Až na dno (20 .kapitola)

Nadine šla pěšinou hlemýždím tempem. Rozmarýn omamně voněl všude kolem a fíky opuncií vykukovaly na dosah ruky, ale nic z té krásy ji dnes nemohlo potěšit. Vlekla se k pláži s nechutí. Proklínala v duchu Pipa za jeho buldočí vytrvalost, s níž ji poslední dva dny neúnavně mořil svou otázkou „Tak přijdeš?“, dokud nekapitulovala a neslíbila, že se za ním na jejich „tajnou“ pláž vypraví.
Občas kopla do některého z kamínků, které se jí pletly pod nohama, jako by snad mohly za to, co se v posledních dnech kolem ní mlelo. Potřebovala vypadnout z Paradise a trochu si vyčistit hlavu, na druhou stranu se bála, že jí bude pláž neodbytně připomínat Alexe. Pipo vlastně uspěl s tím svým škemráním jen proto, že Alex si podle posledních zpráv někde na opačném konci Středomoří skvěle užívá s Laylou. Také se na ni dívá s tím svým neskutečně mírným úsměvem? Taky se mu tak smějí oči, když si ji dobírá? Taky ...
Bolelo to. Neměla vůbec žádné právo se cítit zklamaná, a stejně byla. „Nikdy bych ti neublížil,“ vykládal jí tuhle. A bác ho, hned o pár dní později jí zasadí takovou ránu! Layla – vypočítavá mrcha s hlavou uzpůsobenou jen na to, aby dělala lidem ze života peklo. To chtěl? Nebo prostě chtěl jen to její macaté poprsí a plné, okrouhlé rty vylepšené pár injekcemi? A roztažené nohy...??
V tomhle rozpoložení došla až na pláž. Nikde nikdo. Taky dobře, pomyslela si. Nějak neměla náladu ani na Pipa. Od okamžiku, kdy se probudila po svém alkoholovém opojení s dokonale prázdnou, a přitom tak bolavou hlavou, neměla náladu na nic. Svezla se do písku a dívala se, jak se vlny snaží dostat až k ní. Tiché ševelení malých vlnek z minulé neděle bylo pryč. Dnes foukalo od vody a moře vyvrhovalo na pláž chuchvalce řas. Ve vzduchu visel konec léta.
„Ahoj, vílo.“
Nadine vyskočila jakoby šlápla na mořského ježka. Ne, nezdálo se jí to. Nějakých deset kroků od ní stál Alex, ruce zabořené v kapsách, rty pootevřené v úsměvu, ale oči vážné.
„Co tady děláš?“ vyjela Nadine ne zrovna přátelsky. Nedokázala si pomoct. Neměl tady být, nechtěla ho tady!
Alex se přestal usmívat. „Chci s tebou mluvit.“
„Není třeba.“
„Pozdravuje tě tvá máma.“
Nadine polkla. Z hrdla jí nevyšla ani hláska, a tak jen rty vytvořily slovo „máma“ a velký otazník na konci. Na krku se napjaly šlachy, jak moc se snažila nepustit ven ani slzy, ani žádný výkřik. Až po chvíli byla s to zašeptat: „Jak ...?“
Alex došel až k ní a vzal ji za ruku. „Pomohl mi tvůj strýc. A není to zas tak daleko, aby se to nedalo stihnout za jeden den. Tady mám pro tebe dopis a mám předat ještě tohle.“ S těmi slovy ji lehce políbil na tvář.
Nadine se neudržela a pevně ho objala. S nosem zabořeným někde pod Alexovým krkem se k němu tiskla jako by se topila. Pořád nemohla uvěřit tomu co udělal - prostě sebral loď a přivezl jí dopis od mámy?! Jen tak, protože věděl, že to pro ni znamená víc než cokoli jiného na tomhle světě?
„Alexi ... ach bože, Alexi ...,“ šeptala překotně. „Děkuju ti, děkuju ...“.
Nevnímala, jak pevně ji při těch slovech sevřel, ani to, jak vydechl všechno to dlouho zadržované napětí. Trvalo dlouho, než se Nadine uklidnila.
„Vypadá to, že ti budu muset už i prát,“ popotáhla nosem a ukázala na ušmudlaný flek na Alexově tričku, který právě vyrobila.
Alexe ta představa pobavila: „Vůbec by mi to nevadilo. Až na to, že těch pár kraťasů a nějaké trika by tě asi nezaměstnaly tak dlouho jak bych si já představoval. Zase bys mi utekla.“ Palcem jí setřel zatoulanou slzu z tváře. „Tvoje máma se má dobře ... a ostatní také. Tady,“ sáhl do kapsy kalhot, „její telefonní číslo. Volej v pondělí po deváté ráno.“
„Máma má mobil?!“ žasla Nadine. U nich doma byla vrcholem techniky dvacet let stará televize. Když Alex nápadně lhostejně pokrčil rameny, najednou pochopila, odkud se ten mobil vzal. „Proč to děláš?“ hlesla dojatě.
Díval se na ni a neodpovídal. Nadine se k němu znovu přitiskla. Potřebovala být co nejblíž té jeho síle a laskavosti a něze.
„Miluju tě,“ zašeptala a stydlivě sklopila oči. Vždycky razila teorii, že takové věci říká kluk zásadně jako první. Jenže tenhle kluk stál za to, aby si tentokrát pospíšila.
„Taky tě miluju.“
Nadine k němu zvedla vážné oči: „A Layla?“
Alex nechápal: „Co s ní má být?“
Když si vyslechl všechno to, kvůli čemu Nadine prožila několik bezesných nocí, navzdory všemu očekávání se ... rozesmál: „Já a Layla že jsme se líbali? No to je ale pěkná ....“ Nedořekl a zamyslel se. „Vzpomeneš si, jakou měly ty fotky pozadí? Nechej mě hádat. Otevřené moře. A bylo to na lodi. Layla měla o dost kratší vlasy než dnes a já měl na bradě strniště.“
Nadine neochotně přikývla a když se Alex znovu rozesmál, skoro se na něj zlobila.
„Tak jo, vílo,“ přestal se nakonec smát. „Líbal jsem Laylu. Asi tak před čtyřmi lety. Chytila tehdy parádního mečouna a my jí gratulovali. Já fotil ji a Mela, Mel zase nás dva. A existuje jedna, kde se líbám i já s Malcolmem. Možná bych ještě kopii těch fotek našel někde doma ...“.
Nadine na něj hleděla s otevřenou pusou. Viděl už někdy svět něco tak blbýho jako je ona?! Uvěřila Melovi a málem ho nechala ... ach bože.
„Co je?“ Alex si všiml jejího výrazu. „Stalo se něco?
Hanbou celá seschla. Kostrbatě nastínila scénu s Melem a nevynechala nic.
„Takže tě konečně dostal do postele,“ usekl jí řeč Alex tvrdě.
Nadine pomalu zavrtěla hlavou a v očích jí konečně trochu vesele blýsklo: „Dostal, ale odešel vzápětí, v okamžiku, kdy jsem ho celého pozvracela a usnula ...“.
Alex se úlevou rozchechtal a přitiskl ji k sobě. Nebránila se, nesnažila se vysmeknout. Nastavila mu ústa k polibku a než se jich opatrně dotkl, napadlo ho, že žádné jahody se smetanou se nedodávají v úžasnějším balení.