Čas nezastavíš 7

Začala jsem žít nanovo. Vše bylo tak, než přišel on. Vše mělo být dokonalé. Ale nebylo. Byly chvíle, kdy se mi po něm stýskalo tak moc, že jsem se zavřela v pokoji, koukala na společnou fotku a plakala. Pak jsem si však vynadala, že nedržím slib, který jsem si sama sobě dala, fotku schovala, slzy utřela a fungovala zase jako normálně.
Ale ještě nebylo úplně všechno jako dříve. A teď jsem se chystala na to to změnit. V ruce jsem držela klíč od jeho bytu a šla si pro své věci. Doufala jsem, že v dnešní pondělní den, dva týdny po našem rozchodu, bude doma. A naštěstí jsem doufala správně.
I když jsem měla klíče, tak jsem raději zazvonila. Teď už to není naše hnízdečko lásky.... ne! Nádech, výdech a konec nostalgie! Nařídila jsem si. Raději jsem si připravovala, co bych mu asi tak měla říct. Ahoj, to jsem já, no ta holka, na kterou jsi se vykašlal. Jo, tak jsi jdu pro své věci. Tak takhle by to asi nešlo... Najednou jsem dostala strach. Je fakt, že jsem někoho mohla poslat, ale chtěla jsem to slyšet od něj.
Najednou se otevřely dveře a tam stál on. Vypadal strhaně a byl hrozně bledý, jako by si hrál na chameleona a chtěl splynout se zdí, ale i přes tyto dva nedostatky byl prostě nádherný. Ovšem jako vždy.
„Ester? Co-co tady děláš?“ ptal se zmateně a nervózně si prohrábl vlasy.
„Neboj se, nepřišla jsem tě prosit na kolenou, aby ses ke mně vrátil. To bych radši poslala někoho za sebe. Třeba takového Jáchyma?“ pronesla jsem sarkasticky a zpozorovala, jak se mu obličej stáhl do bolestné grimasy. „Přišla jsem ti vrátit tohle“ podávala jsem mu klíče od jeho bytu, na které nejspíš zapomněl, „a taky si odnést své věci. Kartáček na zuby, žehličku na vlasy, pyžamo a tak.“ začala jsem vypočítávat jednotlivé položky, když se zatvářil nechápavě. Kousek ustoupil, takže jsem měla volnou cestu k němu do bytu, kde byl příšerný chaos a nepořádek.
„Kdybys dala vědět, tak bych ti je dovezl. Aby ses s tím nemusela tahat. Je toho docela dost.“ začal nejistě. Jasně, tak ty bys mi to dovezl. Určitě.
„Jo, s Jakubem bych se určitě zase ráda uviděla. S tou arogancí by měl něco dělat, vyřiď mu to.“ Měla jsem na něj příšernou zlost a zároveň jsem ho toužila obejmout a už nikdy nepustit.
„Es, prosím, to není tak, jak si myslíš.“
„A co já si myslím? Já to totiž nevím sama, tak mi to můžeš trochu objasnit.“ co jsem si vlastně myslela? Našel si jinou holku, mně už nepotřeboval a neměl dost odvahy mi to říct do očí. Tak ať aspoň teď trpí. „A neříkej mi tak.“ dodala jsem. Copak jsem nějaká jeho Es?!
„Promiň. Já se nechtěl hádat. Já chtěl... no to je teď stejně jedno. Pomůžu ti najít všechny tvé věci. Jestli chceš pomoct.“ nabídl se hned. Jako vždy gentleman.
„Zvládnu to sama.“ odbyla jsem ho a šla hledat. Začala jsem v koupelně, kde jsem měla kartáček na zuby, žehličku na vlasy, hřeben, odličovač,... za chvíli jsem měla plnou tašku jenom koupelnových věcí, dále jsem pokračovala kuchyní, ložnicí a nakonec obývákem. Člověk by nevěřil, že si toho sem natahá tolik. On pořád jen stál na jednom místě a bezmocně mě pozoroval. Občas jsem si prostě nemohla pomoct a něco mu tam uklidila, pak umyla nádobí. Já vím, že bych neměla, ale prostě jsem si nemohla pomoct. Jedno jsem si však neodpustila.
„Víš, já jsem tak nějak celou dobu věděla, že se rozejdeme. I když jsem si to nepřála. Chápu tě, jestli sis našel hezčí holku, nevyčítám ti to. Ale jednu věc ti neodpustím. Netuším, jak tě mohlo napadnou, aby mi to řekl tvůj bratr, kterého jsem viděla prvně v životě. Tím jsi pro mě hrozně klesl.“ Tuhle řeč jsem trénovala celou dobu, co jsem se rozhodla sem jít (což bylo asi před týdnem) a stejně to nevyznělo tak, jak mělo. Ale byla jsem celkem spokojená. Mluvila jsem k němu tichým vyrovnaným hlasem a jeho tělo se pod ním stahovalo stále víc bolestí, kterou jsem v něm vyvolala. A to byl účel.
