Zakázaná láska? (6 část)

„Panebože, už je to tu!!“ vykřikne radostně Naďa, když se objevíme před budovou gymnázia, kam celé dva měsíce, ani jednou nevkročíme, protože nám dneškem začínají hádejte co..prázdniny!!!
„Tak co? Jak začneme prázdniny?“ zajímám se a narvu svoje vysvědčení, na které jsem pořádně pyšná do své kabelky. Mám jedinou trojku a to ze zeměpisu, který mě nějak nebaví už celé tři roky co jsem tam, ale jinak jedničky z jazyků, které jsou podle mě důležitější než zemák. Pár dvojek se tam taky najde, ale hlavně co se tam taky najde a s čím jsem počítala, i když jsem si v duchu říkala, že by se snad mohl třídní umoudřit, jsou dvě neomluvené hodiny. Samozřejmě ze zeměpisu. No, nejsem tak svatá, jak jsem říkala..naštěstí v tom nejsem sama, protože Naďa má taky neomluvené hodiny a to rovnou tři! Dvě ze zeměpisu a jednu z dějáku.
„No..“zapřemýšlí se a pak se zadívá na chodník před námi a oči se ji rozzáří „Hele, Dominika!“ zamává někde přese mě a já se rychle otočím, abych mohla taky pozdravit naši společnou kamarádku. Domča je naše společná kamarádka, která chodila s námi na základku, ale pak si podala přihlášku na pedagogickou, takže jsme spolu tak nějak ztratili kontakt, ale snažili jsme se i tak vídat co nejvíc.
„Jé, čau Domi, co ty tu?“zajímám se nadšeně.
„Ale to víme, čekám“ kývne směrem k budově za námi, tedy ke gymplu.
„Jo vlastně“ plácne se do čela Naďa. „vždyť sem chodí Libor“
„Jo, to taky“ přikývne „ale hlavně jsem vám chtěla říct holky, že večer, jako dneska, mi odjíždí rodiče kvůli práci a vrátí se až zítra odpoledne, takže tím chci říct, že...“ řekne s úsměvem na tváři a nechává nás chvilku přemýšlet, co pro nás asi má, než nadšeně vykřikne „dneska je u mě party!!“
„Super!!“zajásá Naďa, ale mě to tak super nepřijde.
„Co na to říkáš Adélko?“ obrátí se na mě Domča a já odpovím pouze s pokrčením ramenou.
„Nevím, dneska se stěhujeme a myslím, že bych měla být doma a pomoct...“
„Takže v 8 vás čekám a výmluvy neberu!“ přeruší mě Domča s úsměvem a pak se obrátí na Naďu „přivedeš ji viď?“
„Na to se spolehni“slíbí mi a to už z gymplu vyběhne Libor, který popadne Domču za ruku a za chvilku už ji nevidíme.
„Hele, já fakt nebudu moct. Stěhujeme se a já pochybuju, že mě mamka pustí na party. Budu jim muset pomoct, vážně“ stojím si za svém.
„Ale zkus to jasný!“ přikáže mi. „jinak víš co se stalo před dvěma týdny skoro. Zavolala jsem tví mámě sama“ připomene mi a já bych ji nejradši hned zakopala do země.
„Hm, zkusím to a dám vědět“ slíbím ji a ona se s tímhle spokojí. Jdu ji naposledy vyprovodit na zastávku a její autobus stihneme jen tak tak, protože se cestou ještě stavíme na zmrzlinu a vychutnáváme si tuhle chvíli, kdy nám skončila škola a my máme před sebou 2 měsíce prázdnin, takže když se přiblížíme na autobusové nádraží, její autobus už je tam a ona se musí rozběhnout, aby ho stihla.
Když se přiblížím k domu, uleví se mi, protože tam nenajdu žádné stěhovací auto, které tam stálo ještě když jsem odcházela a to můžou být jen tak 4 hodiny, že by všechno stihli odvozit?
