Střípky snů 10

Pozdě. Vlastně jako vždycky. Kolikrát si na všechno vzpomenu tak pozdě nebo prostě mám neuváženou reakci že mě to až štve. Ani nějak nemám chuť dát si ty sluchátka. Pořád se nějak v sobě patlám a nic ztoho. Vlastně jo to je uvědomování si sama sebe. Někde jsem četla že je to moc důležitý. Tehdy jsem tomu tedy nepřiložila asi správný význam a dotejká mi to až teď. Teď když už je zase na něco pozdě. To si vzpomínám na jednu super příhodu ze základky. Každé ráno jsem jezdila do školy autobusem. Jezdil semnou super kluk. Všem holkám se děsně líbil a pořád se po mě díval. Hezky se na mě usmíval. Každé ráno bylo stejný. Dokonce jsem přestala s ostatníma chodit po škole kouřit do parku jen abych jela sním autobusem. Ne že bych kouřila ale prostě jsem tam předtím chodila. Jedno odpoledne se mě zeptal jestli bych mu nepujčila dvě koruny na autobus. Celá červená a rozklepaná jsem stáhla ruku do své peněženky a byla jsem z něj tak vyjetá že bych mu byla schopná dát třeba celý kapesný. Doma jsem ztoho žila skoro týden. Na ty pitomí dvě koruny jsem čekala jako na smilování. Pochopitelně do dnes jsem je neviděla. No pokračovalo to tak že jsem se každý den přemlouvala abych mu něco řekla nebo se sním dala do řeči a nikdy nic. Když jsem to řekla spolužačce že se mi líbí bylo jasno. Ne pro mě ale pro ni. To jsem nevěděla, cpala mě mu pod nos a při tom ztoho sama těžila. Takže jsem zase jednou byla druhá. Tak dlouho jsem čekala až jsem ho nechala jiný. A že mě to mrzelo až do devítky. Ale tak snad když mi pujčil ten přehrávač tak si pro něj přijde.
,,Slečno jedeme z EEG právě volali že jim odpadl pacient je místo a vy na to vyšetření čekáte.” Vše mi bylo vysvětleno a já si pomalu začala sedat. Zvedla jsem se a chtěla jsem se posadit do přistaveného kolečkového křesla. Syčela jsem bolestí jako had a ne a ne si dosednout. Přes to žebro to děsně nešlo a když jsem si konečně s příšernou bolestí sedla musela jsem tak do půlky sjet aby mě to netlačilo.
,,Tohle nepůjde.Lehnete si zpátky vezmu vás i z postelí.” Usměje se starší zdravotní sestra. Pomůže mi zpátky na postel. Peřinu přehodí na postel k oknu a přeze mě přehodí deku.
,,Tak kde jste?” Přiletí doktor. Sestra mu vysvětlí situaci a on pobrukujíc si něco odchází zpátky. Tak na tuhle cestu asi nikdy nezapomenu. Došlo mi když jsme dojeli do potemnělého výtahu. Projížděli jsme nějakou chodbou v nemocnici kde čekali normální pacienti. Všichni na mě vrhali soucitné pohledy. Kdyby to šlo přikryla bych se i s hlavou. Takhle jsem jen v jedné ruce žmoulala cíp deky pod bradou. Všichni se dívali tak divně. Smutně tajemně fuj hrozný. Teď už jsme před ordinací. Sestra zaklepala ale nikdo neotevírá. Chvíle čekání mě znervozňuje. Lidi mě okukují jestli jsem při vědomí a co mi vlastně je. Otočím hlavu směrem k čekárně. Oči všech těch lidí začnou přistiženě těkat po okolí. Někteří uhýbají pohledem na stěny a jiní zase klopí zrak ke svým rukám nebo k podlaze.
,,To je ten kamion pak zavolejte přijdu si pro ni.” Řekne bezbarvě sestra a odejde. Řekne to tak bezbarvě až je mi to divné. Snažím se v tom nalézt alespoň trochu potěchy nebo něco pozitivního ale nic nenacházím. V ordinaci si mě převezme doktor a sestra. Ta mi vysvětluje jak to bude probíhat a při tom mi cpe na hlavu nějakou čepici a potom píchá jehličky. Tak něco tak hnusnýho jsem ještě nezažila. Píchalo to a ještě po mě chtěli abych nemrkala a nekoulela očima když mi do nich něčim svítěj. Vypadalo to trochu jak ta hračka z dětství kaleidoskop. S tím rozdílem že ztoho tak neboleli oči. Když mě sestra vezla zpátky byla jsem ztoho celkem unavená ale s chutí jsem se těšila na přehrávač. Zajmá mě co takový člověk poslouchá za hudbu. Vypadal totiž dost rozvážně tak mužně a dospěle a zároveň tak mile dětsky. Težko hledám slova ale doufám že přijde.
