Madeleine - 26.část

Ani jsem si té nádherné noci neuvědomila, kdy mé myšlenky přešly ve spánek. Když jsem se znovu probrala, slunce už na mne nepříjemně doráželo svými ostrými paprsky. Pootočila jsem se na bok a mírně se nadzvedla, Alexandr ještě spal. Rozhlédla jsem se kolem sebe a trošku se zastyděla, naše šaty byly rozházené po celém pokoji. Chtěla jsem neslyšně vyklouznout z postele a pokochat se na terase probouzejícím se ránem a pohledem na modravé vrcholky hor, ztrácející se v mlžném oparu. Ucítila jsem ale jeho žádostivý dotek na své paži.
„Kampak ten spěch? Ještě jsme se po ránu patřičně nepřivítali, princezno…“ zavrněl na mne.
Se smíchem jsem se svalila zpátky do jeho náruče a v duchu se s vítáním rána o samotě na terase rozloučila, naštěstí bylo nahrazeno jiným a velmi příjemným způsobem.
Když se po vášnivé chvilce spokojeně stulil a pak zdříml v mém, jak říkal, sametovém objetí, dodávala jsem si odvahu, a jakmile se probudil, pokusila se ho zeptat na to, co mne tížilo už od našeho příjezdu.
„Sašo?...“
„Hmmm…čím jsem si zasloužil takové oslovení? Takhle důvěrně jsi mi říkala naposledy tenkrát, v Petrohradě, na tom nepříjemně tvrdém kanapi v divadelní šatně. Ale bylo to božské, častokrát mne tato vzpomínka budila ze spaní…nu, povídej, copak se děje?“ zeptal se, měkce mne políbil do jamky pod krkem a opět mne k sobě žádostivě přivinul. Ucítila jsem ve svém klíně jeho probuzenou silnou touhu, ale maličko se od něj odtáhla. Zklamaně zabručel, a já se mírně nadechla, byla jsem rozhodnutá, teď anebo nikdy.
„Víš, když jsme tady přijeli, zmínil se monsieur Gambline o nějaké…Irině…“ vydechla jsem konečně svou tíživou otázku.
Na čele se mu objevila vráska a zamračil se. Najednou se ode mne odtáhl, vyskočil z postele, rychle si oblékl kalhoty a mlčky přistoupil k oknu. Jeho reakce mne překvapila a zamrzela, opřel se dlaněmi o stůl.
„Na něco jsem se tě ptala, a slušností je odpovědět“…řekla jsem naléhavě.
Prudce se na mne obrátil a jeho výraz ve tváři byl všelijaký, jen ne příjemný.
„Nechápu, proč tě zrovna tohle zajímá, neznám nikoho takového, možná se zmýlil, je to přece jen starý muž.“ Řekl vyhýbavě. Neuměl ale dost dobře lhát.
Mírně mne zamrazilo v nějaké nepříjemné předtuše. Zvolna jsem vstala a oblékla si své šaty.
„Myslím, že příliš nevypadal na to, že mu paměť neslouží, tak mi prosím nelži…“ odvětila jsem příkře. Přistoupila jsem k zrcadlu a začala si nervózně rozčesávat vlasy. Změřil si mne podivně chladným pohledem, ničím nepřipomínajícím ten, který se do mne láskyplně vpíjel při probuzení. Donutilo mne to obrátit se na něj. Jeho temně modré oči měly leskle ocelový nádech a prudce oddychoval.
„Když si to myslíš…prostě o tom nechci hovořit. Je to…ehm…vlastně byla má…ehm… dávná přítelkyně, to je vše. Je to minulost, a ta by se neměla oživovat.“ Řekl rozrušeně.
„Byla nebo stále je?“ zeptala jsem se podezřívavě. Neodpověděl, pak ke mně přistoupil a chtěl mne konějšivě obejmout. Najednou se ve mně něco vzpříčilo a zlostně jsem se mu vytrhla, bohužel jsem mu příliš nevěřila.
„Nesahej na mne, nepřeji si to! Netušila jsem, že jsi takový pokrytec.“
„Hm, po ránu jsi byla vstřícnější. Já a pokrytec? O čem to mluvíš? Řekl jsem ti nakonec to, co sis přála vědět, uspokojil jsem tvou zvědavost. Copak ti to nestačí?“ Zavrtěl pak nechápavě hlavou, oblékl si košili, rázným krokem se vydal směrem ke dveřím a velmi hlasitě je za sebou zavřel.
