Madeleine - 27.část

Vystoupila jsem z kočáru, poté zaplatila kočímu, a jakmile odjel, položila své zavazadlo do trávy. Opodál jsem spatřila Audrey, jak se spokojeně pase na louce. Bříško se jí už hodně zvětšilo, moc jsem se těšila na toho malého drobečka, který měl přijít už zanedlouho na svět. Jakmile si mne všimla, radostně zaržála a jak nejrychleji jí to její stav dovoloval, přiklusala až ke mně. Musely jsme se patřičně přivítat. Po našem obvyklém rituálu jsem pohledem zabloudila k našemu domu, nikde nebyla ani živá duše, překvapil mne nezvyklý klid, který ve mně vzbuzoval nepříjemné pocity.
Pak se na dvoře konečně objevil malý Adrien a po chvíli se ke mně rozběhl i on.
„Madeleine, Madeleine, ty ses už vrátila? To je dobře, stýskalo se mi po tobě!“
Okamžitě se mi radostně zavěsil kolem krku a obdařil mou tvář mlaskavým dětským polibkem.
Přesto se mi zdálo, že je nějak smutný, na tvářičkách měl rozmazané šmouhy, jako od pláče.
„Stalo se něco? Kdepak je můj otec, Christina, a vůbec všichni? A pročpak jsi plakal?“
Skousl si rtíky a po chvilce sotva slyšitelně odpověděl.
„Christina odjela do Paříže, protože madame Eugenie onemocněla. A ostatní jsou…u Justina. Teta Claire také hrozně moc plakala, nevím, co se mu stalo, nechtěli mne tam vůbec pustit!“zavzlykal.
Pohladila jsem jej po kudrnaté hlavě a srdce mi náhle sevřela neblahá předtucha.
S tíživým pocitem jsem se vydala k našemu domu. V síni jsem zaslechla zvučný hlas doktora Dessoliera, ozývající se z obývacího pokoje.

„Jak už jsem řekl, Eriku, víc pro něj opravdu nemohu udělat. Ztratil příliš mnoho krve, rány na hrudi a na hlavě se zacelí, na oko snad také bude časem vidět, ale ruku mu asi nezachráníme, je úplně rozdrcená, doufejme jen, že se nedostaví sepse. Jistě má velké bolesti, pro jistotu jsem mu píchl morfium, už by mělo začít účinkovat, neměl by příliš trpět. Každou chvíli přijede vůz, musíme okamžitě do nemocnice.“
Zůstala jsem ohromeně stát, když jsem vyslechla tato slova, připadala jsem si jako v nějakém hrozném snu. Vzápětí k naší bráně dorazil očekávaný povoz.
Vzpamatovala jsem se a rozrušeně vběhla k nim dovnitř.
„Vítej, Madeleine, jaký byl výlet? Jsi zpátky nějak brzy…“ řekl otec zastřeným hlasem a nervózně se zadíval ke dveřím světnioe.
„Na výlet teď zapomeň, nechci o něm mluvit, raději mi řekni, co se tady proboha stalo?“
Upírala jsem k němu svůj zrak, aby už konečně promluvil a snažila se odhadnout výraz, který ukrýval pod maskou. Než stačil cokoliv říct, otevřely se dveře a vyšli ven dva muži, kteří nesli nosítka, a na nich…
Přiskočila jsem k nim a oči se mi rozšířily hrůzou. Justin se téměř ztrácel v zakrvácených obvazech, tváře měl zkřivené nesmírnou bolestí, ale nevnímal mne, ani když jsem se k němu snažila promlouvat. Otec mi položil starostlivě ruku na rameno.
„Je to zbytečné, neslyší tě. Možná později, pojedeme pak za ním do nemocnice. Neměj obavy, Thomas mne ujistil, že to určitě přežije. V našem lese na něj spadl právě poražený strom, nestačil včas uskočit, i když Simonovi se zdálo, že snad ani nechtěl… Vytáhli jej odtamtud polomrtvého…“řekl zamyšleně a změřil si mne pátravým pohledem.
Roztřásla se mi kolena, a když povoz odjel, neovládla jsem se, sesunula se k zemi a usedavě se rozplakala.
„Je to všechno moje vina! Ublížila jsem mu, hluboce jej ranila, to kvůli mně odtud odešel na práci do lesa. A to vše jen díky mému poblouznění, k někomu, kdo…“ zarazila jsem se, otřela si slzy, bolestně povzdechla a pomalu zvedla hlavu.
Zkoumavě se na mne zadíval, pomohl mi vstát a zeptal se.
„Stalo se snad něco? Nepohodli jste se s Alexandrem? Vždyť jsi přece odjížděla tak šťastná.“
Jen jsem bezradně pokývla rameny. Nerozuměla jsem svým pocitům, bála jsem se o Justina, cítila jsem se nesmírně provinile, ale zároveň jsem při pomyšlení na Alexandra ucítila bodavou bolest ve své hrudi. Navzdory svým předsevzetím jsem zatím své city nemohla násilím ušlapat.
Bylo to pořád živé, stále jsem na svých rtech i kůži cítila jeho horké doteky, které mne naplňovaly vzrušujícími vlnami pocitů. Proč mne jen musel tolik zklamat?
Přesto jsem už nyní věděla, že se s ním na nádraží rozloučit nepřijdu.
Cítila jsem povinnost být s Justinem v jeho bezesporu těžkých chvílích. Dlužila jsem mu to.

