Důvod žít(1.část)

Vezmu si klíče a pomalu,ale rozhodně otvírám dveře.Ještě se naposledy podívám do prázdného bytu,kde jsem prožila dlouhých osmnáct let.Bylo to velmi těžké rozhodnutí,ale na druhou stranu už není vyhnutí.Způsobila jsem všem okolo nesmírnou bolest a co je ještě horší některé lidi už nikdy neuvidím….
Znovu a snad už po sté se rozbrečím,ale tentokrát cítím,že jsou to opravdu poslední slzy,které mi stékají po tvářích.Proto zamknu a pomalu sestupuji dolů po starých panelákových schodech.Nemůžu prostě jinak.Cestou na zastávku autobusu ještě přemýšlím o tom,co jsem za celý svůj dosavadní život zpackala a co se mi naopak povedlo,ale vzhledem,k poslední události,která otřásla mým životem od základu zjišťuji,že těch radostných okamžiků bylo opravdu málo.A to mě utvrzuje v tom,že nebudu absolutně nikomu chybět,ba právě naopak,spíš se jim všem uleví.Kdo by si taky chtěl kazit překrásný den pohledem na tak zuboženou lidskou trosku,jakou jsem já?Odpověď je snad jedna z nejlehčích,samozřejmě,že nikdo.
O to snadněji se mi bude odcházet z tohoto světa,světa ve kterém není nouze o utrpení a stačí pouze jedna jediná minuta a všechno se člověku zhroutí jako domeček z karet.A pak mu nezbývá nic jiného než,co chci právě v tuto chvíli udělat já.Někdo by si mohl myslet,že jsem se zbláznila a měla bych se léčit.Optimista by nade mnou jen mávl rukou a řekl by si,že mám víc možností než jen tu jednu,která mě dostane do pekla.Protože podle něho je vždycky důvod žít i když to v jednu chvíli vypadá jako bezvýchodná situace ze které se člověk jen tak nedostane.
Z mých myšlenek mě vytrhne zvuk přijíždějícího busu,který mě odveze na místo odkud se už nikdy nevrátím.Nebudu už brečet,měla jsem dost času o tom všem přemýšlet,ale nikdo absolutně nikdo mi už nemůže pomoct,protože mě všichni nenávidí a považují mě za vražedkyni i když jsem v podstatě nikoho nezabila.Byla to prostě jen nehoda,při které zemřeli všichni ti,které jsem nejvíc milovala,tak proč bych měla ještě žít?
No nic už nemůžu na nic myslet,konečně mě autobus vyklopil kousek od jednoho mostu přes řeku Bečvu,nejkratší cesty ze života,který bolestně začal a stejně tak i skončí.Je něco po desáté hodině večerní a proto tu není vidět žádný procházející člověk,jen hučící řeka a všechna ta světýlka nočního Přerova umocňují atmosféru.
Nejdřív musím vylézt na zábradlí a pak už jen poletím….Chvíli se dívám dolů a odhodlávám se ke skoku,když v tu chvíli se mi opět vybaví poslední minuty osudné srážky s náklaďákem,kterou jsem jako zázrakem jenom já přežila.A když se mi vybaví hrůzou znetvořená tvář mého kluka,tak prostě skočím a už si jen vychutnávám let do neznáma......
...,,Myslíte,že se z toho dostane,pane doktore?"slyším hlas nějakého neznámého kluka.
Slyším hlas?Já vnímám?Ale to přece není možné,vždyť mám být mrtvá,mrtvá!!!Co se to stalo?Jak to,že jsem se neutopila?Kdo mě zachránil?
Tyhle a ještě další otázky se mi honily hlavou,dokud jsem neuslyšela hlas doktora:,,No,vzhledem k tomu,že už je přes měsíc v komatu,tak má docela reálnou šanci na uzdravení,protože většina orgánů už je úplně v pořádku,ale záleží hlavně na její chuti do života."
Posledních pár slov mě opravdu překvapí.Cože,přes měsíc v komatu?To přece není možné?A kdo je vůbec ten kluk?Už to nevydržím a pomalu s notnou dávkou námahy otvírám svá ztěžklá víčka.Chvíli mi trvá než si zvyknu na světlo,které je v pokoji s bílými stěnami.První tvář,kterou uvidím,je na první pohled sympatický blonďák s asi nejmodřejšíma očima na světě.Dívá se na mě a celou dobu drží mou ruku ve své dlani,když si toho však všimnu,pustí mě a rozpačitě se usměje.
,,Promiň,jestli jsem tě nějak vylekal,ale ty si asi ani nepamatuješ,co se ti stalo nebo ano?"Musím mu dát za pravdu,protože když si chci vzpomenout na poslední okamžiky rozbolí mě hlava a všechno z mé minulosti,jakoby se rozplynulo v neznámu.
