Intermezzo - 21.díl

…Zázrak není jen pouhé slovo. Občas jej můžeme přijmout jako skutečnost, tak jako setkání s jiným světem, ať už ve svém životě věříme v cokoliv.
Jako jsem to musel udělat já.
Tajemno a nadpřirozeno mne provázelo celých jedenáct let, ale naučil jsem se s ním žít.
Tak jako Melanie vím, že přesvědčovat své okolí nemá žádný smysl. Málokdo je na tohle připraven a uvěří. Lepší je ukrýt vše před světem do svého nitra a vypořádat se s tím sám…

Stojím na konci dlouhé chodby oddělení neurochirurgie. Právě se otevírají prosklené dveře a už ji vidím, sedí na kolečkovém křesle, které veze sestra Kate, a šťastně se na mne usmívá.
Na hlavě má bílý šátek, zavázaný vzadu na uzlík. Musím uznat, že jí opravdu moc sluší.
Melanie musela odcestovat pracovně do Kanady za manželem, jsem tady dnes sám. Slíbil jsem jí ale, že se o Bonnie postarám,a budu ji chránit a rozmazlovat, jako by to byl vzácný kvítek.
Vydal jsem se jim pomaličku naproti.

„Ahoj, Popelko, tvůj kočár je už připraven. Mohu tě tam zanést?“
„Když už jsem rozlouskla svůj poslední oříšek, tak přece musíš!“ Rozesmála se tím známým smíchem.
Pomalu si na vše začínám zvykat, je to pořád ona, ale také je v ní i kousek Nelly. Určitě to byl její záměr, čekala jen na svou příležitost, a já se moc rád mezi obě o svou lásku podělím.
„Jsem šťastná, že už mohu jet domů, i když tady na mne byli všichni strašně moc hodní. A co ten dort, nezapomněla na něj máma?“
„Kdepak, čeká jen na tebe, a taky na mně, pokud se se mnou rozdělíš…“
„No tak to se ještě uvidí!“ řekla naoko výhrůžně a nedočkavě ke mně vztáhla ruce.
Vzal jsem ji do náruče, pevně se ke mně přitiskla, hlavu si položila na mé rameno a já ji odnesl do svého vozu, který už obléhala spousta fanynek, některé měly při pohledu na nás v očích slzy. Mé soukromí se už zřejmě dostalo na veřejnost, s tím se už budu muset smířit. Ani jsem nevnímal několik záblesků, někdo mne opět fotil, ale dnes mi to bylo úplně jedno. I to, že třeba budeme v zítřejších novinách.

Po týdnu se už Bonnie mírně zotavila, rozhodli jsme se, že odjedeme ke mně domů, do Minneapolis, aspoň na tu dobu, než se vrátí její rodiče. Dokonce jsem odřekl několik vystoupení, mí fanoušci musí počkat, tohle je mnohem důležitější a oni to určitě pochopí.
Vzali jsme s sebou i Bellu, která bude určitě tím nejšťastnějším psem na světě, protože celá má rozlehlá zahrada bude patřit jen jí.
Když jsme dojeli, přivítal nás Jimmy se zástěrou kolem pasu, a vyvolal v nás tím záchvat smíchu. Zaujal výhružný postoj s rukama v bok a řekl příkře.
„Jo, jasně, jen se smějte, vy dva, ale až ochutnáte mou specialitu, nezmůžete se ani na slovo! A pak ještě budete prosit, abych vám přidal!“
Měl pravdu, po celém domě se linula nádherná vůně a jeho hovězí steak na zázvoru chutnal báječně, náramně jsme si na něm pochutnali.
I tokajské se k tomu skvěle hodilo, Bonnie se ale musela spokojit s minerálkou.

Odpoledne jsem ji dovedl k mému klenotu, byla úžasem celá bez sebe.
„Nicku, ten je tak nádherný, hraje ještě?“ Mlčky jsem přikývl a pyšně se usmál.
Zvedla opatrně víko, a symbolicky zabrnkala prvních pár taktů Intermezza, které jsem ji stačil naučit, vlastně jsem ani nemusel, šlo jí to samo. Ani jsem se tomu moc nedivil.
Po chvíli zděšeně ucukla, protože klavír sám dohrál další takt za ni. Udiveně se na mne podívala, tak jako já ucítila to zvláštní jiskření.
„Páni, co to bylo? Tohle nechápu.“
„Nic neobvyklého, má tě prostě ráda…“
Zasněně se usmála a jemně pohladila řezbu na průčelí, ani jsem jí nemusel nic vysvětlovat.
Usedl jsem na židli a zahrál jí Intermezzo sám, tak jak si to ještě v nemocnici přála. Zaplavil mne při tom zvláštní nepopsatelný pocit štěstí.
„Nádherné, díky. Kéž bych to takhle uměla i já…“ povzdechla tiše.
„Zahraj mi ještě něco krásného, moc ráda tě poslouchám“ zaprosila. Velmi rád jsem jí vyhověl.
Pokojem se pak tiše vznášely tóny Debussyho, Mozarta a spousty dalších, nakonec jsem přidal ještě pár svých skladeb. Rozechvěle jsem ji vnímal, jak stojí za mnou a něžně mne zezadu objímá.
Jakmile jsem skončil, otočila se a přistoupila k velkému zrcadlu, visícímu naproti, a váhavě si sundala svůj šátek.
Na chvíli jsem ustrnul. Na hlavě už měla první kratičké vlasy a nad spánkem směrem k týlu zela velká zarudlá jizva.
Přistoupil jsem k ní a sundal si svou čepici. Podívala se na mou hlavu, pak na svoji a rozesmála se, což mne dost udivilo.
„Jsme dvojice jako z hororového románu, Frankenstein a jeho družka…“ s těmito slovy se přiblížila k zrcadlu, zlověstně se zamračila a rozpustile našpulila rty. To už jsme se rozesmáli oba a dlouhou chvíli nebyli k utišení. Obdivuhodně se dokázala se vším vyrovnat, daleko líp než já, mohl bych se od ní ještě učit.
Poodstoupil jsem ke své skříni a vytáhl odtamtud tmavěmodrou kšiltovku od strejdy Boba. Celá ta léta jsem si ji schovával.
„Nechceš si ji vyzkoušet? Byla to moje první, tenkrát, když jsem přijel z nemocnice…než seženeme nějakou lepší.“
„Děkuji, nebude třeba, je perfektní!“ Rozzářila se.
Moc jí slušela, mnohem líp než ten bílý šátek.

