Lunojasné noci - 14. díl

Když jsme společně s Darci opouštěly kavárnu, neubránila jsem se poslednímu pohledu ke dveřím, které vedly do kuchyně. Snad jsem doufala, že tam někde spatřím onoho záhadného číšníka, avšak nebyl tam.
Během nakupování se počasí uklidnilo a začalo svítit slunce, jehož paprsky utlumoval mírný větřík, který jediný z divokého ranního počasí zbyl.
Darci už byla unavená, vydala se tedy domů. Já však měla chuť se procházet, a tak jsme se rozhodly, že se rozdělíme.
Jakmile jsme se rozloučily, vyšla jsem před nákupní středisko a rozhlédla se. Chvíli jsem přemýšlela, kam bych mohla jít a nakonec jsem, z neznámého důvodu, zamířila k bruslařské dráze. Šla jsem pomalu – nač také spěchat, když na vás nikdo nečeká. Dýchala jsem čerstvý vzduch, vstřebávala letní atmosféru a cítila se stále víc a víc dobře.
Pomalinku se mi z myšlenek vytrácely vzpomínky na babičku, a tak se mi naskýtala příležitost k přemýšlení. Stále nade mnou totiž klimbala otázka, jejíž odpověď mi měla sdělit, co vlastně cítím. Avšak na otázku nemohl odpovědět nikdo jiný, než já sama. Přišlo mi proto smutné, že jsem to nedokázala, ale stále jsem se nevzdávala a pokoušela se odpověď nalézt.
Procházela jsem zrovna malým parčíkem, jehož cesta byla lemována vysokými stromy, když se mi vybavila Tedova poslední slova v dopise - stačí, když řekneš, že si to přeješ…
Trápilo mě čím dál víc, že jsem s jistotou nemohla říct ano, ale uklidňovalo mě, že jsem nechtěla říct ani ne.
Po pár minutách se přede mnou rozevřelo široké prostranství s asfaltovým kruhem uprostřed, ze stran obrostlým hustou trávou. Bylo tu překrásné ticho, prolamované jen něžným šelestem lístků v korunách stromů a zpěvem ptáčků.
Najednou mi před očima blikla vzpomínka, při níž mě zahřálo u srdce. Nedovedla jsem proto pochopit, jak jsem na ni mohla dříve zapomenout.
Do očí se mi vedraly slzy, ale i tak jsem před sebou viděla téměř dokonale ostrý obraz Tedovy tváře, do které jsem se dívala, když mě tenkrát učil bruslit. Při vzpomínce jsem si připadala jako v jiném světě, kde mě od Teda nedělí žádný prostor, a nechtěla jsem odsud už nikdy odejít.
Do reality mě vrátil až smích nějakých dětí, kteří si sem přišly hrát. Ohlédla jsem se za nimi a když jsem je spatřila, nemohla jsem se neusmát. I přes radost, kterou mi na malý okamžik vnesly do srdce, mi však po tvářích stále kanuly ledové slzy. Nic jsem přes ně neviděla, přesunula jsem se tedy k dřevěné lavičce, na jejímž opěradle seděla malá pěnkavka. Dívala se kamsi do dálky, snad jako by si mě ani nevšimla. Opatrně jsem se k lavičce přiblížila a sedla si, když v tu samou chvíli pěnkavka odletěla. Já však sedět zůstala a několikrát se před sebou snažila znovu najít tu věc, která dokázala vzkřísit Teda alespoň v mých vzpomínkách, avšak nenašla jsem ji.
Později se začalo stmívat a hlasy dětí utichly, když si je odvedly maminky do teplých domovů. A jelikož na mě doma čekala Darci s Erikou, rozhodla jsem se jít domů také.
Když jsem odcházela, začalo pršet. Nebyl to silný déšť, spíše letní přeháňka. Zavzpomínala jsem, kdy jsem naposledy viděla déšť a téměř okamžitě se mi vybavila chvíle, kdy jsem u řeky v Ticině čekala na Teda, ale on nepřišel. Připadalo mi to tak dávno, že jsem postupně přestávala věřit, že jsem kdy nějakého Teda znala, ale na druhou stranu mě to trápilo stejně jako tenkrát, když z Ticina odjížděl. Ani o trošičku se ta zvláštní bolest, tížící mé srdce, nezmenšila.
Uvědomila jsem si, že se mi nikdy nepřestalo stýskat po těch láskyplných a starostlivých očích, jejichž barva mi připomínala čerstvý med a v některých chvílích i lískové oříšky. Byly to ty nejkrásnější oči, které jsem u člověka viděla. Překypovaly něhou a skrývalo se v nich obrovské tajemství, které nejspíš nikdy nemělo být nikým odkryto. A pohled právě do těchto očí mi tolik chyběl.
Zavřela jsem víčka a představila si pod nimi poslední okamžiky, které jsem trávila s Tedem a musela jsem si přiznat, že mi chybí naprosto celý. Bylo těžké znovu v sobě vyvolat staré pocity. Roztřásla se mi ústa a víčka, která jsem držela pevně zavřená se mi rozechvěla, přesto však bylo úlevné, že jsem sama sobě přestala lhát.