,,Jo máš pravdu,na nic si nevzpomínám,"odpovím mu popravdě.,,Tak já tě zatím nebudu zbytečně zdržovat,měla by sis ještě pořádně odpočinout,ale zítra se za tebou zase stavím.Jo a mimochodem já jsem Jakub," usměje se vezme si své věci a odchází zavolat doktora.,,Já jsem Markéta a díky ti za všechno."Ještě na něho zavolám,ale víc už asi nezvládnu,protože mě zase strašně rozbolí hlava.
Ta bolest je strašná,nikdy jsem nic podobného nezažila je to jako by se mi mozek rozpadával na mrňavé kousíčky ze skládačky puzzle.Nevím,co se to se mnou všechno děje.
Najednou mě něco začne svědit na noze a tak se chci podrbat,ale nejde to.Na levé noze mám totiž obvazy od kolene dolů sádru.Co jsem to zase vyváděla?Nevím a možná,že to zatím ani vědět nechci.Chvíli jen tak koukám do prázdna,ale právě přichází doktor a má velmi dobrou náladu.,,To je skvělé,že jsi se konečně probudila,už jsme pomalu začínali ztrácet naději na tvoje uzdravení.Tvůj přítel u tebe seděl každý den a povídal si s tebou, i když jsi mu nemohla nic odpovědět,byl si totiž jistý,že ho alespoň slyšíš.Musíš být šťastný člověk,když máš tak milujícího přítele.No,ale teď by ses měla pořádně prospat,ať nabereš novou sílu na zítřejší den."
Pak odejde a já mám zase dost času na pokusy dostat se myšlenkami do své minulosti.Jasně,že vím jak se jmenuji,kde bydlím,kolik mi je a takové ty základní věci,ale nevybavím si žádného svého sourozence nebo někoho z rodiny,což je opravdu divné.Ale teď se mi chce strašně spááát.
Probouzím se do krásného dne a když se podívám z okna.které mám hned u postele poznám léto a s ním bezpochyby i letní dvouměsíční prázdniny.Nebe je krásně modré a všechno se zelená a kvete.Je to krásné,ale já si to nemůžu pořádně užívat,protože ležím tady a nemůžu vstát.Mám totiž ještě další zlomeniny,kromě nohy ještě pár zlomených žeber.
Nevím čím to je,ale na toho Jakuba se celkem těším,možná i proto,že se chci dozvědět něco o tom,co se mi stalo,ale taky i z jiného důvodu.Ano,docela se mi líbí.
Čas tu utíká pomalu jako šnek,škoda,že ho nemůžu nějak popohnat,aby už byla doba návštěv.Vizitu jsem přežila v pohodě,akorát se k výčtu mích zranění přidal ještě těžký otřes mozku a ztráta paměti,ovšem neví se,jestli krátkodobá nebo dlouhodobá.
Když si chci na něco podstatného vzpomenout rozbolí mě tak strašně hlava,že už nejsem schopná přehrabovat se v myšlenkách a taky mě to dost unaví,takže vlastně celou tu dlouhou chvíli si krátím spánkem,který mi jakžtakž dodává sílu.
Konečně se hodinová ručička dostala ke svému pomyslnému cílu třech hodin odpoledne.Nálada se mi trošinku zvedne a když zahlédnu velký pugét růží jak samovolně vplouvá do mého nemocničního pokoje,což mě trošku rozesměje,ale ne moc,protože víc se smát nemůžu kvůli těm žebrům.Za růžemi se schovává Jakub s úsměvem od ucha k uchu.A hned si sedne na židli naproti mně.Jeho upřený pohled mě docela znervózní,ale on to pozná a hned se dá do vysvětlování,mé záchrany.Jsem docela zvědavá a tak ho napjatě poslouchám.
,,Asi tak před měsícem jsem šel večer kolem řeky na procházku se svým zlatým retrívrem Buddym,všechno bylo v pohodě,psal jsem si s kámošem smsky,ale najednou jsem na mostě nad sebou viděl nějakou holku,která lezla přes zábradlí a vypadalo to,jako by chtěla skočit dolů.Říkal jsem si,co je to za cvoka,ale když už jsem tam chtěl vylézt,tak jsi najednou skočila dolů.Moc dlouho jsem neváhal.Skočil jsem tam do té docela ledové vody pro tebe a naštěstí se mi tě povedlo vytáhnout.Pak jsem zavolal doktora z mého mobilu,kterýho jsem odhodil spolu s věcmi.Nedýchala jsi a byla jsi celá od krve,jaks narazila o dno zrovna v místě,kde byla nejmělčí voda.Pak jsi začala konečně dýchat navíc tu už byla záchranka.Odvezli tě do nemocnice a tam pak operovali."
