Až na dno (22 .kapitola)

„Překvápko, že jo,“ usmál se na ně Mel dolů způsobem, který naháněl hrůzu.
Alex myslel jen na své nohy, které ležely bez užitku vedle něj. Hrátky na kočku a na myš právě skončily.
Malcolm to musel cítit úplně stejně. Zvedl jednu z protéz a se zájmem si ji prohlížel. Pak ji hodil zpátky na zem.
„Takže tohle je tvé tajemství,“ protáhl s neskrývaným úžasem v hlase. Taková tragédie mu s Alexem prostě nešla dohromady, jakkoli měl důkaz před očima. Ale kdyby Alex jen trochu mohl, rozhodně by se mu už touhle dobou snažil zakroutit krkem, to na něm bylo jasně vidět. Jenže nemohl ...
„Tohle si vezmu,“ řekl Mel a přitáhl Nadine za paži k sobě. „Je moje, a zatím jsem z ní nic neměl. To hodlám neprodleně změnit.“ Nadine tichounce zaúpěla a Alex zbledl jako stěna.
„Neměl jsi kuráž na to, aby ses tehdy přidal k té partičce? To si musíš platit i za takové věci?“ Alex se snažil mluvit klidně, protože chápal, že rozvaha je ta jediná zbraň, kterou teď má k dispozici. Zaregistroval, že Mel zpozorněl. „Vzal jsem s sebou na malý výlet na Korsiku našeho kamaráda Bennyho. Sám dobře víš, že za pár babek zmlátí každého, na koho ukážeš. Nadiin bratranec nepotřeboval moc, aby všechno vyklopil...“.
Malcolm přimhouřil oči a nenávistně si Alexe měřil pohledem. Bylo mu srdečně jedno, že na něj Nadine ohromeně zírá. „Tak dost, ty kriple,“ zasyčel nenávistně. „Měl jsem v plánu, že by se ti mohla stát menší nehoda. Ale myslím, že pro tebe bude daleko větší utrpení žít takhle,“ pohrdavě kývl bradou k Alexovým nohám, „a navíc s vědomím, že pokud nebudeš rozumný a poslušný, přijdu si pro tu tvou malou couru kdykoli budu chtít. Ty ji totiž rozhodně neuhlídáš.“
Alex měl žaludek v krku. Vnímal jen Nadiiny oči, stejně odevzdané a prázdné, jako když ji viděl poprvé. „Co chceš?“
Mel se ušklíbl: „Konečně začínáš dostávat rozum. Hele Alexi,“ změnil tón na zdánlivě přátelský. „Vím, žes na něco kápnul. Na něco, oč hodně stojím. Takže: chci od tebe čísla. Čtyři čísla. Víš jaká. Šířka, délka. Pokud tam nebude to co mám na mysli, máš smůlu – tuhle princeznu už neuvidíš. Pokud to tam bude, máš ji mít. Bude trochu použitá, no ale to je stejně, takže o nic nejde ...“.
„Ty hajzle!“ Alex zapomněl na rozvahu a pokusil se dostat k Melovi a strhnout ho na zem. Vysloužil si jen kopanec do žeber. Mel vytáhl telefon a chvíli nato se vzadu u skal objevil jeho stříbrný Dodge. Když zastavil, Mel strčil Nadine dovnitř a zabouchl za ní dveře.
„Čekám.“¨
Alex zavřel oči. Všechno vsadil na jednu kartu a zdálo se, že to nebyla ta pravá. Přes zaťaté zuby řekl Malcolmovi to, co chtěl vědět. „Chcípni, ty parchante,“ dodal pak procítěně. Díval se přitom na Nadine, ztrácející se za kouřovými skly auta, a snažil se jí v duchu dodat odvahu.
„Až po tobě, brácho,“ zasmál se Macolm. Otočil se a chtěl nastoupit, ale ještě dostal nápad. Sehnul se a zvedl obě Alexovy protézy. „Tyhle věcičky si vezmu s sebou. Trošičku tě to zpomalí. To auto, co máš támhle za zatáčkou, pak najdeš nahoře.“ Rukou ukázal na skalní ostroh, který se tyčil vzadu za pláží. „Sám víš, že na hlavní cestu je to tak tři kiláky, takže rychlejší bude to vzít po skále nahoru.“ Nebezpečně se usmál. „Dál bych nevímco, abych moh´ bejt u toho, až to budeš zkoušet. Ale mám pár důležitějších věcí na práci, to bys nevěřil ...“.
S těmito slovy naskočil do auta a chvíli nato zůstaly v písku jen koleje po pneumatikách. Alexovi se třásly ruce a po obličeji mu stékaly čůrky potu. Strach ho sevřel ve svých kleštích tak silně, až nebyl schopný jediné souvislé myšlenky. Celý jeho mozek, jeho tělo, pohlcovalo jedno – Nadine, jít na pomoc Nadine!
Prvních dvě stě či kolik metrů ke skalám lezl po kolenou. Horký písek nebyl nic příjemného, ale proti tomu, co ho čekalo, to byla pořád procházka růžovou zahradou. Zadíval se na hradbu červených skal nad sebou. Vlastně to nebyla až tak vysoká stěna, kameny byly rozházené, takže mohly posloužit jako sice nepohodlné, ale přece jen schodiště. To všechno ovšem jen tehdy, když měl člověk dvě zdravé nohy a mohl hopkovat jako kamzík.
Alex skousl ret a postavil se. Ostré výčnělky a drobné kamínky mu působily bolest, která byla na hranici únosnosti. O pár metrů dál měl kalhoty rozbité nadranc a nohy už nechránilo vůbec nic. Lezl vytrvale vpřed, jako červ se plazil nahoru k cíli. Občas se nezúčastněně podíval na pahýly, které tou dobou už krvácely z mnoha ran. Mouchy se na tu hostinu slétaly zeširoka zdaleka. Už ani necítil bolest, jednoduše si na ni zakázal myslet. Ta bolest uvnitř, ten strach, pocit viny, to bylo mnohem horší než nějaká ta jizva a trocha krve.
Když se přehoupl přes poslední ostroh a uviděl svůj džíp, málem omdlel úlevou. Po čtyřech se k němu doplazil a s úlevou zjistil, že je otevřený. Klíče chyběly, stejně tak mobil. Překvapivě tu ležely protézy. Alex zaklel. V tomhle stavu mu byly nanic. Vytáhl ze zadního sedadla jedno z triček, roztrhl je a aspoň trochu si ovázal nohy. Bylo mu jasné, že bude muset do nemocnice, ale teď ještě ne. Ještě pořád toho měl hodně na práci. Smůla byla v tom, že vlastně netušil, co má dělat