Tak, to by bylo. Krásný výlet s nádhernými zážitky ukončila tato nepříjemná fraška. Uvědomila jsem si, že Alexandra vlastně vůbec neznám, nevím nic o jeho minulosti a stále více mne překvapoval častými změnami svého chování. Proč mne stále utvrzuje v tom, že mne miluje a pak se zachová takhle? Kam se vždy najednou poděje jeho vznešená něžnost? Kdo je ona?
Zaplavovalo mne příliš mnoho otázek. Mé city dnes dostaly nečekanou ránu a oči mne náhle zradily.
Nezadržitelně se z nich spustil vodopád slz. Byla jsem zřejmě příliš důvěřivá, spálila kvůli němu za sebou úplně všechny mosty a zradila a opustila Justina. Po chvíli jsem ale hrdě zvedla bradu a otřela si oči lemem šatů. Otec by to jistě nerad viděl.
To od něj jsem se naučila ovládat své silné emoce, ačkoliv uvnitř mne spaloval žár pochybnosti. Tak jak to vždy dokázal on, i já jsem byla pevně rozhodnutá jako pravá Gaudierová postavit se této velmi nepříjemné záležitosti svou pevnou vůlí.
Najednou se mi jako plíživé stíny začaly vkrádat do vědomí zlomky vzpomínek, když na terase hotelu Alexandr nechtěl, abychom vzbudili podezření, či jeho počáteční odtažitost v přítomnosti jeho otce a následně jak zareagoval, když monsieur Gambline vyslovil její jméno…
Po celý zbytek dne vládlo mezi mnou a Alexandrem mrazivé napětí. Skoro jsem se těšila, až se vrátíme konečně domů, dokonce jsem si přála, aby to bylo co nejdříve. Odvážila jsem se jej o to večer požádat, kupodivu bez sebemenších námitek souhlasil.
Druhého dne k domu přijel kočár, tažený dvěma páry koní a nastala chvíle, kdy jsme měli opustit tohle kouzelné místo, které mělo utvrdit naše sblížení, ale místo toho…
Po třech dnech cesty jsme konečně v dálce zahlédli rýsující se dominanty Paříže.
„Doprovodím tě až do tvé rodné vesnice, a pak se vrátím do hotelu k mému otci, souhlasíš?“
Snažil se prolomit tu obrovskou zeď ticha mezi námi.
„Nemusíš, pojedu sama, nezlob se, ale možná to tak bude lepší…“ šeptla jsem a snažila se potlačit rozrušení a bolest, zaplavující mé nitro.
„To je vše, co mi řekneš? Madeleine, já tě velmi miluji! Už jednou jsi mi málem vytrhla srdce z těla a nedovolím, aby se to stalo znovu! A ještě kvůli něčemu, co již dávno neexistuje!“ zasípal a bolestivě mne chytil za paži.
„Pusť, to bolí!“ Snažila jsem se mu vymanit ze sevření, po chvilce je povolil a jakoby zjihl.
„Pozítří se s otcem vracím zpět do Ruska…vlak odjíždí v poledne“ řekl pak tiše a jemně mne vzal za bradu. Chtěl mne políbit, ale i když mne to moc bolelo, otočila jsem hlavu stranou.
„Raději už vystup…přijedu se rozloučit, neměj obavy.“ Zašeptala jsem a toužebně si přála, aby tahle chvíle skončila, protože mé slzy hrozily tím, že mi opět smáčí tváře. Nepřála jsem si, aby to viděl, cítila bych se velmi poníženě. Chtěla jsem si za každou cenu zachovat svou hrdost.
„Dobře, budu na tebe čekat.“ Odpověděl. Pak vzal mé dlaně do svých, tentokrát už jsem se tomu nebránila, a když je zasypal horkými polibky, dokonce se mi podařilo usmát se.
U hotelu na Champs Elysée nařídil kočímu, aby zastavil.
Chvíli ještě postával u pootevřených dvířek kočáru, pak elegantně smekl klobouk a lehce se uklonil. Ještě se na mne zadíval a pak řekl tiše „adieu“. Dvířka se zaklapla a kočár se kolébavě rozjel. Byl nejvyšší čas, protože jsem se už neudržela a přemohl mne pláč.
Pozdě odpoledne jsme konečně zastavili před bránou mého rodného domu v Sézanne…