Za bodem bez návratu

Rozpálené uličky města jí najednou začaly být těsné. Jak obvykle obdivovala sílu mohutných vysokých zdí, tak si najednou připadala v porovnání s nimi bezvýznamná a malá. Zrychlila krok, aby byla dříve doma a tam si okamžitě začala balit věci.
,,Haydée?‘‘
Překvapeně se zastavila v půlce pohybu; nečekala, že v době kolem poledne bude otec doma. Neochotně pustila popruhy batohu, popadla závěrečnou zprávu a odploužila se do jeho pracovny.
Peter Johnsson seděl v drahé koženkové židli a při vstupu své dcery se na ni elegantně otočil. ,,Tak se pochlub,‘‘ pobídl ji vřele a natáhl ruku. Haydée mu lhostejně podala papír a opřela se o desku stolu. Otec vytáhl z náprsní kapsy brýle a dal se do studování.
,,Pěkné, moc pěkné,‘‘ pochválil jí to a Haydée se ani nenadmula pýchou. Ačkoliv neměla nijak vysoké sebevědomí, na jak jinak než pozitivní ohlasy ke svým výborným studijním výsledkům byla prostě zvyklá. Otec jí s úsměvem podal papír zpátky a Haydée s ním odešla. Věděla, že na její bankovní účet přibude pár franků navíc, otázkou ovšem bylo, zda to je to, co by si nejvíc přála.

Že první prázdninový víkend je i víkendem závodním, ji napadlo v autobusu. Nebyla tomu moc ráda a vzápětí si sama sobě položila otázku proč. Protože se bude muset potkat s rozhněvanou Paolou? Nesmysl. Divokou kamarádku podobné stavy přepadaly často a nikdy neměly delšího trvání. Nutný návrat z přírody do města? Tohle bylo trochu ošemetnější a Haydée tušila, že pravda bude někde poblíž. Co tedy stálo za touhle změnou?

Adonis vrtěl ocasem a vlhkým čenichem kontroloval pachové stopy na sádře Haydée, které se stále ještě nezbavila. Její matka seděla na schodech verandy; měla na sobě bílé tílko a k ošoupaným džínům si vzala flanelovou košili, jejíž cípy si zavázala kolem pasu. Gestem úplně rozdílným od svého bývalého manžela podala dceři závěrečnou zprávu zpátky a linka jejích rtů změkla. ,,Jsi šikovná.‘‘
Haydée pochvala zahřála u srdce, ostatně tam byla mířena. ,,Dík, mami,‘‘ řekla zjihle.

Večer Haydée postavila na ohništi za chatou malou hraničku a zapálila ji zkušeně jedinou zápalkou. Zatímco se barva oblohy změnila z tmavého azuru do kobaltové modři, dvě osůbky kdysi spojené pupeční šňůrou zíraly do plamenů v tichu plném porozumění.

Ráno se probudila brzy. Už od půl šesté se neklidně převalovala a když po sedmé hodině přiletěl na římsu okna pták a vesele trylkoval, Haydée vyskočila z peřin a šla se nasnídat. Pocit napětí jí zůstal po celé ráno a když se převlékala do kraťasů a tílka, musela si to přiznat- těšila se na setkání s Oliverem.
K rozcestníku se blížila až příliš rychle a sama se napomínala k pomalejšímu tempu. Adonis jí to nijak neusnadňoval, neustále se dral dopředu a neochotně vracel zpátky.
Oliver seděl na nízkém pařezu pod směrovkou. Amy stála vedle něj a zuřivě vrtěla ocasem k příchozím. Haydée nechala Adonise, aby se s ní přivítal a došla před Olivera, který jejím směrem zvedl oči.
,,Ahoj,‘‘ usmál se a pomalu vstal.
Oplatila mu pozdrav i úsměv.
,,Překvapila jsi mě. Myslel jsem, že nepřijdeš.‘‘
Haydée se na něj nepodívala a automaticky se mu zařadila po boku, když vykročil. ,,Proč?‘‘
Oliver ledabyle pokrčil rameny. ,,Třeba nebudeš chtít…‘‘
Haydée vytušila kam tím míří, ale opět pouze zopakovala tázací zájmeno.
,,Protože jsem slepý?‘‘ nahodil Oliver a v jeho hlase nebyla ani stopa hořkosti.
Haydée rozpačitě zrudla. ,,To přece ne…‘‘
,,Nejsem? Ale no tak, Haydée,‘‘ krátce se zasmál. ,,Jsem rád, že jsi přišla.‘‘ Kompliment způsobil, že Haydée znachověly tváře ještě víc.
,,Kam půjdeme?‘‘
Oliver jí popsal trasu, kterou rád chodíval a Haydée proti ní nic nenamítala. Na její souhlas se opět usmál a z Haydée spadly poslední rozpaky.