do nemocnice, abychom ti dali sádru..může jet někdo s ní?“ zajímá se a podívá se na ostatní. Gabča, Barbara a Dominik hned přikývnou a jemu se objeví na tváři úsměv. Opatrně mi pomůže ještě s Dominikem vstát a když se ujistí, že dojdu až k záchrance, nechají mě jít po svých. U brány spatřím Karla, který se o něčem baví s jiným policistou a vzpomenu si hned na mobil..
„Karle“zašeptám, čímž si upoutám jeho pozornost „když mě tu objevila, volala jsem ti..všechno mi vysvětlila a přiznala se...já..“
„Všechno jsme slyšeli a máme to nahrané“ ujistí mě v půlce věty. Jen přikývnu a pak se vydám k záchrance. Ani nevím, kde se tu vzalo tolik lidí..všichni stojí okolo záchranky, policejních aut a policisté se jim snaží zabránit, aby přišli blíž a zjistit tak co se stalo.
„Panebože, Patricie!!“ozve se vedle výkřik. Ten hlas poznám i po tak dlouhé době. Poznala bych ho vždycky, ale teď nějak nejsem ráda, že ten hlas slyším. Otočím se na tu osobu, které hlas patří a dívám se rovnou do Romanových očí. Pak jen cítím, jak se mi podlamují kolena a jen díky pohotovým Dominikovým rukou jsem nespala na zem.