Zakázaná láska? (3 část)

„Adélko, copak ti je?“ zeptá se mě mamka po chvilce a cítím, jak si ke mně sedá. Vůbec jsem si nevšimla, že by se mi ztlumilo rádio nebo, že by ke mně do pokoje někdo přišel.
„Nic mami, všechno je v pořádku“ ujistím ji hned. Zvednu k ní obličej a pokusím se na ni usmát svým nucením úsměvem a podle všeho, mamka nic nepozná, protože na mě přijme úplně s něčím jiným.
„Ty se nechceš stěhovat?“
„Cože?! Ne mami, já jsem ráda, že se budeme stěhovat!“
„Tak copak ti je?“chce vědět mamka.
„Dochází mi najednou, že...se tohle všechno děje“ vykoktám první výmluvu, která mě napadne a podle všeho mi to mamka zbaští.
„Uvidíš, tohle všechno dopadne dobře. Získáš skvělé sourozence a navíc Tomáš se zdá být velice milý a hodná, celý den nám tu pomáhal“ chválí si ho mamka. Kdyby tak jen věděla..
„Jo to se fakt zdá“ přikývnu a hned musím odvrátit tvář „nic mami, dobalím si pár věcí, abych toho neměla zbytečně moc před víkend“
„Určitě. Nebudu tě zdržovat, pak ale zavolej ať ti někdo může přijít pomoci.“vyskočí mamka hned na nohy. U dveří se na mě naposledy podívá a pak už zmizí za nimi.
Do prdele, proč se tohle zrovna muselo stát mě?! Proč jsem se musela vyspat s klukem, který jak jsem se teď dozvěděla, je můj nový bratr?! Sakra, sakra, sakra..co mám dělat? Co budu dělat? Mám to někomu říct nebo si to nechat pro sebe? Mám to říct mamce? Ne, ta by mě zabila rovnou, i když já za to nemůžu v té době jsem nevěděla kdo je, ale prostě já kráva jsem s ním musela hned skončit v té proklaté místnosti!!! Ježiši, kdyby se alespoň to nestalo!!! A do toho ještě ta prokletá písnička!
„Adi“ ozve se jeho hlas u dveří a ztlumí mi rádio, čímž mě zbaví té proklaté písničky.
„Co chceš?“vyštěknu na něj a v mžiku jsem na nohou.
„Omluvit se ti?“ zeptá se šeptem a přijde ke mně.
„Jako za co?“nechápu a ustoupím od něj kousek dál.
„Za to, co se stalo před týdnem, co jsem ti řekl o své nové rodině, kdybych věděl, že jsi to ty, nikdy, opravdu nikdy bych to neřekl“ řekne a opatrně ke mně přijde. Nohy jako by mi najednou zkameněli, protože nejsem schopná pohybu, nejsem schopná od něj odstoupit, abych se nemusela dívat do jeho krásných očí, na jeho krásnou tvář, rty...
„Nemohl jsi to vědět“ pokrčím rameny.
„A hlavně se ti chci omluvit za to, co se stalo. Jak jsem ti ublížil,“ zašeptá a něžně mi přejede po nahé paži. Pod jeho dotykem mi hned naskočí husí kůže a rozhodně to není tím, že by mi tu snad byla zima!! Tom si toho hned všimne, protože se mu na tváři objeví ten úžasný úsměv, díky kterému se mi hned podlomí kolena..
„Já...“zašeptám jen a nejsem schopna dalších slov.
„Je mi to líto, opravdu. Zapomeneme na to ano?“ navrhne.
„Dobře.“souhlasím, i když je mi jasné, že na to jen tak zapomenout nepůjde.
„Takže, začneme znovu“usměje se na mě a natáhne ke mně ruku „Tomáš“
„Adéla“ přistoupím na jeho hru a stisknu jeho ruku. Bohužel to jsem neměla dělat, protože si mě za ní Tomáš k sobě přitáhne a hned se přitiskne na moje rty.