Když se na chvíli odmlčel začaly mi mimovolně po tvářích téct slzy ani nevím proč,ale z toho,co řekl jsem pochopila,že mým úmyslem byla sebevražda.Nevím a ani to nechci vědět,jak jsem dospěla k tomuhle rozhodnutí,protože by mě to teď vůbec nenapadlo.Nechápu to,nechápu!Z myšlenek mě vytrhne Jakub:
,,Za tebou do nemocnice nemohl nikdo,jen osoby z rodiny a tak jsem šel domů.Ale něco mi pořád vrtalo hlavou a nemohl jsem kvůli tobě ani spát.Další den jsem za tebou vyrazil do nemocnice a aby mě tam pustili představil jsem se jako tvůj kluk,pak už jsem byl pořád u tebe a čekal,kdy se probudíš.Bylo zvláštní,dívat se a mluvit na tebe i když jsme se vůbec neznali,ale taky jsem zjistil,že mě k tobě něco přitahuje a musel jsem tě vidět každý den.Rodiče a kámoši si o mě mysleli,že jsem se zbláznil a asi nebyli daleko od pravdy.
Jo je to šílený,ale je to tak.Ale je jasný,že se musíme ještě víc poznat."Dopoví a docela mě tím i překvapí.
,,Nevím co na to mám říct Jakube,protože já si nejdřív musím ujasnit pár důležitých věcí o mé rodině a tak,protože si nevzpomínám,že bych vůbec nějaké příbuzné měla,ale na druhou stranu mi něco říká,že bych po tom měla pátrat a snažit se ze všech sil si vzpomenout." Domluvím a Jakub mě pohladí po ruce a povzbudivě se na mě usměje.,,Budu ti pomáhat,jak jen to půjde,myslím,že společně nám to půjde určitě líp,ne?"řekne Kuba.Jsem ráda,že mám někoho,kdo mi pomůže.,,Jasně a jsem ti za to taky strašně vděčná."
Musím s ním souhlasit.Někdo si určitě myslí,že jsem padlá na hlavu,když se tady bavím s cizím klukem,kterého ani neznám a nic oněm nevím,ale je to takové celé zvláštní.Něco mě na něm strašně přitahuje a tak vůbec.Nechápu to.Ale zase nejsem jedna z těch,které by šli hned s prvním,který o ně projeví jen trochu zájmu.Na mě se musí pomalu a potřebuji toho druhého pořádně poznat,než si s ním začnu něco víc.Naštěstí to Jakub cítí stejně jako já a nespěchá,proč taky,není totiž s čím,když si na nic ze své minulosti nepamatuji.
,,Tak mládeži,vidím Markéto,že se ti už daří líp,ale návštěvní hodiny skončili už před hodinou.Nerušil jsem vás,protože jsem věděl,že si toho máte hodně co říct.Teď však už opravdu musím Jakuba poslat domů,aby sis pořádně odpočinula,nemůžeš se tak moc namáhat,ale pořádně spát."domluví doktor a má pravdu.Jakub se se mnou rozloučí ,,kamarádským" polibkem na tvář a odejde.
Mám další možnost přemýšlení,jo je to docela vysilující takhle pořád přemýšlet a stejně to zatím k ničemu není.Možná,že pokud bych usnula,mohlo by se mi něco vybavit ve spánku…
,,Markéto strašně tě miluju,bylo to s tebou tak krásný,jsem nejšťastnější člověk na světě."Ten hlas a ta tvář je mi tak strašně povědomá,ale kdo to je?,,Taky tě moc miluju Matěji."To jsem přece já,vidím samu sebe jak ležím s tím neznámým klukem v posteli.Je to celé nějaké divné.,,Áááááá,Markéto pomoz mi!"Slyším něčí hlas i když na druhou stranu jako bych ten hlas znala,ale nevím odkud.,,Zabila jsi celou svou rodinu,nezasloužíš si žít,nikdo z nás tě už nechce vidět!",,Jsi zrůda,zrůda!"
A najednou se celá zpocená probudím.Ty hlasy ty tváře a vůbec celý ten pomatený sen.Hlava mě zase tak nesnesitelně bolí,to je strašné.Snažím se vybavit si ty tváře a když si mimoděk vzpomenu na toho kluka,se kterým jsem v tom snu ležela v posteli,rozbuší se mi srdce.Nevím proč,třeba je to nějaký důležitý člověk v mém životě asi někdo,koho jsem milovala.Ale proč tu tedy není právě teď se mnou?
Potřebovala bych někoho ze svých přátel,ale o nikom nevím,na nikoho si nepamatuji,jenom z toho snu,ale to určitě nebyli moji přátelé,protože jinak by mi neříkali zrůdo a vražedkyně.S takovými lidmi jsem se přece nemohla nikdy bavit.
