Madeleine - 31.část

Čtrnáct dní, plných radosti z našeho smíření a nechybějících něžností uplynulo jako nic.
Předposlední den, když jsme se vrátili z procházky pod nočním nebem, a všichni už spali, jsem Justina zavedla do svého pokoje.
Zprvu se zdráhal, ale nakonec se přece jen podvolil. Stále jako by se něčeho bál a nedůvěřovali mi. Bylo nyní na mně, abych jej patřičně přesvědčila.
Sotva se zaklaply dveře, skončila jsem okamžitě v jeho náruči. Zavřela jsem oči a vychutnávala si opět jemně mazlivé doteky a spokojeně vnímala jeho zrychlený dech. Když se ke mně tisknul, ucítila jsem jeho silnou touhu a zachvěla se vzrušením. Poznal to, déle již neváhal a položil mne na mou postel.
Vzal si mně něžně a s láskou, pomaličku a cíleně mne vedl až tam, kde lidská mysl ztrácí soudnost, slova mizí a zůstávají jen nádherné pocity.
Zakázala jsem si jej ale jakkoliv srovnávat v tomhle směru s Alexandrem, byl prostě úplně jiný, ale hlavně mne nesmírně miloval a byl ochoten pro mne obětovat cokoliv na světě.
Musela jsem konečně prohlédnout a náležitě to ocenit.

Bohužel nastal čas vrátit se opět do každodenního víru baletních zkoušek a divadelního shonu.
Do tváří se mi vrátila zdravá barva a s velkou chutí jsem se pustila do nové baletní role, která mne nyní čekala, ani jsem si neuvědomovala ubíhající čas.

Za tři měsíce po premiéře jsem ale začala být trošku nesvá, protože jsem na sobě pocítila tytéž neklamné příznaky, jako kdysi dávno, nyní mne ale neděsily.
Svěřila jsem se Vivien, ale tentokrát jsem ji nežádala o žádnou pomoc. Byla jsem šťastná, že měl doktor Dessolier přece jen pravdu a tehdejší hrozná příhoda na mně nezanechala žádné následky. Navštívila jsem jej, a už nebylo pochyb, mé tušení potvrdil a měl z toho také velkou radost. Jako tenkrát jsem jej požádala o prozatímní diskrétnost, ale již beze strachu, co bude dál. Bylo mi jedno, že budu muset na nějaký čas přerušit svou kariéru, tohle dítě jsem strašně moc chtěla. Chápala jsem to jako dar a odměnu pro mne i pro Justina, za všechny naše prožité zlé chvíle, ale také jako jakési zadostiučinění vůči Alexandrovi, kochala jsem se škodolibě myšlenkou na to, až se to dozví…

Na konci týdne přijel Justin za mnou do Paříže, protože musel podstoupit ještě nějaké lékařské vyšetření v nemocnici. Napadla mne toho dne jedna zvláštní myšlenka, kde a jakým způsobem mu to řeknu. A nejen tohle…
Slíbil, že mne počká před divadlem, pojedeme spolu nejdříve k babičce Caviérové, které jsem jej chtěla představit, a pak domů. Zrovna toho dne se ale příliš nedařilo, skončili jsme dost pozdě. Když jsem ho tam zahlédla, jak se rozpačitě rozhlíží, ihned jsem se k němu rozběhla a padla mu do náruče.
„Jsi tady už dlouho? Omlouvám se, že jsem tě nechala čekat, ale Meg má dnes svůj den, stále nebyla spokojená a nechtěla nás pustit.“
„To nic, aspoň jsem se tady trošku porozhlédl a poznal také něco jiného než naši vesnici a les, Paříž je opravdu úžasná…Pojedeme? Za chvíli tu bude kočár.“
Zadívala jsem se na něj, upravila mu ohnutý límeček od košile a řekla tiše.
„Ještě ne, i když máme velké zpoždění, chtěla bych ti něco ukázat, moc to pro mne znamená…“

