Jedna velká lež jménem život...(27)

„Panebože, vždyť tohle je Patricie!!“ slyším něčí hlas. Nedívám se komu patří..nedívám se nalevo ani napravo, jen před sebe.
„Ona žije!“ slyším ze všech stran, když jdu kolem laviček. Pak si všimnu jedné tváře, které se kutálí slzy na tváři, když mě spatří. Podívám se na něj a naše oči se střetnou..usmívají se na mě Haniččiny oči..tátovi oči..Jen se na něj usměju a dál pokračuju. Všimnu si Anety a Kačky, jak stoupají, aby si mě prohlídly, Romana, který se tváří všelijak, že to ani nejde popsat slovy, ale hlavně své vlastní tety...tety, která na mě včera poslala vražedkyni, aby mě zabila..aby se mě zbavila..
„To snad není možné..má být přece mrtvá!“ vykřikne. Dominik mě hned stiskne víc a to už jsme u mého právníka, který se usmívá od ucha k uchu. Celá cesta mi připadala strašně dlouhá, jako bych si snad šla rok a ne jen pár vteřin.
„Ahoj Patricie, rád tě vidím“ usměje se na mě.
„Dobrý den“ pozdravím ho.
„Jsi připravená nám všechno říct?“zajímá se. Když jsem přikývla sledovali mě všechny oči v sále, cítila jsem je na sobě. Dominikova ruka mě pustila a Barbary taky a já se najednou cítila ztracená..podívala jsem se na ně na oba, kteří si teď sedli hned vedle mě, kde jsem stále. Oba se na mě povzbudivě usmáli a já věděla, že teď už připravená jsem. Teď už ano.
„Chceš pomoc?“nabídne mi právník a já jeho pomoc ráda přijmu. Naposledy se natáhnu k Dominikovi, který mi stiskne ruku a pak už jen cítím, jak se mi nohy dali do pochodu. Nevím ani jak, ale ocitla jsem se přede všemi, kteří na mě stále koukali a seděla jsem hned vedle soudce, který si mě prohlížel, jako by snad viděl ducha nebo co..
„Takže začneme ano“přikývne právník sám sobě. „jmenuješ se Patricie Králová?“ zeptá se na.
„Ano“ přikývnu.
„Jinak taky Rebecca Wilhemová, když jsi se skrývala v Londýně?“ zajímá se dál. Najít si bod, najít si nějaký bod a tam se dívat..podívám se na tátu, který se na mě dívá se smutkem v očích, na Kačku s Anetou, které si mě divně měří, Romana, který teď už má v očích zmatek, Barbaru, která se dívá povzbudivě a pak na Dominika..
„Ano“ odpovím a dívám se stále na něj. Mám svůj bod, mám svou osobu, svou osobu, na kterou se budu dívat, když budu odpovídat, jak mi poradila Gabča.
„Můžeš mi říct, proč jsi byla zkovaná v Anglii?“ zajímá se dál.
„Protože jsem viděla a slyšela něco, co jsem neměla“pokrčím jen rameny. Dominik se na mě usměje.
„Co jsi viděla a slyšela?“ teď se podívám na své dva bratránky, kteří se krčí v lavici a na svou tetu, která je hned za nimi a na obličeji má vražedný výraz..jako by snad po mě chtěla hned skočit a zabít mě sama..
„Vraždu všech těch lidí, když je Jirka a Petr zabili“
„Můžeš nám to všechno popsat, jak se to stalo?“ tentokrát se podívám na Gabču, která stojí u dveří a když se naše pohledy setkají, povzbudivě přikývne.
„Chystali jsme se s mamkou a sestrou na dovolenou a já potřebovala na záchod. Tak mamka zastavila na té benzínce. Sestra si chtěla jít něco koupit a mamka šla s ní. Když jsem vycházela z kabinky, uslyšela jsem ty zvonečky, jak mají pověšené nad dveřmi, jak se rozzvonili. Nebylo na tom nic divného, já vím. Ale hned potom, se ozval křik, výstřely a pak najednou všechno utichlo. Všichni byli...mrtvý...pak se začali bavit a já poznala hlasy...“ zašeptám. „poznala jsem jejich hlasy, kteří se bavili..“ ukážu na své bratrance, kteří se hned přikrčí ještě víc.
„Dobře, co se dělo pak?“
„Hádali se o peníze, že prý je musí vzít než si někdo něčeho všimne. Pak se zeptal jestli jsou všichni mrtvý a on odpověděl že jsou. Pak se dohodli, že vypadnou. A já slyšela znovu ty zvonečky. Chvilku jsem počkala a pak jsem otevřela dveře a všechny tam uviděla..“ zašeptám znovu a dál k tomu nemám co říct...Cítím proud slzy, které mi stékají po obličeji a já je zdravou rukou setřu, ale hned se objeví další. Podívám se na taťku, kterému se taky kutálí slzy po tváři, stejně jako všem v místnosti..tohle musí být příbuzní, pomyslím si.
„Dobře, moc děkuju Patricie. Myslím, že tohle mi bude stačit.“ usměje se na mě. Chci odejít, ale v tom se do toho pustí právník bratranců..
„Nemáte důkazy! Další důkazy nemáte, že ta holka říká to, co viděla! Klidně si to mohla vymyslet a vy ji to klidně uvěříte!“
„Důkaz mám a pokud ho chcete vidět, hned pustím“ řekne pohotově nás právník.
„To jsem zvědavej“řekne naštvaně ten druhej. No, tak to není sám, kdo je zvědavej na ten důkaz, co mají..Netrvá dlouho a hned to pochopím..video..video z toho dne..
„Teď vám ukážu, že tahle dívka tam opravdu byla a všechno slyšela a viděla“ řekne odhodlaně a pustí ho. Zadívám se na obrazovku stejně tak jako všichni ostatní. Nic se neděje, zatím..sestra stojí a vybírá si něco dobrého a mamka je u ní..panebože jak byli klidně, pomyslím si a pak se to stane. Dovnitř vběhnou oni, všichni zděšeně utíkají a oni na každého namíří a stisknou a pak už ten dotyčný je na zemi..vidím, jak padá k zemi i moje mladší sestra a mamka...začali si brát peníze a pak byli pryč stejně rychle jako přišli..chvilku tam byl obraz, který se ani nehnul a pak jsem se tam objevila já..otevřela jsem dveře a chvilku tam stála..s hrůzou v očích..pak jsem překročila jednu paní na zemi a rozběhla se k mamce a sestře..popadla jsem sestru do náruče a pak po další chvilce jsem se s ní začala houpat...pak kleknu i s Haničkou v náručí k mamce, chvilku mi něco říká a pak umírá..přitisknu ji k sobě a houpu se s nimi s oběma...pak tam vrazí policisté a já poznám Gabču..chvilku jim trvá než se vzpamatují a pak už mě Gabča bere do náruče a já se nebráním..odnáší mě pryč a v tu chvíli video zmizí..
„Panebože...“nese se celou místností a já rychle skloním hlavu. Je mi jasné, že teď všichni příbuzní pláčou, všichni kdo viděli, jak jejich děti, manželky či matky umřeli, ale já nemám sílu se jim podívat do očí..teď mě strach opustil a vzal si sebou i mou sílu...