Láska na druhou

ČÁST 1.
Slunce mi svítí do oken a já si vychutnávám jeho příjemné teplo, které mě hladí po tváři.
Je to poslední východ slunce, který v životě uvidím, dnes nastal ten rozhodující den, konečně jsem v sobě našla odvahu odejít z tohoto světa, odejít za člověkem, kterého jsem celý život milovala a kterého miluji dodnes, ačkoliv mne opustil před mnoha lety.
Rakovina mi prostoupila celým tělem a nebýt léků tišících bolest, nebyla bych vůbec schopná vyprávět vám tenhle příběh, ale já musím, naposledy se chci podělit o své pocity.

Jmenuji se Jenna Richardsová a příští týden by mi bylo 58 let, kdybych se jich dožila....ale už nemám sílu...Nevím kde začít, snad u mého dětství? Není moc co vyprávět, vyrostla jsem v dětském domově, nikdy jsem své rodiče nepoznala, nikdy jsem po tom netoužila, nezajímala jsem se, proč mne odložili, zřejmě jsem se jim nehodila. Přesto jsem však nikdy nestrádala, v domově se o nás o všechny starali víc než dobře.
Když nadešel čas odejít a postarat se sama o sebe, měla jsem to štěstí, že jsem potkala Johna, který mi pomohl zapojit se do každodenního běžného života.
Opatrovnice mi našly malý, podkrovní, jednopokojový byt kousek od centra New Yorku, skromně zařízený, ale mně připadal naprosto úchvatný. Konečně jsem mohla být sama! Tyhle čtyři stěny byly jen moje vlastní království. Svou nevelkou, z poloviny prázdnou tašku jsem postavila vedle postele a zadívala jsem se z okna, pohled na New York je nepopsatelný, spousta světel, hudby, lidí, obchodů....jak já tohle město milovala, nikdy jsem si nepřála žít někde jinde.
Večer jsem si šla brzy lehnout, měla jsem před sebou první den v mé první práci. Domov za mne uhradil měsíční nájem, ale teď už to bylo jen na mně.
V domově jsme se každý museli vyučit nějakým praktickým řemeslem aby jednou nehrozilo, že by někdo zůstal bez práce, tak jsem si vybrala obor kuchařka. Vaření i pečení mě bavilo, ale mým snem bylo stát se spisovatelkou. Od malička jsem žila ve svém vlastním světě, se svými smyšlenými příběhy a postavami. Každou myšlenku jsem si zapisovala a popsala tolik papíru, dokud se mi z toho sám nesestavil nějaký příběh. Snila jsem o tom, že jednou si mé vyprávění přečtou miliony lidí. Ale prozatím jsem si životy svých postav vytvářela sama pro sebe.
Stejně tak jako dnes. V nové práci jsem se měla hlásit až v poledne, tak jsem si ještě předtím zašla do blízké kavárny, objednala jsem si Latté, vyndala tužku a sešit, které jsem vždy nosila při sobě a dala se znovu do psaní.