Pak jsem jej vzala za ruku a nedočkavě táhla za roh budovy, k těm starým zamřížovaným dvířkům, vedoucím do podzemí pařížské Opery.
„Kampak mne to vedeš?“ zeptal se mne zvědavě.
„Nechej se překvapit, uvidíš…“ šeptla jsem tajemně, krátce jsem se rozhlédla, zda nás někdo nepozoruje, pak dvířka otevřela a vklouzli jsme dovnitř.
Po chvíli už jsme opatrně sestupovali po těch známých kamenných schodech a zanedlouho se ocitli na břehu podzemního jezera, jehož poklidná hladina se ztrácela v líně se povalujících nažloutlých chuchvalcích páry.
„Kdepak to jsme? Vypadá to tady tak tajemně.“ Řekl polohlasně a ozvěna nesla jeho slova vzhůru ke kamenné klenbě.
Zálibně jsem si jej prohlížela, stál vzpřímeně na břehu jezera, dlouhé tmavé vlasy měl mírně rozcuchané a v tom fascinujícím namodralém příšeří se svou páskou přes oko vypadal jako mladý mořský vlk, zasněně jsem si představila, jaké by to bylo, kdyby jím skutečně byl a teď mne unesl na svou pirátskou loď, zdobenou černou vlajkou se zkříženými kostmi. Pak jsem se této bláznivé myšlence usmála a zašeptala jsem.
„ Jsme hluboko pod budovou Opery. To je to místo, kde mne tenkrát můj otec našel, když jsem se zmítala mezi životem a smrtí…“
„A proč jsi utekla zrovna sem?“
„Protože po dlouhá léta bylo pro něj vězením i domovem, zde prožil velkou část svého podivného života.“
„Tady?“Justin se na mne udiveně zadíval, tohle jej určitě ani ve snu nenapadlo.
„Pojď, posadíme se na břeh laguny, a já ti povím jeden opravdu zvláštní příběh, o lidech které moc dobře znáš...můj otec totiž není jen obyčejný vesnický učitel hudby, jak jsi jej poznal, je pro mne moc důležité, abys to věděl, zejména nyní, protože mám pro tebe ještě jednu velmi důležitou zprávu…“

Souhlasně přikývl a netrpělivě se na mne zadíval. Nadechla jsem se svěřila se mu nejdříve se svým zatím maličkým tajemstvím.
„Cože? Opravdu? Ale to je přece úžasné!“ vykřikl radostně, ani jsem popravdě nečekala takovou bouřlivou reakci.
Najednou vytáhl z kapsy košile malou sametovou krabičku a podal mi ji. Váhavě jsem ji otevřela, byl v ní mně dobře známý prstýnek s rubínem. Překvapeně jsem se na něj podívala.
„Dříve, než začneš vyprávět ten příběh, vezmi si ho zpátky, chtěl jsem tím naznačit, že má nabídka stále ještě platí, zejména nyní, po tom co jsi mi před chvílí řekla. Miluji tě a moc bych si přál, aby ses stala mou ženou…a…s odpovědí tentokrát nemusíš spěchat, dám ti dost času na rozmyšlenou. Chápu, že to pro tebe bude jistě těžké…vzhledem k tomu jak nyní vypadám…“
dodal nesměle a sklopil oči.
Blázínek, jak si jen tohle může myslet? Zavrtěla jsem hlavou a radostně jej objala a políbila.
„Není třeba se rozmýšlet, moje odpověď je jednoznačná… ano!“
Nechtěl tomu vůbec uvěřit a udiveně se na mne zadíval.
„Slyšíš dobře, ano!“ snažila jsem se to říct ještě mnohem důrazněji a přesvědčivěji.
Konečně uvěřil, ihned mne k sobě radostně přivinul, dlouze mne políbil a pak zašeptal.
„Děkuji, jsem moc šťastný, bál jsem se, že mne znovu odmítneš…ještě mne ale čeká jeden tvrdý oříšek, a sice sdělit šetrně tohle všechno Erikovi, tvému otci, snad mne pak nechá naživu…“ zažertoval s mírně tragickým výrazem ve tváři a poté dodal.
„Nu, a teď tedy povídej…“

…A tak v mých slovech opět ožil ten starý příběh o velké lásce, nenávisti i pronásledování, poznamenaný radostí, hořkostí i stínem smrti. O muži, který navzdory tomu, čím byl a co prožil, mne po celičký můj život chrání a zahrnuje bezmeznou rodičovskou láskou, jež jemu byla kdysi dávno tak krutě odepřena.
Na tomto místě jsem měla z vyprávění zvláštní pocit, protože zde byla před mnoha lety otevřena Pandořina skříňka a tady to vlastně všechno začalo.
Konečně také i Justin pochopil, kdo je vlastně Christina de Chagny, proč můj otec musí nosit na pravé tváři masku a na naší zahradě jsou tolik hýčkány právě rudé růže…