O dva dny později mne po mém představení otec čekal před divadlem, pak jsme nastoupili do bryčky a vydali se směrem k nemocnici.
Stoupali jsme pomalu po schodech k těm obrovským dveřím, a já se zachvěla, vzpomněla jsem si na ty hrozné a smutné chvíle, kdy jsme zde tenkrát chodili za mámou…
Sestra, která otevřela dveře pokoje, před námi zprvu polekaně ucouvla, asi ji překvapila otcova tvář, pak nás ale uvedla dovnitř.
Váhavě jsem přistoupila k Justinovi, obvazy měl už čisťounce bílé, jedno oko měl zakryté, ale tam, kde na levé ruce mělo být zápěstí a prsty, zel jen ovázaný pahýl. Zakryla jsem si zděšením ústa, abych nevykřikla a pak se zoufale ukryla v otcově chlácholivém objetí.
„Nesmíš se obviňovat, každý máme svou cestu osudu vyměřenou. Uklidni se, prosím.“ Řekl mi tiše.
V tu chvíli se Justin probral ze spánku. Pootočil k nám ztěžka hlavu, pokývl na otce a pak se zadíval na mne, ale mlčel. Odvážila jsem se tedy na něj promluvit.
„Jak se cítíš? Je mi to moc líto, ale neboj se, budu ti nablízku, tak jako ty mně tenkrát, když jsem málem zemřela v podzemí Opery…“ Trošku se zamračil a pak chladně zašeptal.
„Já ale nestojím o tvou pomoc a soucit, nemusíš se obtěžovat, zvládnu to sám. Raději odejdi…“
Nemohla jsem vůbec uvěřit tomu, co říká! Určitě blouznil z vysoké horečky. Nenechala jsem se tak lehce odbýt, přece není možné, aby se tolik změnil!
„Ale Justine, jak můžeš tohle říct, já přece…“ Ani mne nenechal domluvit.
„Neslyšela jsi? Jdi prosím odtud pryč! Nechci tě už vidět.…měl jsem pod tím stromem raději zůstat…“ zasípal a odvrátil od nás hlavu. Viditelně mu každé slovo působilo velkou bolest.
Oči se mi zalily slzami zklamání, otočila jsem se, a i když se mne otec snažil zadržet, jako omámená jsem rychle vyběhla ze dveří nemocničního pokoje…