Až na dno (23 .kapitola)

Alex seděl naprosto vyčerpaný, s hlavou opřenou o volant, a snažil se srovnat si myšlenky. Horečnatě uvažoval, kam mohl Mel zamířit nejdřív. Určitě měl naspěch. Šlo jen o to, jestli ho v ten moment hnaly hormony nebo chamtivost.
Alex zkušeným hmatem sáhl pod volant a chvíli tam šmátral. Ne nadarmo si dřív často a rád vypůjčil cizí auto. Tenhle džíp si ale postavil hlavu – vždycky jen unaveně škytnul a zase umřel. Alex si uvědomil, že se hlasitě modlí. Potřeboval zázrak a potřeboval ho hned. Amen, krucinál. Amen!
Zdálo se, že pánbůh se ustrnul a poslal svého anděla. Ten se vyřítil z mračen dýmu v omšelém vraku, jenž býval kdysi nablýskaným Mercedesem. Hrabal se z něj s obtížemi, protože ho v pohybu brzdilo velké břicho. Jakmile byl ale jednou venku, pohyboval se pozoruhodně mrštně.
„Bene ...,“ vydechl Alex. Kdyby mohl – a kdyby se neštítil toho odporně umatlaného trika – skočil by svému andělovi kolem krku. „Kde se tu bereš?“
„Před chvilkou se u mě stavil natankovat Mel a ten jeho poskok,“ zafuněl Ben. „Tu korzickou holku měli vzádu v autě. A já držím pistoli v nádrži a najednou koukám, vona dejchá na sklo, cosi tam šudlí prstem a čučí na mě a těma svýma kukadlama vysloveně škemrá o pomoc. A tak koukám taky a heleho – na skle stojí „SOS“ a dlouhý číslo.“ Ben si utřel jedním pohybem nos i čelo. „Než stihla napsat poslední, Mel si toho všim´ a začal řvát. Ani nezaplatil a zmizel.“
Ben potáhl, znechuceně odplivl a pokračoval. „Jsem možná tupej, ale na prachy a na čísla mám paměť. Tak jsem to zkusil vytočit na telefonu. Napřed s nulou na konci, pak s jedničkou, pak s dvojkou ...“.
„Jo, jasně,“ skočil mu netrpělivě do řeči Alex. „Zkrať to!“
„Nó, tak jo. Vždycky sem se zeptal, jestli jim říká něco Nadine z Korsiky. Šest mě poslalo víc či míň slušně do háje. Sedmej vylít´ jako bažant z mlází a takovým generálským hlasem mě vyslýchal, až mi z toho bylo zle, to mi věř.“ Alex mu to věřil do písmene. „No hele, nebejt toho, že jsme se viděli ráno a tys zmínil, kde budeš, tak nevím. Docvaklo mi, že dobrovolně bys ji asi s Melem neposlal, když potřebovala pomoct. Tak jsem tady, no.“
„Ty nemáš ani tušení jak rád tě vidím,“ řekl Alex procítěně a otevřel dveře džípu dokořán.
Ben při pohledu na Alexovy krví nasáknuté obvazy ztuhl. „Co to kurva je?“ ukázal na ně prstem nechápavě. „Kde máš nohy?“
Alex mávl rukou: „Amputace po bouračce, už před nějakým časem, to ti povím někdy jindy. Můžeš mi teď pomoct? Musíme najít Nadine. Jde o všechno.“
Ben se nerozhodně poškrábal za uchem, ale pak jednoduše vytáhl Alexe z auta ven a vzal ho do náruče. Na sedadlo svého Mercedesu ho složil s téměř úzkostlivou péčí.
„Co teď?“ zeptal se, když sedal za volant.
„Tvůj mobil.“ Alex znovu vytočil poslední volané číslo, zatímco Ben už zkoušel, jak rychle je jeho stroj schopný zrychlit z nuly na sto.
„Ano,“ ozval se úsečný hlas ještě než skončilo první vyzvánění.
„Signore Marghu? Tady Alex.“
„Madre del Dio! Co se tam sakra děje? Měl jsem telefonát z tvého čísla, ale nebyl´s to ty. Pak ten druhý pošuk, který nevěděl o ničem nic, a teď ty ... . Kde je Nadine?“
Alex stručně vylíčil události poslední hodiny. Nadiin strýc jen hvízdl mezi zuby.
„Aha,“ řekl nakonec s nebezpečným klidem. „Ty věci tam dole si pohlídáme. Tím, žes tam dal to čidlo, je to bezpečnější než ve švýcarské bance. Říkal jsem ti to. Ten holomek s tím pohne o centimetr a je náš. Hlídka už je na cestě. A ty najdi Nadine, carabinieri ti pomůžou. Volám tam.“
Alexovi se ulevilo, když slyšel jeho klidný, rozhodný hlas. S tímhle člověkem měl pocit, že má záda dobře chráněná.
