Přitančím za tebou, lásko! 8

Pomalu se probírám. Připadá mi, jako kdybych spala věčnost. Všechno mě bolí. Levá noha mi příjde strašně moc těžká.
„Ahoj Alí“ usměje se na mě Markét.
„a- Ahoj“ pozdravím, i když mě to stojí hodně úsilí a námahy.
„Tak jak se cítíš?“ zeptá se mě.
„No jako kdybych spala věčnost. A strašně moc mě bolí záda a levá noha je moc těžká.“
„No..spala jsi dva dny. Potom, co tě srazilo auto jsi upadla do bezvědomí. Z něj si se probrala až včera večer. A kdy se probereš už byla jen otázkou času. Máš zlomený žebra, ale doktor říkal, že to není nic vážného a taky máš zlomenou levou nohu.“
„Aha“ řekla jsem jen. Ale už jsem byla myšlenkami úplně někde jinde. Co Ondra? Ví to?
Markét pochopila na co myslím a hned mi odpověděla na mé otázky.
„Sháněla jsem Ondru. Volala jsem mu, ale nebral to, tak jsem mu nechala asi deset vzkazů. Byla jsem i u něj doma, dokonce i u jeho rodičů. Jeho mamka mi ale řekla, že odjel na delší dobu do Severních Čech. Poprosila jsem jeho mamku, ať mu vyřídí, že mi má zavolat, až přijede.“
„Aha.“ zmohla jsem se zase pouze jen na tohle slovo.

„Tak už jste se nám probrala.“ řekl doktor, když přišel.
„Jak už asi víte, máte zlomené žebra, ale to není nic vážného. Chce to jen pomalu rozhýbávat a jelikož prý ráda tancujete, tak to nebude problém. Budete každý týden chodit na rehabilitace. To zvládnete. Levá noha je taky zlomená. Pokud to dobře sroste, tak vám sádru za měsíc sundáme. Zatím budete chodit o berlích.“
„Dobře“ odpovím.“
„Jinak vaše kamarádka má podezření, že vám jaký si váš bývalý ublížil. Odpovídali by tomu i ty vaše modřiny rukou.“
„Ehm…“zarazila jsem se.
„Nemusíte o tom mluvit teď, jestli nechcete.“
„Ne to je v pořádku. Pokusil se mě znásilnit.“
„Dobře. Musíme uvědomit policii.“
„A kdy mě pustíte?“ Zeptala jsem se.
„Když vše bude v pořádku, tak pozítří. Zatím naschle.“ řekl a odešel.

„Alí, já už taky půjdu, jestli ti to nevadí.“
„Ne nevadí. Běž. Musíš se vyspat.“
„Přijdu zítra odpoledne. Tak pá.“ obejme mě a odejde.

Uplynul celý týden a já už byla dávno doma. Každou chvíli jsem přemýšlela, co bude, až potkám Ondru. Věděla jsem, že Markét se ještě neozval a tak jsem mu nechtěla volat ani já. Věděla jsem, že by to bylo marné.