Ať nad tom přemýšlím,jak přemýšlím,docházím pouze k závěru,že jediný kamarád,kterého v tuto chvíli mám je Jakub.Kdyby mě nezachránil tak bych už na tomhle světě určitě nebyla.Ale přesto,kdo je schopný odpovědět mi na všechny otázky,které se mi pořád tak urputně snaží naznačit,že jsou nezodpovězené?Nevím o nikom takovém,bohužel.Naštěstí už brzy opustím tento bílý a depresivní nemocniční pokoj,protože jak říkal doktor,jsem schopná normálně žít.Ale kam půjdu? Žádné ,,doma" totiž nemám.I když pokud se podívám do svých dokladů mohla bych tam něco důležitého najít,třeba klíče od bytu nebo tak něco.
Kupodivu v modrošedém baťůžku v nočním stolku objevím
fungující mobil,klíče od bytu,peněženku s dvěma tisíci,občanku a takové ty nezbytné holčičí věci.V první chvíli se kouknu do zrcátka,které mi vrátí obraz vybledlé tváře modrooké smutné dívky s dlouhými havraními vlasy,splývajícími volně po ramenech.
Nejsem žádná kráska,ale co vím jistě ošklivá také nejsem a hodně kluků museli přitahovat mé dlouhé vlasy do půli zad.
Potom se podívám na displej mobílku,kde už na mě čeká patnáct přijatých zpráv a sedm nepřijatých hovorů.Je docela divné,že mobil ten pád do vody přežil,ale jako vysvětlení se nabízí fakt,že jsem musela batoh odhodit nahoře na mostě a pak skočit bez něho.
Otevřu příchozí sms a zjišťuji veselou zprávu,která mi spraví náladu a tělo nabije novou energií.Jsou to totiž zprávy od mých přátel.
Nějaký Petr mi píše:MARKÉTO,KDE JSI PROSÍM TĚ,VŠICHNI SE PO TOBĚ PTAJÍ A JÁ DOMA NESTÍHÁM,OTEC SE ZASE OPIL A NADÁVAL MI,MUSEL JSEM JÍT SPÁT KE KATCE.OZVI SE AŽ BUDEŠ MOCT.PA TVŮJ BRÁCHA PETR.
Aha takže přece mám nějakého sourozence,musím hned napsat,aby se za mnou stavil.AHOJ PÉŤO,NEVÍM JAK SE TO STALO,ALE JSEM V NEMOCNICI,PŘIJĎ ZA MNOU PROSÍM CO NEJRYCHLEJI.DÍKY.MÁM TĚ RÁDA.MARKÉTA.
Další smska je od Katky.MARKI,CO SE STALO,DOUFÁM,ŽES NEUDĚLALA TO,CO JSI MĚLA V PLÁNU UDĚLAT,POKUD SIS TO ROZMYSLELA(COŽ BYCH SI NEJVÍC PŘÁLA)TAK SE PROSÍM OZVI.MTMR.Katty.
Káťa…Další pokrok,asi se mi koněčně začíná pomalu vracet paměť.To je přece moje nejlepší kamarádka už od školky.Další sms je znovu od Katky.MARKÉTKO,TAK NAPIŠ PROSÍM,MÁM O TEBE HROZNÝ STRACH.VŠECHNY TY VĚCI HROZNÉ VĚCI,KTERÉ JSI ŘÍKALA,ŽE UDĚLÁŠ.NEDĚLEJ TO MÁŠ PŘECE KOLEM SEBE SPOUSTU JINÝCH LIDÍ,KTEŘÍ TĚ MILUJÍ.NAPIŠ NEBO SE ZBLÁZNÍM.K.
Podívám se na datum.Je to přesně před měsícem.Co asi teď dělá,má o mě pořád takový strach nebo už přestala doufat nad tím jestli jsem na živu,a pokud ne mě nezapomněla,proč mě nehledala?Ale pro jistotu jí napíšu.AHOJKY BENUSÍŠ MÍT O MĚ STRACH,JSEM V POŘÁDKU.NEVÍM SICE,CO JSEM SI MĚLA ROZMYSLET,ALE POKUD MÁŠ ČAS,TAK SE
ZA MNOU STAV DO NEMOCNICE.VŠECHNO PROBEREME A POKECÁME.MTR.MARKET.
V zápětí mi přijde sms od bratra.A potom od Kači.Staví se za mnou jakmile začnou návštěvy,takže ve tři.Další smsky jsou od nějakých lidí,které si nemůžu vůbec vybavit,ale jsou to asi moji přátelé až na jednu sms,která mi způsobí lehčí šok.
TY POTVORO JEDNA,JAK JSI TO MOHLA UDĚLAT.NEJENŽE MI PŘEBEREŠ MATĚJE,ALE PAK HO I ZABIJEŠ.JÁ S NÍM ČEKÁM DÍTĚ,ALE TO TĚ VŮBEC NEZAJÍMALO A ZABILA JSI MÉMU MALIČKÉMU OTCE!!!
