Jedna velká lež jménem život...(28)

„Myslím, že je to jasné, že tahle dívka tam byla a tohle všechno zažila..že označila vrahy své matky a setry, které ji zemřeli v náručí, stejně jako označila vrahy všech, kteří tam zemřeli s nimi..tady máte důkaz, že tam byla a dokonce i to, že tam byli ti dva..vezměte si to jak chcete, jen vás prosím, ať už můžeme pustit tuhle dívku, která si všechno vytrpěla jednou a teď, když tohle viděla..trpí znovu“
„Určitě.“přikývne někdo.
„Patricie, pojď“ ozve se nade mnou hlas a já se podívám do očí právníka, který mi podává ruku. Stisknu mu ji a nechám se vytáhnou na nohy a pak si nechám pomoct k Dominikovi, kde se posadím a okamžitě se k němu přitisknu, abych u něj mohla začít plakat znovu.
„Zlatíčko, byla jsi statečná“ pohladí mě po zádech Barbara. Neodpovídám, nemůžu ji odpovědět...nemám na to sílu..viděla jsem dneska poprvé, co se stalo, když jsem byla na záchodě..jak hnusně a bezcitně mi mí vlastní bratranci zabili matku a sestru..jak je zabili jen tak, jako by byli zvířata..jak zabili všechny v té místnosti..
„Takže má už porota jasno?“ ozve se po chvilce soudcův hlas.
„Ano“ řekne někdo tak hlasitě. Hned zvednu hlavu a podívám se na své bratrance, kteří se krčí v lavici, i teď, když stojí..Chci jim vidět to tváře, chci vidět, jak trpí a hlavně chci slyšet, jak tohle všechno dopadne..
„Takže jsme se rozhodli tak to:“ řekne ten hlas. Stále se dívám na ty dva, kteří ještě určitě doufají, že je osvobodí.. „Za 20 vražd, které spáchali při plném vědomí, jsme se rozhodli že bratry Jirku a Petra Královy odsuzujeme k doživotní trestu bez toho, že by mohli být někdy propuštěni na podmínku..“ řekne ten pán.
„Panebože“ zašeptám. Je to už zamnou, je to pryč..odsoudili je, budou zavření!!! Mamka a sestra konečně budou mít klid, protože jejich vrazi budou ve vězení...
Podívám se na tetu, která propukne v pláč a ještě rychle objímá své syny, než ji je odtáhnou do vězení, vidím oba bratrance, jak pláčou, jak ji něco šeptají..pak je odtrhnou dva policisté a vedou je pryč ze soudní síně..všichni se objímají a mají ve tváři šťastné výrazy..usmívají se, protože ví, že vrazi jsou už odsouzeni..ví to, stejně jako já, která se tiskne k Dominikovi a pláče..tentokrát už štěstím..
„Slečno Králová“ ozve se za mnou cizí hlas. Hned pustím Dominika a podívám se, kdo si přeje semnou mluvit.
„Moc děkujeme za to, co jste udělala..Moje dcera byla jedna z těch lidí, co tam umřeli a zbyla nám po ní jen malá vnučka..moc vám děkujeme opravdu“ řekne mi postarší paní a pak mě k sobě pevně přitiskne.
„Jsem ráda, že to takhle skončilo a vrazi všech těch lidí jsou už odsouzeni“ zašeptám. Tohle už nejsou moji bratranci..už dávno to není moje rodina..přestali ji být..
„Taky vám moc děkuju, byl tam můj syn a snacha takže bych vám chtěla moc poděkovat, že i přesto co jste vytrpěla jste došla a svědčila a je mi líto vaší maminky a sestry.“ řekne mi další paní.
„Děkuju“zašeptám. Takhle to jde dál, kdy za mnou přijde ještě pár lidí, aby mi poděkovali za všechno a řekni mi zároveň upřímnou soustrast. Ovšem pak, je vyruší jediný hlas, na který jsem čekala snad celou věčnost..
„Patricie“zašeptá za mnou. Otočím se a dívám se znovu do těch očí. Do tátových očí..
„Tati!!“vykřiknu a hned se mu vrhnu kolem krku.
„Jsem tak rád holčičko moje, že už tě mám doma! Tak moc rád!!“ řekne dojatě a pohladí mě po zádech. Slzy, které mi došli se znovu objeví a já pláču štěstím, že mám konečně u sebe tátu..
„Vůbec jsi se nezměnila holka moje“ řekne když si mě prohlídne.
„Ty taky ne tati“ řeknu s úsměvem. „představím tě Barbaře a Dominikovi, pojď“ řeknu a chytím ho za ruku. Nevšímám si pohledů Anety a Kačky, které se ke mně ještě nedostali, dokonce ani Romana, který stojí u dveří a když jdu kolem něj, něco mi chce říct. Pokračuji dál ven, kde tuším, že je Barbara s Dominikem..najdu je venku, za všemi těmi novináři a fotografy, kteří jen co mě spatří hned mě oslepí blesky a jejich hloupé otázky..nevšímám si jich, teď chci vidět jen dva obličeje, na kterých mi záleží nejvíc....
„Dominiku!! Barbaro!!“zavolám jejich jména. Pustím se taťky a rozběhnu se skrz novináře a fotografy, kteří mi hned začnou ustupovat z cesty. Oba se hned na mě podívají. Stojí před taxíkem..