Zrovna jsem šla s berlemi v ruce na další rehabilitaci a zase přemýšlela, co bude. Co bude dál? Budeme s Ondrou zase spolu? Nebo to všechno skončí? Nechtěla jsem na tu možnost přistoupit, protože mě strašně bolelo, být bez něj.
Sice bylo léto, prázdniny, ale celý týden pršelo. Jelikož jsem byla s berlemi jak neschopná, tak mi podjela noha na chodníku.
„Au“ začala jsem se svíjet bolestí. Do očí mi vyhrkli slzy, protože jsem spadla z části i na záda.
„Počkejte!!“ ozvalo se. „Já vám pomůžu.“ přispěchal mi někdo na pomoc, když jsem se snažila zvednout se. Ale nebyl to jen tak někdo. Ten hlas mi byl tak povědomí, ale přitom tak strašně vzdálený. Byl to Ondra.
Váhala jsem, jestli mám zvednout hlavu a podívat se mu do očí, ale nakonec jsem to udělala.
Zůstali jsme na sebe koukat, jako kdybychom se neviděli milion let.
„A-ahoj“ řekl.
„Co se ti stalo?“ zeptal se. Na tváři se mu objevil starostlivý výraz. Ani se mu nedivím. Tvář jsem měla ještě trošku sedřenou od té nehody. A pár modřin od Kuby tam taky ještě zůstalo.Nejvíc ho asi rozhodily moje slzy.
„Ahoj“ rozpačitě jsem odpověděla a setřela si slzy.
„Srazilo mě auto. Utíkala jsem a nedívala se na cestu.“
„Kdy se to stalo?“ zeptal se ustaraně.
„Den po Markétině oslavě.“
„Aha..já- já byl jsem pryč. Odjel jsem na delší dobu.“
„Já vím. Markét mi to říkala. Byla u vás. Chtěla s tebou mluvit.“
„Aha a nevíš co mi chtěla?“
„No asi to, že jsem v nemocnici.“
„Aha, takže už jí volat nemusím?“
„Já myslím, že ne.“ zalhala jsem. Markét mu hlavně chtěla říct, co udělal Kuba, ale netoužila jsem po tom, aby to Ondra věděl.
Oba jsme dlouho mlčeli a pak Ondra promluvil: „Jak to, že jsi se nedívala na cestu? Takovou tě neznám.“
„Utíkala jsem..a…“zarazila jsem se. Nechtěla jsem mu nic říkat.
„A??“
„Nech to být prosím.“ Naléhala jsem.
„Dobře. A co ten tvůj Kuba? Doufám, že tě navštívil v nemocnici. A doufám, že jsi šťastná..“
Koukala jsem na něj nešťastně! Trhalo mi to srdce, když to říkal.
„Musím ahoj.“ otočil se a odešel.
Už jsem mu nestihla nic říct. Odešel tak rychle. Zůstala jsem tam stát. „ Já…NE!“ šeptla jsem. Nejsem šťastná. Jak si to k sakru může myslet? Říkala jsem si.

Zasáhlo mě to tak, že jsem byla jen zavřená doma a ležela v posteli. Náhle mi ale zazvonil mobil. Když se na displeji objevilo jméno Ondra, dost mě to zarazilo. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem se odhodlala, že to vezmu.
„Ahoj“ řekla jsem do telefonu.
„Proč jsi mi to neřekla? Mluvil jsem s Markét. Všechno mi řekla.“
„A proč jsem ti to měla říkat? Nebral jsi telefony. Myslela jsem, že se toho u tebe hodně změnilo. A když jsem tě nedávno viděla..ranilo mě, co jsi řekl. Stejně by jsi nic nechtěl slyšet.“
„Musel jsem odjet. Nechtěl jsem s nikým mluvit. Potřeboval jsem čas…já..“
„Já?“ zeptala jsem. Zesmutnil. Slyšela jsem v jeho hlase.
„Nic.“
„Čas jsi měl.“
„Já vím..vím, co chceš, abych řekl. Ublížilo to nám oběma. Co když to nebude jako dřív?“ v jeho hlase byl znát strach.
„Tohle bychom neměli řešit po telefonu.“ Řeknu mu.
„Já vím, ale nedokážu tě vidět. Promiň. Ahoj.“ Řekl a zavěsil.
Chvíli jsem jen tak stála a koukala do neznáma. Jenže pak mi to došlo. Z očí mi vyhrkli slzy a já se zhroutila na postel.
Tak je to jasný. Je konec. Nedokáže mě vidět. Bojí se. Já se taky bojím..ale? Pořád ho miluju. A on? Už nikdy nebudeme spolu. Znovu se zachumlám do postele a snažím se zavřít oči, ale nejde to. Slzy pořád stékají.