Proč zrovna já?

Čas utíkal jako splašený a Markéta byla už v devátém měsíci, místo zakulaceného bříška měla spíš balón a už se těšila, až bude moci jít a nezadýchat se po pár krocích. Na malé se těšila den ode dne víc, nevěděla, jestli to bude chlapeček nebo holčička, nechtěla to vědět. Po Alešovi a ostatních vojácích ztracených v Asii se nenašla jediná stopa. Přesto stále věřila, že je Aleš na živu.

Většinou u ní někdo byl, ale teď byla sama, zrovna teď když by potřebovala, aby tu někdo byl. Termín měla sice až za dva týdny, ale i přesto věděla, co se děje. Malé už chtělo na svět.
Došla pomalu několik kroků k telefonu a zavolala si záchranku, mohla zavolat někomu z rodiny a kamarádů, ale věděla, že záchranka tady bude dřív a její řidič nebude z nastalé situace vynervovaný.
Opravdu tam byli za chvíli, než se nadála, tak byla na příjmu.
„Odtekla vám už plodová voda?“ zeptal se jí doktor.
„Ne, ještě ne.“
„Kontrakce?“
„Asi po pěti minutách.“
„Dobře, takže teď vás odvezeme na hekárnu.“

Bože, ať už tohle skončí, modlila se Markéta. Byla na hekárně už několik hodin, když jí plodová voda odtekla a odvezli ji na sál.

Byla už opravdu na konci sil, když se konečně ozval dětský pláč, ten pláč pro ni byl jako dávka adrenalinu.
„Je to chlapeček“ řekl doktor, když jí děťátko podával „víte už, jak se bude jmenovat?“
Samozřejmě že to vím, pomyslela si.
„Aleš“ řekla jen a dál se koukala na malého, měl jeho oči, jeho tmavě modré oči…

Když se dostala na pokoj, zavolala rodině a kamarádům. Trochu se na ni zlobili, že jim nedala hned vědět, ale byli hlavně šťastní, že je už malé na světě a že jsou oba dva zdraví, a tak se hned druhý den její nemocniční pokoj zaplnil návštěvami.
Nemohla se na malého Aleška vynadívat. Tak moc jí připomínal jeho tátu. Všechny ty vzpomínky na něj ji bolely, ale když se na malého podívala, tak věděla, že on jí za to stojí.
Za pár dní byla doma. Nemohla si stěžovat, že by sama nedokázala zvládnout noční vstávání a všechny ostatní povinnosti přes den, ale stejně pociťovala, jak moc jí tady Aleš chybí. Už teď se děsila okamžiku, kdy se je Alešek zeptá: „Mami, kde je tatínek?“ Ale to bylo ještě daleko, zatím se mohla těšit z jeho úsměvu, který pro ni byl jako pohlazení na duši.

Markéta přemýšlela o příhodě, která se jí stala dneska odpoledne. Šla s Aleškem z pravidelné prohlídky a zastavila se ve své oblíbené kavárně. Hrála si s malým, když se jí jakýsi muž zeptal, jestli si může přisednout. Nejistě přikývla.
Bylo vidět, že by o ni měl zájem, ale netroufne si jí někam pozvat, protože mu je jasné, že žena, která sedí sama s dítětem v kavárně, má buď partnera anebo že ji přítel opustil a takové ženy většinou muže nemůžou ani cítit.
Byl milý, pomyslela si, ale já ještě nejsem připravená na další vztah.
Moc dobře si ale uvědomovala, že se o to bude muset v budoucnu aspoň pokusit, už kvůli Aleškovi, aby nevyrůstal bez táty.