„Ne, prosím ještě ne!“vykřiknu a rozběhnu se k nim. Když k nim doběhnu padnu Dominikovi do náruče a je mi jedno, že mě teď ruka bolí..
„Prosím, ještě neodjížděj“ zašeptám.
„Musím zlatíčko, musím“
„Ne, zůstaň tu semnou, prosím! Zůstaňte tu oba semnou!!“ vykřiknu a tisknu se k němu víc.
„Patri, ty víš že to nejde.“zašeptá mi do ucha. Pustím ho a naposledy se mu podívám do obličeje. Vím, že to nejde...ale chci to!!
„Dominiku, miluju tě“ zašeptám a pohladím ho zdravou rukou. Cítím, jak mě oči znovu zradili..po kolikáté už dneska? Kolikrát ještě budu brečet?! Kolikrát ztratím někoho, koho miluju!? Kolikrát?!
„Já tebe taky a ty to víš, ale musím odjet. Musím se vrátit domů“
„Ne..prosím..“zašeptám a obrátím se na plačící Barbaru.
„Nejde to Patri...my už jsme svůj úkol splnili, zůstala jsi naživu a to bylo hlavní, teď se musíme vrátit domů..“zakroutí hlavou a jde vidět, jak moc ji tahle slova bolí..
„Chci, aby jste zůstali“zašeptám.
„Nejde to“ zakroutí hlavou Dominik. Pak se ke mně nakloní a úplně naposledy mě políbí..vychutnávám si ten polibek, který se míchá s mými slzami a jeho poslední dotyky...
„Dělej, jako bych nikdy neexistoval, miluju tě“ zašeptá mi do ucha, když mě pustí..Podívá se mi do očí, pohladí po tváři a pak nastoupí do taxíku...
„Patricie, zlatíčko moje...jsem moc ráda, že jsem tě poznala a doufám, že tě nevidím naposled. Budeš mi chybět teď mi bude připadat dům prázdný, bez tebe..mám tě ráda, nezapomeň ano?“ zašeptá a pohladí mě taky po tváři.
„Mám tě ráda Barbaro“ řeknu a pevně se k ní přitisknu. Po chvilce mě pustí, naposledy mě pohladí po tváři a nastoupí do auta k Dominikovi. Auto se hned rozjede a zařadí se mezi ostatní...
„Ne!!!!!“vykřiknu a nohy se mi podlomí. Klečím na chodníku, s rukama na obličeji a brečím..tak moc to bolí! Tak moc...proč jen tohle všechno muselo skončit! Proč museli odjet!! vždyť mohli zůstat semnou tady, nemuseli nikam jezdit! Nemuseli mě opouštět!! Chci je tady, chci je u sebe ať se vrátí!! prosím!!
„Patricie“ ozve se nade mnou Gabči hlas. Ucítím její ruce, jak mi odtahují ty moje z obličeje. Podívám se na ni s uplakaným pohledem..
„Oni odjeli..jsou pryč“ zašeptám.
„Já vím. Já vím“ řekne a pak mě k sobě přitiskne.
„Nemůžu tomu uvěřit..oni fakt odjeli“ zašeptám ji.
„Já vím. Patri, klidně plakej, každej to pochopí..plakej jak dlouho chceš, ale nemysli na něj, budeš ještě víc na dně. Musíš jít dopředu, musíš jít vpřed a nemyslet na ně. Musíš to udělat, abys ses netrápila ještě víc“

PRO TEBE. Říká mi lístek na posteli Dominikovým písmem. Zmateně se posadím na postel a vezmu si tašku s lístkem, kterou mi tam nechal. Jsem doma..ne nejsem doma jsem jen u táty..domov mám hodně kilometrů daleko a tam už se nevrátím..
Vezmu si tašku do ruky a otevřu ji. První do tam nahmatám je obálka, kterou hned vytáhnu.
PATRICIE UŽ JSEM ASI ODJEL A TY SE TU TRÁPÍŠ. TRÁPÍŠ SE ZBYTEČNĚ. VÍŠ, ŽE VŽDYCKY BUDU S TEBOU, ŽE NA TEBE NIKDY NEZAPOMENU A ŽE TĚ BUDU MÍT POŘÁD VE SVÉM SRDCI, KAM TAKY PATŘÍŠ. MILUJU TĚ, TY MOJE SESTRO PRAŠTĚNÁ. NEPLAČ ANO? NETRAP SE..UVIDÍME SE BRZY. ALESPOŇ V TO DOUFÁM. MILUJU TĚ DOMINIK.
Už nemám co plakat, všechno jsem vybrečela. Tak jen tupě zírám na papírek, kde mi nechal vzkaz a pak sáhnu do taštičky a vytáhnu rámeček. Uvnitř je fotka nás dvou, jak se objímáme a usmíváme. Vzadu je to velké ruské kolo, které jsem si tak zamilovala..pamatuju, kdy jsme se tam fotili..můj poslední den v Londýně, ale nevěděla jsem, že tuhle fotku mi nechal Dominik zarámovat..jsme na ni tak šťastní, veselí a hlavně zamilovaní jeden do druhého. Položím si rámeček na stolek vedle další fotky, kterou mi dali Megan s Alicí. Tam jsme tentokrát všichni..já, holky, Dominik a dokonce i Filip s Tomem.
Fotky..jediné fotky a vzpomínky mi zbyli na všechno co jsem prožila a co už nikdy neprožiju..co už nikdy neuvidím. Nikdy...