„Chyběla jsi mi“
„Ty mě taky a to ani nevíš jak“ obejmu ho kolem pasu a přitisknu se k němu.
„Panebože, co budeme dělat? Jsi moje sestra, sice nevlastní, ale i tak. Tohle nemůže pokračovat, musíme toho nechat“ zašeptá mi do ucha, ale i přesto mě znovu políbí.
„Nejde to.“ zakroutím hlavou „kde jsou vůbec všichni?“
„Odjeli s pár krabicemi domů. Slíbil jsem jim, že ti pomůžu zabalit, tak bychom se do toho měli dát ne?“ rozhlídne se kolem sebe, aby zhodnotil kolik je tu práce „mimochodem, pěknej pokoj“
„Díky,“poděkuju a pak se oba pustíme do balení a taky třídění věcí, protože jak mamka řekla, nemůžu si vzít sebou všechno a tak jsem se rozhodla, že nějaké zbytečnosti prostě vyhodím. Tomovi, který vůbec neví co a jak, jsem se rozhodla, že svěřím knížky s učebnicemi a prostě i tak celkem všechno do školy. Hned se zhostí úkolu a za chvilku už má plnou jednu krabici, kterou odnese na chodbu a vrátí se pro tu mnou, kterou jsem naplnila oblečením, které určitě nebudu potřebovat ty tři dny.
„Teda vám to jde“ pochválí nás mamka, když nás spatří ve víru balení.
„Že? Taky si říkám“ usměju se na mamku a podám Tomovi další krabici. Nechtěně se přitom dotknu jeho ruky a on mi věnuje jeden z jeho úžasných úsměvů, ale tak, aby si toho všímavá mamina nevšimla.
„Máme pro vás překvapení“objeví se Karel s oběma dětmi vedle mamky, která se usmívá od ucha k uchu.
„Jaký?“ chci hned vědět.
„Za tu neskutečně namáhavou práci“ ušklíbnu se přitom, jen co to Karel řekne „vás zveme na večeři.“
„Super!“zaradují se hned Kristýnka s Románkem.
„No, já bych radši zůstala doma, nemusím tam s vámi jít“ namítnu hned.
„Proč bys nešla?“ nechápe mamka, které hned zmizí z tváře úsměv.
„No...Tom teď přijel, určitě vám chce povyprávět zážitky z Anglie, nebo kde to vůbec byl. Máte si co říct..“ řeknu hned první výmluvu co mě napadne, jen abych nešla na tu proklatou večeři a nemusela tak být v jeho společnosti. Určitě by si tak všimli, že to co se děje není sourozenecké..
„Však to můžeš slyšet i ty. Navíc musíte se seznámit, tak pojeď Adélko“ trvá na svém Karel a Tomáš se za jeho zády na mě jen potěšeně usměje.
„Tak jo no, kdy se teda jede?“zajímám se. Třeba ještě stihnu vymyslet nějaký plán, jak se z večeře vymluvit..mohla bych napsat Nadi, ať pro mě přijde, že přece jen na tu diskotéku půjdu, i když vím, jak to dopadne..jako minule prostě. Budu sedět a pít kofolu či co mi dá.
„No vlastně hned teď“překazí mi v momentě plány mamka. „tak se běž převléknout“ sjede moje tepláky. Hodím po ní vražedný pohled, stejně taky po Tomovi, který se stále usmívá a s prásknutím dveří zalezu do svého pokoje, kde tepláky, které jsou snad mé nejmilovanější, vyměním za krátkou sukni se šráky a bílým trikem. Takhle se postavím před mamku, která mě sjede pohledem a podle všeho by mě nejradši poslala zpátky, abych se snad převlékla do těch tepláků, ale nakonec jen mávne rukou a všechny děti popožene ven.
Bezva, fakt bezva. To mi končí krásně den. Seznámím se s mým bratrem, který je i můj kluk z diskotéky a teď jedeme na večeři. Takové štěstí snad neunesu..