Vůbec nechápu od koho to může být,ale je to hrozné.Vždyť tohle bych nikdy neudělala,přebrat někomu kluka,tohle není můj styl.Už aby tady byl můj bráška s Katkou.Ti mi to snad všechno vysvětlí a třeba si s jejich pomocí vzpomenu na něco dalšího.
Konečně se otevřou dveře a v nich dvě usmívající se tváře na které jsem tak netrpělivě čekala.Vypadají velmi šťastně a tím mi zvednou náladu na patřičnou hladinu.Kdybych to měla přirovnat k teploměru,tak by nejspíš praskl,protože jsem zatím fakt asi nejvíc šťastná za celou tu dobu,co jsem zde.
,,Ahoj marode,tys nám ale dala.Už jsme mysleli,že se ti něco stalo,když ses tak dlouho neozývala.Tohle nám už nikdy nedělej,jasný!"vychrlí na mě Péťa lávu slov a hned se ke mně s Káčou hrnou,aby mě objali.,,Asi mi toho budete muset říct víc,než by jste chtěli,protože já…"nestačím ani dopovědět a hned mi skočí dvojhlasně do řeči.,,Si nic nepamatuju",,Jo,jo to známe za prvé od doktora a za druhé od nějakého Jakuba,který tě prý zachránil.To seš mi ale kamarádka,že se nepochlubíš s novým objevem,a že je to teda fakt kus,to se ti musí nechat."Na tohle nemám co říct,jen dostanu nezadržitelný záchvat smíchu.
,,No,tak abychom už začali s vypravování,pokud tady teda nechceme přespat a navíc si musíme pohnout ještě z jednoho důvodu.Jakub by tam totiž mohl vystát důlek a pak by se třeba propadl do pitevny a spadl tam na nějakou tu nebožku mrtvolku."
Další salva smíchu,ale tentokrát do dveří vstoupí i Kuba a když mě vidí,jak málem padám z postele začne se taky smát,ale já už nemůžu,protože mě začne bolet hrudník.,,No jo to ty žebra,no",,Jako bych slyšel otce,když se vrací z hospody slitej pod obraz a stěžuje si,co všechno nemůže a může dělat a kvůli čemu."Povídá ještě stále smějící se Petr.
,,Tak dost jsme tu od toho,abychom ti trošku osvěžili paměť a místo toho se tady pořád chlámeme.Musíme prostě začít,je toho totiž spousta."Jo,kdyby už začali konečně mluvit,ale oni se ještě perou o to,kdo začne jako první a tím zase rozpoutají další vlnu smíchu,která se ovšem šíří skoro tak rychle jako tsunami,i když není určitě tak ničivá.Je to s nima fakt k zbláznění,ale jsem strašně ráda,že tu jsou se mnou.Mám alespoň pocit,že mě má někdo opravdu rád.
,,No,tak já začnu."Zhostí se slova Katka.,,Naposledy jsme tě viděli tak před šesti týdny na jedné akci.Byla jsi tam se svým klukem Matějem,mimochodem Matěje jsi chtěla už strašně dlouho,ale byl zadanej.No,jenže tys vždycky dostala to,cos chtěla a tak jsi ho jeho holce Adéle prostě přebrala.Na tom by nebylo nic divnýho,kdyby s ním ta pipinka načekala dítě,ale to si nemohla vědět.Ta pařba byla úžasná a všichni si to tam neskutečně užívali.Nad ránem asi kolem třetí hodiny jsme zvedli kotvy a frčeli domů.Řídila jsi i když jsi měla něco málo upito,ale jeli jsem lesem,takže žádné nebezpečí ze strany zelených státních zaměstnanců nehrozilo.Všechno by bylo v pohodě,kdyby se z lesa nevynořila srnka.Všichni znají tvou velkou lásku ke zvířatům a proto jsi v plné rychlosti prudce zabrzdila a Matěj proletěl čelním sklem.My všichni jsme byli jenom trochu potlučení,ale v pohodě.Během vteřiny jsi za ním vyběhla a snažila ses ho oživit,ale už bylo pozdě.Pak jsi byla jako šílená,pořád jsi do něho bušila a křičela na něj ať se probudí."
,,Nee to je strašný,můj Matěj,že už nežije,to nemůže být pravda a já ho zabila?!"Tyhle myšlenky se mi honily hlavou a rozbrečela jsem se.Vzpomněla jsem si na největší lásku svého života.Brečela jsem a srdce se mi svíralo,tak neskutečně to bolelo.
Už asi vím,proč jsem stála na tom mostě,neměla jsme totiž už žádný důvod žít.Jedna velká část mě zmizela z povrchu zemského a srdce spolu s rozumem,který se tentokrát nebránil,chtěli jít s ní a zmizet také.