Když mě přivezou už tu čeká táta. Dívá se na mě tak soucitně že bych ho nejradši s chutí poslala při nejmenším domu.
,,Tak co jak je ti?Ptal jsem se na tebe doktora všechno bude dobrý.” Vychrlí na mě a zase poznám že spěchá a už tak je tu zase přes čas. Sestra mě doveze na pokoj. Táta přijde za náma.
,,Už je mi líp.” Řeknu přesvědčivě neboť to je to, to co chce právě slyšet. Potom vyndá z igelitky džus brčka a můj nejoblíbenější vysoký hrníček. Dostala jsem ho od Lukáše. Možná bych ho už neměla používat napadne mě pokaždé když ho vyndám. Totiž Lukáš byl můj teď nevím jak to říct. Ani ne kamarád ani ne přítel. Prostě člověk co mi byl často na blízku ale často jsme se hádali. Měli jsme takový náběh na vztah. Všichni okolo to viděli.Bylo to kouzelné. Pořád jsme se usmiřovali a hádali a tak různě dokola. Jenže jednou jsme se pohádali a on onemocněl. Za několik dní jsme se po telefonu usmířili. Napsal mi taky to že by nechtěl abych ho v takovém stavu viděla. Ani jsem pořádně nevěděla co mu je. Ve finále mi napsal že je to prkotina. Potom se na několik dní odmlčel. Chvilkama to bylo normální. Potom jsem se rozhodla že i přes jeho zákazy se vydám za ním do nemocnice. Nechtěli mě k němu pustit tak jsem mu to napsala. Stále bez odpovědi. Několik dní na to mi přišla smska od jeho maminky že ho nemoc udolala. Absolutně jsem to nechápala a říkala si že to bude jistě omyl. Nebyl jediné co mi zbylo je pár fotek a tenhle hrníček. Ode dne jeho pohřbu není den kdybych na něj nemyslela. Alespoň minutku. Teď je to pryč a vzpomínat na tohle se mi moc nechce.
,,Dík.” Poděkuju za věci. Potom když odejde sestra i táta jsem ráda. Spokojeně si lehnu a zase se rozbrečím. Pořád musím myslet na to že už nikdy nebudu mít normální obličej. Náhle si vzpomenu na přehrávač. Trochu se stím peru ale po chvilce ho zapnu a strčím sluchátka do uší. To co uslyším mě donutím usmát se.
,,Tak nějak jsem ani nevěděl co ti sem nahrát. Nechal jsem ta to co tam bylo a chtěl jsem ti říct aby si nebyla smutná. Když jsem tě poprvé viděl bylo to tak strašlivé že jsem moc rád že můžu sledovat jak se uzdravuješ. Promiň jsem trouba to zní blbě. Viděl poprvé bylo, to strašlivé. Snad víš jak to myslím a že tě tím nechci nijak urazit. Raději už přestanu plácat nesmysly.” Skladba přeskočí a tam už je hudba. Mě celkem dost příjemná. Ikdyž tu nebyl jakoby tu po něm zbyl ten známý pocit. Tak příjemný že se to i tady dá přežít. Civím do stropu a přemýšlím. Nepřemýšlím sním. Sním o tom že jednou zase přijde ten kluk a dá mi pusu. Nebo že mě naplno pohladí po vlasech. Nebo že až přijde ucítím tu známou lehce kořeněnou mužnou svěží vůni. Vždycky mi tu po něm zbyde a já se nadechuju tak dlouho dokud úplně nevyprchá. Nejen ten parfém ale i jeho blízkost začíná být jako droga. Stokrát také přetočím okamžik kdy ta sestra za ním vyběhla. Proč to nestihla a kde on se mohl zdržet aby to stihla. My o vlku a najednou se rozletí dveře.
,,Čau.Jsem tady dneska nás čeká mytí.” Poznám že právě přišla do práce.
,,Super půjdem na to hned?” optám se celkem nadšeně, protože už si připadám hrozně špinavá.
,,Můžem aspoň se tu zdržim a rychlejc mi to uteče.” Usměje se na mě a pramen vlasů co ji trčí mimo culík si strčí za ucho. Do koupelny se spíše pachtim a hrabu.
,,Můžu tě o něco poprosit?” Zaváhám.
,,Jasný.” Řekne když zrovna rovná postel.
,,Nemohla bys mě trošku namalovat aspoň oči.” Řeknu tiše.
,,No jo jasný ale hlavně si nic nesmíš dávat na tváře. Žádnej pudr ani nic jinýho.Doktor by to poznal.” Poučuje mě a já jsem moc ráda.