„Dobře, ozvu se, kdyby něco.“ Ukončil hovor a otočil se k Benovi. „Do Paradise!“
Motor zavyl a Ben spokojeně sledoval, jak se ručička tachometru přehoupla přes sto čtyřicet. U klubu zastavil tak, že Alex málem vystoupil předním sklem.
„Jenom pro zásobování ...,“ vylítla zevnitř Layla jako fúrie. Trochu se zarazila při pohledu na Alexe. „Ahoj, zlato. Lituju, ale budete muset na parkoviště pro klienty.“
Ze zvyku vypnula hrudník a nacpala ho do okýnka Alexovi pod nos. Teprve potom si všimla Alexova strnulého výrazu, roztrhaného oblečení a nakonec i krve. Vyděšeně couvla od auta.
„Laylo, byl tu Mel s Nadine?“ Alexův hlas zněl tak naléhavě, až se roztřásla. Cítila v kostech, že se něco děje. Ostatně, od samého začátku tušila, že ta malá Francouzka způsobí jen problémy.
„Laylo,“ promluvil znovu Alex, tentokrát s ještě větším důrazem „teď už je konec srandy. Hledá ji policie. Mel je zapletený do únosu a další jeho průšvihy vyplavou na povrch hned jak ho chytnou. Jsi v tom až po uši. Prosím tě, byli tady?“ Snažil se mluvit klidně, aby ji moc nevyděsil, ale stejně ji neoklamal.
Polkla a asi dvě vteřiny zvažovala pro a proti. „Je to asi půl hodiny. Vzal si jen nějaké věci a hned zase odjeli.“
„Kam?“
Ta otázka zůstala viset ve vzduchu skoro jako výhružka.
„Nevím,“ vydechla Layla a Alex vztekle udeřil dlaní do rámu okna. „Ale ... ještě než se vrátili zpátky na státní, zajel Mel ještě na tu pěšinu co vede na Ztracenou pláž. Nebo tam někam – slyšela jsem ho. Ale to bylo jen pár minut.“
Layla ještě ani nedomluvila a místo, kde předtím stál mercedes, bylo prázdné.
„Pomalu!“ Alexovi mlátilo srdce v krku, ale věděl, že spěchat teď nesmí. Zvolna se šinuli cestou a rozhlíželi se po nějakých stopách, po známce toho, že tady v poslední hodině někdo byl. Alex myslel na to, že jen před pár hodinami tudy šla Nadine na pláž, a teď ... nedokázal ji ochránit. Nedokázal. Neměl ponětí, jestli si to kdy dokáže odpustit.
Ben ukázal ven před auto. Otisky pneumatik byly v písku dobře vidět. Jednou tam, jednou zpátky. Žádné jiné stopy. A najednou konec, jen čistý písek. Alex se zoufale podíval na zakrvácené nohy a pak na Bena. Ten pochopil, vystoupil a začal pročesávat okolí. Pichlavé křoví ho moc daleko nepustilo. Alex se v autě kousal do rtů a měl pocit, že se zasekl někde v časoprostoru. Nakonec to nevydržel. Bylo mu jasné, že je to naprostá pitomost, ale už nemohl jen tak sedět. Vylezl z auta a zkusil se postavit. Bolest byla šílená. Hlasitě zaskučel a svezl se na kolena.
Ben k němu přiskočil. „Ty seš vážně magor,“ ucedil mezi zuby, „to teda musí být láska jako trám či co.“
Pak ale zpozorněl: „Slyšel´s to?“ Znovu se zaposlouchal, a pak rozhodně ukázal kamsi do křoví: „Támhle!“ Vyrazil dopředu za skoro neslyšným zasténáním jako ohař a ani si neuvědomil, že se Alex za ním plazí po čtyřech. Prodral se nenápadnou cestičkou kamsi pryč, aby se za chvilku objevil s dívčím tělem v náručí.
Byla to Nadine. Poškrábaná, se svázanýma rukama a nohama a velkou tržnou ránou na čele, ale živá. Dívala se na své zachránce lehce nepřítomným pohledem a když poznala Alexe, maloučko se usmála.
Alex ji chytil za ruce, zatímco Ben rozřezával provazy. Nadine se mu svezla bezvládně do náruče a zašeptala skoro neslyšně:„ Věděla jsem, že mě najdeš.“ Pak omdlela a Alex se rozbrečel jako malý kluk.