,,Možná,že se teď na mě budeš zlobit,Kubo,ale nemůžu jinak.Asi bude nejlepší,když se nějakou dobu neuvidíme.Zítra mě propustí a já si musím ještě vyjasnit spoustu věcí a k tomu mi bude stačit pomoc mého bratra a Káti.Doufám,že to jako můj kamarád a zachránce pochopíš.Díky."Dořeknu to a znovu se mi spustí z očí další vodopád slz.Jakub nevypadá naštvaně.Vloží mi do dlaně plyšového medvídka a odejde.Katka s Petrem ho následují.Správně pochopí,že chci být zase sama.
Nevím,co bych teď měla udělat.Jestli brečet a nebo se smát,i když vlastně proč bych se měla smát?Vždyť na této situaci ve které se ocitám není nic směšného.Cítím se opravdu špatně.Není mi do smíchu jako dřív.Nedivím se,že jsem chtěla odejít z tohoto světa,který dokáže ve vteřině poslat bolestivé rány do všech stran.
Ale dostala jsem druhou šanci na život a proto bych ji měla náležitě využít k tomu,aby se ze mě stal jiný a popřípadě i lepší člověk.Jasně,řekne se lepší člověk a každý si bude myslet,že budu pomáhat ostatním,budu hodná a celkově se budu chovat jako nějaký zloděj nebo vrah,který sedí ve vězení a přemýšlí nad svými činy a pokáním se snaží vykoupit a dostat se do ,,nebe,,.
Jenomže to zrovna já nemám v úmyslu.Potřebuji totiž velkou změnu nejen vnitřní,ale i vnější.A díky tomu snad zapomenu na všechny ty hrůzy z dosavadního života.
Takže až mě zítra ráno pustí domů,zavolám Katce a vyrazíme na nákupy,do kosmetiky a ke kadeřnici,protože s tou svou vnější změnou chci začít už co nejdřív.Ale nejdřív se musím zase pořádně prospat.
Ráno vstanu tak rychle,jako nikdy.To bude asi tím,že se těším domů a také na mou velkou změnu,která bude opravdu radikální.
Vizitu přetrpím taktak,ale není to kvůli tomu,že bych měla ještě nějaké bolesti,nýbrž tím,jak moc se těším odtud vypadnout a pokud možno se sem jen tak brzo nevrátit.
Konečně se hodinová ručička přehoupla přes pomyslnou cílovou čáru desítky a přivedla s sebou Katku,která je asi stejně nedočkavá jako já.Sbalím si svoje věci a už vyrážíme vstříc,,nové Markétě"Když se z nákupů,kde jsem si koupila namísto rádoby drsných punkerských oblečků,glád,pásků s nýtky a černých náramků s různými ,,pyramidkami"a cvočky,pohodářské oblečení ve stylu a lá hip-hop lady.Takže skejťácké boty,kšiltovky,volné mikiny a super volný kapsáče ze kterejch mi skoro až leze zadek.
Byl to pro mě docela šok,se takhle totálně proměnit,ale bylo to potřeba.Punk sice poslouchám pořád,jenomže hip-hop se mi taky docela líbil.Dokonce jsem dřív chodila i do breakdance a jezdila na skejtu,ale to bylo tak před třemi roky.Jinak v zimě jsem brázdila sjezdovky na mým modrým snowboardu.
Z kadeřnického centra jsem se vrátila s blonďatými vlasy podbarvenými tmavě červenou,což docela dost kontrastuje na rozdíl od mých přirozených černých vlasů kterým je teď konec.
Po příchodu domů,kde na mě už čekal brácha to s ním málem šlehlo.,,Teda ségra,ty vypadáš fakt dobře,prostě velká pohodářka,co?"Takovou změnu teda určitě nečekal,ale já jsem docela spokojená.,,Jo už jsem musela se svým nudným starým stylingem konečně něco udělat."
Večer jsem všichni tři vyrazili někam zapařit a taky za starýma známýma lidičkama na pokec a tak.Tohle prostředí a celková změna mi strašně pomohli,protože tak se mi úplně vrátila paměť a všem,kterým jsem něco zlého provedla,jsem se omluvila a zase mě všichni berou.
Tak to šlo snad přes měsíc,než začala škola.Té chvíle než zase vstoupím do monotónní šedé budovy s oprýskaným nátěrem jsem se celkem děsila.Naštěstí nechodím do školy v Přerově,ale na gymnázium do Olomouce,takže nehrozí,že by se tam vědělo o naší bouračce,teda aspoň si to myslím.No a i kdyby,tak už to prostě nemůžu dál řešit,stejně bych nic nevyřešila.Jenom mě děsí fakt,že dalších deset měsíců mě budou zase prudit ti nenávidění státní zaměstnanci toho to ústavu,tedy profesoři,a vzhledem k tomu,že jsem navíc v maturitním ročníku,budou na nás přísnější víc než dřív.