Znovu jsem otevřela oči a s dalším krokem, jímž jsem rozhrnovala malé trsy mokré trávy, jsem si všimla, že už přestalo pršet. Usmála jsem se a vydala se domů.
Zanedlouho jsem se ocitla na náměstí a zrovna ve chvíli, kdy jsem přecházela přes silnici, jsem v dálce před sebou spatřila Matta. Nebyl ale sám. Bavil se s nějakým vysokým chlapcem, který mi byl trošku povědomý a když jsem k nim přišla blíž, uvědomila jsem si, že je to onen číšník, který nás dnes ráno hostil kávou. Musela jsem se pousmát nad hříčkou osudu, která nás opět svedla dohromady.
„Ahoj Jol!“ pozdravil mě s širokým úsměvem Matt, když si mě všiml.
Vysoký neznámý se ihned otočil směrem ke mně, aby zjistil koho Matt zdravil. Zabodl do mě zářivě modré oči a zkoumavě si mě prohlížel. Znervózněla jsem a uhnula pohledem zpět k Mattovi. „Ahoj Matte!“ Usmála jsem se a v tu chvíli si všimla, že jeho oči se až neuvěřitelně podobaly těm, kterými se pyšnil tmavovlasý neznámý.
Zamrkala jsem a poté začala tikat pohledem od jednoho k druhému.
Matt si mého zmateného pohledu všiml a neznámého mi představil. „Tohle je Daniel.“ Kývnul hlavou směrem k němu, poté si založil ruce na prsou a dál neřekl nic. Přistoupila jsem tedy k Danielovi a podala mu svoji ruku se slovy: „Ahoj, já jsem Jolana.“
Daniel nabízenou ruku přijal bez jakéhokoli úsměvu a jakmile zjistil kdo jsem, přestal si mě všímat. Měla jsem tedy příležitost k tomu, abych si je oba znovu prohlédla. A měla jsem pravdu, byli si neuvěřitelně podobní. To proto mi byl Daniel už v kavárně tolik povědomý – pomyslela jsem si a na chvíli sklopila oči, aby si někdo z nich nevšiml, že jsem si je celou dobu prohlížela.
„Už budu muset jít.“ Zakončil jejich rozhovor Daniel a s letmým mávnutím odcházel. Stačila jsem už jen zaostřit na jeho mizející siluetu a pak se pohledem vrátila zpět k Mattovi.
„Odkud se s ním znáš?“ ptala jsem se Matta horlivě, protože z jejich rozhovoru jsem to nedokázala poznat. Byli hodně odtažití a na druhou stranu se spolu bavili bez jakékoli úcty, jakou společenské chování vyžaduje.
Matt podezíravě přivřel oči, jako by mu přišlo zvláštní, že se o to zajímám.
„Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš.“ vyhrkla jsem okamžitě. „Já jen, že jsem ho dnes ráno potkala v kavárně s Heldou. Pracoval tam jako číšník.“ Vysvětlovala jsem.
Matt lehce pokýval hlavou a náhle se zeptal: „Smím tě doprovodit?“
Trochu překvapeně jsem souhlasila. „Jdu domů.“ Usmála jsem se.
„Dobře.“ řekl tiše a společně jsme vyšli k domu paní Donelové. „Takže si chtěla vědět odkud ho znám?“ zeptal se spíše řečnicky. Přikývla jsem a napjatě poslouchala.
„Je to můj bratr.“ řekl s úšklebkem na tváři. Tuhle tvář jsem u něj nikdy neviděla. Jako by to byl najednou někdo úplně jiný. Byla bych bývala hledala příčinu té změny, ale jeho odpověď zaměstnala můj mozek na několik příštích minut. Byla jsem tak překvapená, že jsem skoro ani nevěřila tomu, co mi právě řekl. Nevěděla jsem jak reagovat, a tak jsem nic neříkala, avšak údivu jsem se neubránila.
Usmál se. „Tohle jsi nečekala, viď?“
„Ne, to opravdu ne.“ vybreptala jsem a začala přemýšlet nad tím, jestli je to vůbec možné. Matt jakoby vycítil na co myslím, začal s vysvětlováním.
„Byl pryč celých sedm let, když jsi se sem tedy přistěhovala se svojí rodinou před pěti lety, neměla jsi už možnost ho potkat. A já sám jsem nikdy neměl potřebu o něm mluvit.“ Znovu se zašklebil, jakoby mu snad dělalo problém o něm mluvit i teď. Přesto pokračoval, a tak jsem ho nepřerušovala.
„Vrátil se před čtyřmi měsíci. Víš, je tak trochu příčinou současné situace u nás doma, jak jsem ti o ní vyprávěl, když jsi přijela.“
Ano, vzpomínala jsem si, že se o něčem zmiňoval, tenkrát jsem ale měla myšlenky někde úplně jinde, nenapadlo mě proto se zajímat o to, co se dělo u nich doma. Teď mi to však bylo líto, neboť ho to nejspíš opravdu trápilo.
