Zakázaná láska? (4 část)

Další den mě vzbudí hlasy, které vycházejí z obýváku a pořádný rámus, jako by snad někdo ničil všechno, co se tam najde. Poslepu se natáhnu na noční stolek, kde tuším, že jsem si včera v tom všem odložila mobil a s námahou odlepím víčka od sebe, abych zjistila přesný čas. 8:09 ukazuje můj mobil. Se slibem, že nejspíš někoho brzo zabiju, položím svou nějak těžkou hlavu zpátky na polštář a když rámus nějak neustává, spíš jako by přibýval na síle, popadnu ho a pořádně si ho přitisknu na uši, abych nic neslyšela. Po nějakých minutkách to všechno vzdát a s námahou vstanu. Odhodím svoje vlasy dozadu a se zívnutím otevřu dveře od pokoje.
„Ahoj Adélko, už jsi konečně vstala?“ usměje se na mě mamka na chodbě.
„Konečně?! Mami, je něco po 8!!“
„No a? Tihle tu už skáčou asi od půl 7“hodí hlavou do obýváku, kde tuším bude určitě Karel s dětmi.
„Já mám sobotu a chci ji prospat!“ protestuju hned.
„Adélo,“ ztratí semnou už trpělivost mamka „můžeme být rádi, že nám Karel s dětmi pomáhá tak tady laskavě neřvi a padej se nasnídat, protože se musí dodělat ještě fůra věci!“
„No jo, už jdu!“ odseknu naštvaně a vydám se do kuchyně. Aniž bych hodila pohledem ke stolu, který je hned u okna, otevřu skříňku ze které si vezmu sáček s čajem, hrníček a pak se natáhnu pro konvici, abych si tam napustila vodu.
„Ahoj“ozve se za mnou pobavený hlásek a já se s leknutím otočím. Tomáš sedí za stolem, s pobaveným výrazem v obličeji a v ruce svírá rohlík.
„Nazdar“ pozdravím ho naštvaně a otočím se zpátky ke konvici, která mi teď najednou připadá hrozně zajímavá. Sakra, já musím vypadat! Pomyslím si. Mám na sobě jen vytahané tričko, které mi sotva zakrývá to co má a o svých vlasech, které jsou tak neposedné, že skoro nejdou učesat, ježiši to radši nemluvit!! To musí bejt fakt pohled pro boha..
„Vypadáš kouzelně po ránu“ ozve se mi jeho hlas u ucha a já se znovu leknu.
„Těžko“řeknu jen a natáhnu se pro konvici, která mi oznamuje, že už si můžu zalít čaj a posnídat. Najednou se ozve zvonek u dveří a já se tam rozhodně nehrnu, i když bych mohla, alespoň bych se zbavila Tomášovi přítomnosti, ale pak jen slyším volat mamku, že ona tam jde.
„To si jen myslíš“ řekne a pohladí mě po vlasech.
„Adélko, máš tu Naďu“ nakoukne do kuchyně mamka a Tomáš jen tak tak stačí ode mě odskočit a dělat, že se o mě vůbec nezajímá a jen prostě šel odnést nádobí do dřezu.
„Díky mami, hned jsem u ní“ řeknu mamce a doufám, že odejde, ale mamka se k tomu odchodu nějak nemá.
„Tome, jen to nech tady, Adélka to dá pak do myčky, že ano zlatíčko?“ otočí se na mě s úsměvem. Nejradši bych na ni vyplázla jazyk, nadala ji, zakroutila krkem nebo já nevím co všechno, ale nakonec jen řeknu.
„Jasně“ mamka se na mě usměje zářivým úsměvem a zase zmizí v chodbě a spolu s ní i Tomáš, který nejspíš usoudil, že by mě mohl konečně nechat na pokoji!!
„No nazdar, ty vypadáš“ jsou první slova, která mi řekne má kamarádka jen co vpadnu na chodbu i s hrníčkem a rohlíkem.
„Ty máš co říkat“ ušklíbnu se a posadím se vedle ní na schodek. Před sebe položím hrnek a zakousnu se do čerstvého rohlíčku.
„Tak povídej, jak jde stěhování?“zajímá se.
„Úžasně“ řeknu naštvaně.
„Nepovídej.“ zasměje se a v tu chvíli se otevřenou dveře od bytu a vykoukne ven Karel a dvě děti, které nesou nějaké věci.
„Ahoj Adélko,“pozdraví mě Karel a ti dva se k němu hned přidají. S plnou pusou jim odpovím na pozdrav a chci se dál věnovat Nadi, která se určitě nemůže dočkat až mi bude líčit zážitky z diskotéky, ale pak vykoukne Tomáš.
„Jé čau holky“ pozdraví nás zvesela a já ho probodnu vražedným pohledem, nad kterým se on jen zasměje.
„Ahoj“pozdraví ho Naďa a začne si ho zvědavě prohlížet. Jen se modlím, aby si nevzpomněla na diskotéku, na kterou mě vytáhla před týdnem a na toho kluka, se kterým jsem se loučila před autem a taky spoléhám na to, že si ho tenkrát pořádně neprohlídla. Ovšem to, jak vykulí oči mě bohužel přesvědčí o opaku..
„Panebože..“zašeptá. Pak ukáže na něj, na mě, znovu na něj a zase na mě. Nakonec si rukou zakryje pusu a jen se na nás dívá vykulenýma očima.
„Nadi, tohle je můj novej brácha Tomáš!“ představím ho rychle „Tome, Naďa, má nejlepší kamarádka. Ale vy už jste se viděli“ zašeptám na vysvětlenou.
„Vy...vy..jste..“ snaží se Naďa něco říct, ale nějak ji to nejde. Zřejmě je ještě stále v šoku z toho, co právě zjistila. Nedivím se ji, já jsem byla taky.