A tím pádem je tu ještě další problém,který bych měla co nejdřív řešit,kam jít po odchodu z této osmileté,,pakárny"?No,budu se tím muset zabývat až někdy jindy,protože teď právě otvírám dveře své třídy a nebudu mít čas na něco momentálně tak nedůležitého.
Můj příchod do třídy vyvolá všeobecné ,,Wow" a ty největší drbny ze třídy se ke mně seběhnou a vyzvídají,proč tahle z měna,co bylo o prázdninách a takové ty typické otázky,když jste někoho dlouho neviděli.Dřív by mi to dělalo dobře,protože jsem vždycky byla ráda středem pozornosti,ale teď je všechny pošlu na jedno velmi tmavé místo a jdu na pokec za svými spolužáky,protože ti nejsou tak divní a závistivý jako moje vrstevnice.
,,Zdárek Markéto,tak co propařilas zase celý prázdniny?"ptá se mě můj nejlepší kámoš Ondra.,,No ani moc ne,protože nebyl čas,polovinu volnýho času jsem strávila v nemocnici."Ondrovi totiž můžu říct skoro všechno,protože vím,že u něho je to bezpečný jako v trezoru.,,Takže mám tvůj souhlas,že přijdeš dneska na mou akci,kterou pořádám spolu s kapelou u mě doma?"Tohle jsem chtěla přesně slyšet,pozvání na nějakou akci,kde si zase pořádně užiji se svými kámoši.,,Ty mi snad čteš myšlenky,jasně,že se mnou můžeš stoprocentně počítat,takže v osm u tebe,jo."Řeknu jen tak mimochodem,ale Ondra chce ještě něco dodat.,,Radši přijď už v pět,protože já a kluci z kapali s tebou chceme ještě něco probrat,takže v pět u mě buď a na víc se neptej,jasný?!"To by mě teda zajímalo,co se mnou chtějí probrat,když s tím dělají takový tajnosti.Chci z něho něco dostat,ale řekne mi jen to,že přibrali nového člena.Což mě teda absolutně nezajímá.
Naštěstí nás první školní den nechávají žít a doma jsem už v deset.Takže mám spoustu času na pokec s Katkou,která je dneska první den na nástavbě po učňáku,kde se vyučila jako servírka.Takže doma si jenom vezmu nějaký peníze a vyrážím za svou nejlepší kamarádkou a zároveň i holkou mého bratra.Divím se jí,že spolu chodí už druhým rokem,protože i když je brácha fajn,já bych s ním nevydržela ani týden natož dva roky.
,,Ahoj kámoško,tak jak bylo?"začnu svou typickou otázkou.A je mi jasný,co řekne,protože za těch patnáct let,co se známe ji mám dokonale přečtenou a vím,že se strašně ráda seznamuje s novými lidmi jako já,jinak by taky nešla na servírku,a taky že si snadno zvyká na nový kolektiv,učitele a vůbec je taková přizpůsobivá.
,,Jo,bylo to fakt super.A co říkali na tvůj nový ohoz?"Ta je ale zvědavá!,,No,vzhledem k tomu,že jsem ty zvědavý pipinky ze třídy vyfuckovala,protože se ke mně seběhly jako hejno hladovejch hus,tak nevím,ale kluci byli docela nadšení a Ondra mě pozval dneska v pět na nějakou akci s jeho kapelou u něho doma,takže to bude do super,protože se ještě nikdy nestalo,že bych se u něho na nějaké akci někdy nudila.Však zítra ti o všem řeknu."
Ukončím debatu,protože vidím,že Katka je pořádně nedočkavá,ale z jiného důvodu než já.Za chvíli jdou totiž s mým bráchou na večeři a pak budou oslavovat u nás doma dvouleté výročí,takže mám další důvod,proč se těšit na tu Ondrovu akci.Budu asi muset přespat u Ondry,ale on je zvyklý,protože to tak dělám skoro pořád Ve čtyři hodiny sedím ve vlaku směr Olomouc.Je to divný,ale najednou musím myslet na Jakuba,docela mi začíná chybět.Jak ráda bych ho zase viděla.Mám od něj usušené ty růže,co mi donesl do nemocnice a plyšák se mnou spí v noci v posteli,ale to nejdůležitější nemám,a tím je jeho číslo na mobil nebo aspoň adresu,kde bydlí,abych se za ním mohla stavit a pokecat.
Vlak mě vyplivne na Olomouckém hlavním nádraží a odtud musím ještě deset minut autobusem než dorazím do vilové čtvrti,kde už slyším tu rajskou hudbu Ondrovy punkové kapely.Se zvoněním na domovní zvonek se ani neobtěžuji a hned vejdu do haly,kde už to pořádně žije.