„Jsem tu!!“zavolám do prázdného bytu a tentokrát už nemusím přeskakovat krabice, jako jsem to dělala v pátek, když jsem přišla domů, protože dneska tu žádné nejsou. Čekají mě už v mém novém domově, kde je budu muset všechny vybalit, na což se fakt strašně těším..
Přejdu do svého pokoje, kterému ode dneška budu říkat můj bývalý pokoj a zůstanu stát ve dveřích, protože dovnitř se nějak neodvážím. Pokojík má žlutou barvičku, někde je výraznější, někde méně. Na zdech jsou vidět díry po tom, kde byli zapíchané plakáty, nástěnka nebo fotky, které jsem měla nejradši. To všechno jsem měla na zdi a teď je to někde v krabicích..nevím proč, ale pokoj se mi teď zdá nějak velkej. Když jsem tu měla svoje věci, připadal mi malej, že jsem nevěděla kam co dát, ale teď mi připadá, že je obrovský a divím se docela, proč se mi to sem všechno nevlezlo.
Skoro 2O let jsem tu bydlela a teď to opouštím a stěhuju se do nového, kde mě kromě nového pokoje, čeká ještě nová rodina, nový dům, všechno nové..Je to divnej pocit, když má člověk tak najednou opustit svůj domov, kde bydlel několik let..je to zvláštní prostě. Najednou tu není ta má stará postel, ten můj stůl, za kterým jsem psávala úkoly do školy, má nástěnka, na které byli samé fotky, má skříň, jediná skříň v mém pokoji..to vše už je v mém novém pokoji. Teď to tu vypadá stejně divně, tak nějak je mi to tu cizí..
„Adélko, jsi tu?“ozve se mámin hlas z chodby.
„Jsem u sebe“ křiknu ji na odpověď, ale stále stojím ve dveřích a dívám se dovnitř. Mamka se u mě objeví ve chvilce a v momentě ji všechno dojde, protože mě obejme kolem ramen a přitiskne k sobě.
„To bude dobrý, uvidíš“ uklidňuje mě. „budeme mít novej život, ty získáš otce, kterého jsi ztratila, máš tři skvělé sourozence“
„Já vím mami,“ přikývnu „ale i tak je to divné. Vždyť jsme tu žili 20 let a najednou se stěhujeme.“
„Zvládneme to, neboj. Karel tě má moc rád, jsi pro něj jako jeho další dcera, Kristýnka s Románkem si tě zamilovali, to jsi musela vidět a pokud jde o Toma, tak toho se neboj, určitě si padnete do oka taky“ usměje se
„Hm, snad jo“ zašeptám jen
„Když o tom mluvíme, za chvilku se pro tebe staví a odveze tě domů, já tu musím zůstat a předat byt.“
„Dobře, ale klidně tu můžu zůstat já“nabídnu se, ale mamka hned zakroutí hlavou, že ne.
„Musíš si vybalit věci v novém pokoji. Já se tu o to postarám. Vysvědčení mi ukážeš až doma, já na něj nezapomněla neboj“ ujistí mě rychle.
„Byla bych ráda, kdybys na něj zapomněla“ přiznám a ona se jen zasměje.
„Nikdy jsem na něj nezapomněla a nezapomenu nikdy“ slíbí mi a já potlačím zašklebení. To mám teda fakt úžasný vyhlídky do budoucna..Najednou se z chodby ozve rána, jak někdo trochu víc zavřel dveře.
„Ahoj, jste tu?“ ozve se Tomův hlas. Mamka se na mě jen usměje a vyjde na chodbu. Nechá mě tam ještě chvilku samotnou, možná tuší, že se potřebuju ještě rozloučit. Ach jo, tak teď už to všechno končí. Opouštím svůj starý domov a pojedu do svého, kde mě, jak řekla mamka čeká nová rodina, ale taky nový život, nový sourozenci a hlavně tam začne můj nový životní příběh..