„Není to tak, jak to vypadá. Věř mi. Není to tak.“ chtěl se ospravedlnit.
„A jak to tedy je?“ Teď jsem hlas trochu zvýšila. Všechno jsem měla promyšlené, včetně reakcí.
„Tomu bys nerozuměla.“ odbyl mě pouze. To jsem si nechtěla nechat líbit.
„Myslím, že bych to byla schopna pobrat. Když jsi mě odkopl jen tak, bez důvodu, bez předešlých hádek, bez žádných signálů, tak mám snad právo to vědět! Nebo snad ne?! Protože jestli se to nedovím, tak se sem klidně nastěhuju a budu čekat, než se uráčíš mi to vysvětlit! Je mi to jedno!“ už jsem křičela. Ten vztek, který ve mně narůstal se teď najednou uvolnil. Chtěla bych vidět páry, které se rozejdou v dobrém. Takové snad ani neexistují, nebo snad jo?
„Je to kvůli tobě! Nechci, abys pak trpěla. Teď je ještě čas!“ křičel už taky a jak se rozčílil, tak mu začala téct z nosu krev, které si ale ještě nevšiml.
„Hele, máš tu krev. Teče ti krev. Tady, z nosu.“ vzala jsem z krabičky pár papírových kapesníků a šla mu ji utřít. Najednou vypadal hrozně slabě, až mi ho bylo líto. Snažila jsem se tu krev zastavit, ale tekla pořád víc, tak jsem ho dovedla do koupelny, kde se posadil na vanu a já šla pro nějaké obklady. Ty jsem namočila do ledové vody a přitiskla mu je na čelo a zezadu na krk. Koukala jsem na něj, jak tam seděl jako hromádka neštěstí a přemýšlela, co se mu stalo. Takhle hodně přece normální člověk nekrvácí. Co se mu stalo? Nic mě nemohlo napadnout, o lékařství se moc nezajímám.
„Co je ti?“ zeptala jsem se ho tiše, když už mu krev přestala téct.
„Nic. Nic co by tě mělo zajímat.“ odpověděl stejně tiše.
„Ondro,“ chytla jsem ho za ruce a podívala se mu do očí, „mě to zajímá. Chci vědět, proč jsme skončili něco tak hezkého.“
Chvíli mlčel, jako by uvažoval, jestli mi to má říct nebo ne. Pak promluvil:„Jsem nemocný. Vážně. Ester, já mám leukémii. Proto jsem nechtěl... Proto jsem chtěl, abychom se rozešli, abys se mnou nemusela zůstat jenom z tohoto důvodu. Za Jakuba se ti omlouvám, ale věděl jsem, že kdybych ti to řekl já, tak bys mi nevěřila.“ Tak on má leukémii? Co? Vždyť mu je 18, je na to mladý. Počkat, spousta nemocí se dá léčit. I rakovina. Tohle by taky mělo jít, nebo snad ne? Proč zrovna on?
„A-ale leukémie se dá léčit, ne?“ vyslovila jsem svou myšlenku nahlas a šlapala si přitom na jazyk.
„U spousty případů ano, chronická leukémie se většinou vyléčí, ale já mám akutní. Nějaký typ, který vyléčit nejde.“ vysvětlil a já měla pocit, jako by mi někdo rval srdce.
„A jak dlouho...?“ má otázka vyzněla do ztracena, protože jsem si uvědomila, že Ondra mi umře, a pár slz si razily cestu po mých tvářích. Stále jsem ho milovala tak moc, že tak myšlenka, že tady nebude, mě hrozně bolela.
„Dávají mi dva roky.“ To už jsem nevydržela a začala brečet úplně. Najednou byl hned vedle mě a pevně mě objímal. Docela paradox, teď bych měla utěšovat já jeho a ne naopak. Položila jsem mu hlavu na rameno, tak dlouho jsem toužila to udělat, a smáčela mu tričko.
„Ššš, Es, to bude dobrý. Uvidíš“ utěšoval mě stále a houpal se se mnou do stran jako když kolíbáte malé dítě. Podívala jsem se mu do očí a viděla tam jenom nesmírnou něhu a lásku. A když jsem tam tak seděla v jeho koupelně, napůl na zemi a napůl na něm, uvědomila jsem si, že teď musím být silná. Ať už se mezi námi stalo cokoliv, po dnešku je to smazáno a já si dala předsevzetí, že Ondrovi udělám ty dva roky co nejhezčí. I přes to, že se budu muset obětovat, chci, aby si užil co možná nejvíc to půjde. Utřela jsem slzy a políbila ho, aby věděl, že ve mně má oporu. Nějak jsem nad tím jedním polibkem ztratila kontrolu, takže mě ani nepřekvapilo, že mě vzal Ondra do náruče a odnesl do ložnice, kde jsme se poprvé milovali.