Večer jsem rozdělal oheň v krbu a pohodlně jsme se u něj usadili, i Bella se spokojeně uvelebila u našich nohou. Cítil jsem, že nastal čas říct Bonnii o všem, co jsem prožil. O mé rodině, o Nelle…pomaličku jsem skládal dohromady dílky mozaiky, zvané můj život, pečlivě jsem sesbíral všechny střípky zázraků i smutných chvílí, které se opravdu staly a čas je už nevrátí… Stulila se do mé náruče a naslouchala, téměř ani nedýchala, občas jsem si všiml, že jí po tváři stekla slza, jindy se zase pobaveně zasmála. I když už mnohé po své zázračné noci tušila, teprvé nyní to vše pochopila.
Okolo půlnoci jsem jí ustlal v pokoji pro hosty, zdála se mi celkem unavená. Když jsem ji ale chtěl políbit na dobrou noc, vyvedla mne z omylu. Přitáhla si mne k sobě a její oříškové oči podivně zazářily, jako dvě malé hvězdy.
„Ještě nechoď, a pojď si ke mně na chvíli lehnout…“ šeptla mazlivě a začala mi pomalu rozepínat opasek. Zalila mne spalující vlna vzrušení a starostlivě jsem se jí mezi polibky odvážil zeptat.
„A myslíš, že už můžeme? Nechci ti ublížit…víš, že tě strašně moc miluji.“
„Když budeš něžný…“ zašvitořila rozpustile a zároveň se jí podařilo rozepnout mi knoflík i zip.
Už jsem to déle nevydržel, shodil jsem tričko a džíny a nedočkavě vklouzl k ní pod peřinu.
Byl to úžasný pocit, když jsem se mohl toužebně přitisknout k jejímu hebkému tělu.
„A ještě zhasni lampičku, nechci, abys mne při tom viděl takhle…“ zašeptala.
Zavrtěl jsem hlavou a slíbal z jejích rtů další slova, kterými hodlala protestovat proti mému rozhodnutí.
„Ty moje bláznivá Popelko, mně to přece vůbec nevadí!“ zamumlal jsem vzrušeně, svlékajíc jí při tom noční košili. Když jsem ale v jejích očích uviděl zoufalou prosbu, tomu podle mého názoru nesmyslnému přání jsem přece jen nakonec vyhověl…

Po čtrnácti nádherných dnech jsem ji vezl zpátky do Charlestonu, rodiče se vrátili a musela ještě do nemocnice na nějaké vyšetření. Vůbec se jí nechtělo. Musel jsem jí přesvědčit, že nejdříve dokončí školu a pak se ke mně nastěhuje. Pokud to Melanie dovolí, ale pevně jsem věřil, že ano.
„A budu tam pak na tebe čekat, než se vrátíš z koncertu, jako Priscilla na Elvise, kolem mne bude pobíhat spousta dětí…“ zažertovala a pak se zájmem sledovala ubíhající krajinu.
„Každá sláva je pomíjivá, i když bych si moc přál být tak slavný jako on. Ale my se raději vrátíme z nebe zpátky na zem. Mám rezervované místo na hudební škole, a až skončím s hraním, budu učit. Pokud nepůjdeš na medicínu, v naší nemocnici tě také určitě budou potřebovat.“

Ještě jsme cestou museli udělat krátkou zastávku v Richmondu, trvala na tom, že chce zajít na tamější hřbitov. Nechápal jsem proč, neměl jsem to místo vůbec rád.
„Chci jí jen poděkovat, nic víc, a ty bys měl taky…“ řekla mírně vyčítavě.
Ani jsem ji nemusel vést, cestu znala sama. Nedivil jsem se dnes už vůbec ničemu.
Na Nellin hrob položila bílou růži, s lehkým úsměvem na rtech si přečetla nápis na pomníku - Strom lásky ani smrt neporazí - a zadívala se na ten starý zažloutlý obrázek.
„Měla nádherné vlasy…“ řekla lítostivě a dotkla se letmo své hlavy.
„Taky budeš brzy mít, zrovna takové, jako měla ona, musíš jen mít trpělivost.“ Řekl jsem povzbudivě, přistoupil k ní a konějšivě ji políbil.
Když jsme odcházeli, zdálo se mi, že slyším tichý známý zvonivý smích a pak hudbu, která mi byla také hodně povědomá…tu jsem přece slýchával tenkrát, z podkroví…nějak jsem podvědomě cítil, že je to ale vše dnes opravdu naposledy.
Bonnie se na mne tajemně usmála a hvězdičky v jejích očích opět zajiskřily…na chvíli jsme se zastavili, pevně jsem ji objal a tiše jsme pak společně naslouchali, dokud píseň nedozněla…

...Two drifters off to see the world,
there's such a lot of world to see.
We're after the same rainbows end,
and waiting round the bend,
my Huckleberry friend,
Moon River, and me…

http://www.youtube.com/watch?v=tmKbUF0SDVI&feature=related