„No a teď už to víš.“ dořekl a dechem si nafoukl tváře, pak vzduch vypustil a s nakrčeným čelem se ke mně obrátil. Pravděpodobně čekal na moji reakci, ale já ještě potřebovala vstřebávat informace. K tomu mi však chyběly ještě nějaké detaily, o kterých nemluvil, nechtěla jsem se ale vyptávat.
„No a nechceš mi zas teď říct něco ty?“ zeptal se a zvláštně se na mě podíval.
„Co máš na mysli?“ Usmála jsem se na něj.
„Víš Jol, přijdeš mi prostě jiná, než jakou jsem tě znával. Jsi tu už tři týdny a za tu dobu jsme se jen párkrát náhodně setkali…“ Jeho hlas byl zklamaný.
„Byli jsme přece na pouti.“ namítala jsem.
„To byli, ale copak ty to nevidíš? Dříve jsme spolu trávili každý den.“
„Dříve Matte, nebudu ti lhát, opravdu se toho hodně změnilo. Já jsem pořád stejná, nemusíš mít strach.“ ujišťovala jsem ho.
„Mně přijdeš jiná. Taková zamyšlená, jako by tě něco trápilo a přemýšlela jsi nad tím každou chvíli. Jako by tě něco nutilo na to myslet pořád.“
Provinile jsem se podívala na špičky našich bot. Měl pravdu, všechno co říkal bylo přesné. Nikdy bych nevěřila, že zrovna Matt je tolik všímavý. On však nebyl ten, kterému bych o tom všem chtěla říct. Mrzelo mě, že jsme se sobě odcizili, zvláště potom, co jsem si myslela, že by to přece jen mohlo být jako dřív, když jsem ráno vstávala s myšlenkou na něj, ale nešlo to. Nebylo to v silách ani jednoho z nás.
Když jsem znovu vzhlédla, všimla jsem si, že už dávno stojíme před domem. Bylo mi líto, že jeho trápení zdvojnásobuji, ale přišlo mi lepší, když se rozloučíme.
„Ahoj Matte!“ řekla jsem tiše a odcházela. Nezvedl hlavu, stále se díval do země a já mohla jen hádat, na co myslí.
Zabouchla jsem za sebou dveře a sundávala si mikinu, když v tom se ve mně ozval jakýsi vnitřní hlas a nabádal mě, ať se vrátím. Váhala jsem. Po chvíli jsem však přece jenom znovu otevřela domovní dveře a nakoukla ven. Matt tam pořád stál. Bylo mi ho najednou hrozně líto a cítila jsem, že to takhle nemůžu nechat. Vyběhla jsem ze dveří rovnou k němu a prudce ho objala. „Promiň mi to, prosím.“ zašeptala jsem zoufale. Najednou jsem nedokázala pochopit, kde se ve mně předtím vzal takový chlad a odtažitost. Matt potřeboval, abych si jej vyslechla a mně to bylo jedno. Tohle si nezasloužil.
„Omlouvám se.“ řekla jsem znovu a hlas mi smutkem přeskočil.
Když Matt viděl, že mě to opravdu mrzí, obtočil ramena kolem mých zad a začal mi objetí oplácet. „To je dobrý, Jol.“ uklidňoval mě při tom.
„Ne, to není dobrý. Měl jsi naprostou pravdu, nejsem to já. Chovám se hrozně a obdivuji tebe i Heldu, že to stále snášíte.“
Najednou nastalo ticho. Ani jeden z nás nechtěl nic víc říct, zřejmě to nebylo třeba. Každý z nás si musel utříbit myšlenky.
Všechno bylo náhle úplně jiné, než když jsem sem přijížděla. Těšila jsem se, že budu smět alespoň na malý okamžik nahlédnout do svého starého domova i života. Chtěla jsem vědět, co všechno se od mého odjezdu změnilo, a zda k lepšímu nebo naopak. Zajímalo mě, jak se má táta, a byla jsem si téměř jistá, že bude rád, až mě uvidí. Nejvíc ze všeho jsem však toužila spatřit po té dlouhé době svého nejlepšího přítele a mou první lásku – Matta.
Nikdy by mě proto nenapadlo, jak to všechno nakonec skončí. Že ve svém starém domově už se nebudu cítit jako doma, že se s tátou navzájem odcizíme a že největší změna nastala v mém srdci, nikoli tady ve Vídni.
Ze všeho nejvíc mě však mrzelo právě to, jak jsem se chovala ke člověku, který mi v Ticinu tolik scházel.
Pěkně se v tom plácám – pomyslela jsem si.
Matt se po chvíli zase odtáhl. „Zítra pořádáme na hřišti fotbálek, přijď se na nás podívat, když budeš mít čas.“ nabídl mi, poté mi věnoval poslední úsměv a odešel. Hlavu měl vzpřímenou, už nevypadal smutný.
Usmála jsem se a vracela se dovnitř.
Zvláštní, kam nás můžou nepatrné hříčky osudu zavést – pomyslela jsem si a tentokrát do domu vstupovala o něco šťastnější.