Zatím je tady nějako moc holek,což teda není absolutně obvyklý.No,ale i tak podle jejich vizáže a takového toho přiblblého holčičího chichotání poznám,že se jedná o totální přihlouplý městský pipinky,který mi nesahají ani po kotníky a navíc já jsem tu jako doma,protože jsem Ondrova nejlepší kamarádka.A hned se mu jdu taky ukázat.Co ovšem nečekám je,že mi hned do ruky strčí mikrofon a donutí mě zpívat v doprovodu kapely.
Zaskočí mě to,ale je to docela super,už strašně dlouho jsem chtěla s kapelou zpívat a tak do toho dám všechno i kvůli těm pipinkám,abych jim aspoň trochu srazila hřebínek.Když odzpívám,poznám z výrazu kluků a nenávistných pohledů holek,že jsem byla bezkonkurenčně nejlepší i když vlastně nevím proč jsem zpívala.Že by to na mě schválně nastražili a neřekli mi o konkurzu na zpěvačku?A taky by mě zajímalo,kdo je ten nový člen kapely?
Na všechny tyhle otázky mi v zápětí Ondra odpoví.,,Byla jsi úplně skvělá a proto jsi naší novou zpěvačkou.Tady ti ještě musím představit našeho novýho kytaristu Kubu."Cože?To snad není ani možný.Málem to se mnou sekne,když uvidím ty krásný modrý oči Jakuba.Vidím,že je stejně překvapený jako já,proto mu věnuji zářivý úsměv,ale on mi ho neoplatí a jen se na mě smutně podívá.
Nechápu to,co se za ten měsíc mohlo tak změnit?Že by se se mnou už nebavil,co jsem mu proboha udělala?
Vysvětlení na sebe nenechá dlouho čekat.Na krk se mu totiž pověsí odbarvená pihovatá brunetka s velkým předkusem a hned se po něm plazí s vítězným úsměvem,který mi,zdá se,vypaluje do obličeje neviditelnou díru.
Nejraději bych utekla někam pryč a rozbrečela se.Jenomže musím být v tuto chvíli obzvlášť silná a nedát na sobě znát všechny mé emoce.Teď prostě ne.Vlastně si za to můžu i sama.Kdybych chtěla,tak jsem s ním už dávno mohla být,jenže jsem měla spoustu jiných a důležitějších problémů než můj milostný život.
I přestože mě tahle situace dost vykolejí,rychle se vzpamatuji a jen se na ně vesele usměji.Mým novým rozhodnutím je,zjistit,jestli na mě žárlí a pokud ano,tak je to důkaz o tom,že mě ještě pořád nemůže dostat z hlavy.A kde jinde,než na takové akci s velkým počtem kluků bych svůj plán mohla realizovat? No,jasně,že tady a hned jdu taky na věc.
Přesunu se k baru,abych se napila něčeho povzbuzujícího,ale zase ne tak moc alkoholického.Takže se rozhodnu pro jahodový džus s vodkou,protože je to opravdu dobré pití.
Samozřejmě,že si prohlížím všechny lidi okolo,hlavně tedy zástupce opačného pohlaví.Hm..několik hezounků se tu opravdu nachází a jak je vidět,tak mě už stačili zaregistrovat,což je pro mě o to snazší.
Sebevědomí mi matka příroda nadělila do vínku až moc,takže nejsem žádná stydlivka a proto se rozhodnu seznámit s vysokým,opáleným brunetem,který mě svým pohledem snad svléká.Ale aby to nevypadalo moc lacině a taky proto,že se ráda nechávám dobývat,tak kolem něho jenom ladně projdu a zářivě se na něj usměji.Pak už,teda pokud není moc natvrdlý přijde sám.
Jasně měla jsem pravdu a jde to možná rychleji,než jsem si myslela.,,Ahoj,neznáme se odněkud?"Míň trapnější oslovení si teda vymyslet fakt nemohl.Ale aspoň je vidět nějaká ta snaha.No uvidíme.,,Ahoj,já myslím,že ne,ale mohli bychom to hned napravit.
Já jsem Markéta a ty pane Odvážný?"
Rozehrávám svůj flirtovací útok a vidím,že se úspěšně chytá.,,Já jsem Pavel,krásná neznámá.Můžu ti namíchat něco k pití?"No i když mám v sobě jednu vodku,tak mu řeknu ještě o jednu.,,Jasně,jsem zvědavá,co dobrého mi připravíš,ale pozor ať v tom není moc alkoholu.A co,že jsem tě tu ještě nikdy neviděla?Protože na Ondrových akcích nikdy nechybím.",,No to bude asi tím,že jsem se teprve před dvěma týdny přistěhoval hned vedle.Ale jsem rád,že mě sem Ondra pozval,protože jinak bych tě nepoznal a to by bylo fakt smutný.".............