Zakázaná láska? (7 část)

Když vystoupím před novým domem pořádně se rozhlídnu. Přesně tohle mi chybělo ve městě. Tenhle vzduch, rostliny, stromy, ptáci, kteří zpívají..ne, že by tohle nebylo ve městě, ale tady, na kraji lesa, kde teď budu bydlet, je to přece jen jiné. Bude tu klid, na který se opravdu těším.
„Tak co? Jdeme dovnitř ne?“navrhne Tomáš, který se najednou objevil vedle mě. Jen jsem přikývla a vydala se za ním domů. Nikdy jsem tu ještě nebyla, takže jsem docela ráda, že je tu Tomáš a taky doufám, že mě tu provede, abych nezabloudila. Obývák je hned první místnost kam vstoupíme. Je v něm i menší botník, kde hned přihodím své tenisky k dalším botkám, kterých tu je ha ba děj a následuju Tomáše, který zamíří ke dveřím, které jak hned zjistím, vedou do kuchyně.
„Tady je kuchyně“ rozhodí rukama
„Tak to bych fakt nepoznala“ procedím skrz zuby, zatím co on se jen usměje. Takhle mi ukáže celý dům, všechny pokoje, abych věděla kam mám jít, kdybych něco potřebovala. Pochopím tedy, že můj pokoj sousedí z jedné strany s Kristýnčiným a z druhé jeho, naproti mám rodiče, kteří mají vedle sebe Romanka a schodiště. Pak jsou tu dvě koupelny, jedna je dule a druhá nahoře, prý, že se někdy nestíhají osprchovat, tak radši udělali koupelny dva. Teď se to opravdu hodí. Z mého pokoje byla dřív nebo jako pracovna, ale Karel byl moc hodnej a tak mi ji uvolnil, takže se tam můžu v klidu nastěhovat.
„Máš tam věci, tak si můžeš vybalit. Já tě nechám, musím pro sourozence k babičce, tak se měj“ rozloučí se semnou a než stačím odpovědět, už ho nevidím. To je divný, že by si vzal svou nabídku k tomu, abychom byli jen sourozenci k srdci? Že by zapomněl na to, co se stalo? Že by prostě všechno přešel a řekl si, že by to stejně nemělo cenu a tak jde dál? Třeba jo, měla bych být ráda, ale tak proč se cítím tak divně? Mizerně?
Můj pokoj je vyloženě krásnej. Sice je menší, než jsem měla doma, takže na jednu stranu mám strach, jak se mi to sem všechno vleze, ale na druhou, se mi zdá přece jen lepší, útulnější..má oranžové stěny, strop bílý a nakonec se mi splnil i můj sen, protože tu mám papírový lustr a papírovou vysokou lampu hned u své postele. Stůl mám u okna, který jak hned zjistím vede do zahrady a když se začnu rozhlížet po skříni, odpověď je hned jasná. Mám tu vestavěnou skříň, nejspíš abych tu měla víc místa, což opravdu splnilo účel.
Na zemi jsou moje krabice, která už jen čekají na to, až je někdo vybalí a ten někdo, mám být asi já..Když zjistím, kolik toho je hned se do toho pustím, ale v první řadě najdu rádio, které postavím na stůl, zapojím do elektriky a teprve pak začnu vybalovat věci. Přece s musikou jde všechno líp..
Začnu s tím, že otevřu svou velkou vestavěnou skříň a vytáhnu na postel obě tašky s oblečením, které tam posléze naskládám. Tentokrát už vzorně, sice jsem zvědavá jak mi ten pořádek v ní dlouho vydrží, ale třeba teď už déle než u mě, když mám novej pokoj a tak skvělou skříň. Za chvilku už z mých krabic nezbyde nic, protože všechno hned vyskládám na místo, kam to patří a jediné co zůstane opřené o stůl, je má nástěnka, kterou teď nějak nevím jak pověsit, protože stůl mám u okna a navíc ani nevím hřebíček, na který bych ji pověsila.
„Ahoj“pozdraví mě Kristýnka a se po ni hned otočím.
„Ahoj, copak potřebuješ?“ zeptám se hned.
„Mamka s taťkou ti vzkazují, že máš přijít dolů“ řekne mi jen a pak zase zmizí. Jen pokrčím rameny, popadnu vysvědčení do ruky a vydám se dolů do obýváku, kde se nejspíš bude konat rodinná schůzka.
„Ahoj ve spolek, tak co se děje?“zajímám se a posadím se vedle Romanka na sedačku.
„Ještě počkej, Kristýnka běžela pro Toma“ řekne Karel a podívá se ke schodům, odkud se za okamžik ozve veselý křik a pak jen dupání po schodech. Pak dovnitř vběhne Kristýnka a za ní hned Tomáš, který ji zřejmě honil.
„Promiňte, trochu jsem usnul“ omluví se a posadí se vedle Romanka z druhé strany a sestru si stáhne na klín.
„Takže, teď, když tu máme všechny naše děti“ řekne Karel a probodne pohledem Toma, který se jen usměje „bychom vám chtěli něco říct“
„Čekáte další přírůstek?“hádám a v tu chvíli se všechny oči zadívají na mamku s Karlem a čekají na odpověď. Dokonce i Tomáš, u kterého mě to docela překvapí.
„Ne, to není to, co jsme vám chtěli říct“usměje se Karel, zatím co mamka mlčí a nevím, kam uhnout očima. Že by to přece jen byla pravda? Že bych opravdu kápla do černého? Zasměju se v duchu.
„Tak povídejte“vyzve je netrpělivý Tom.
„Takže za prvé, zítra si máte přijet vyzkoušet šaty na svatbu. My, ale nemáme čas, tak vám tu necháme jedno auto a sjedete si tam sami. Nevím jestli máš Adélko řidičák,“ obrátí se na mě a já hned zakroutím hlavou. „dobře, takže tím je to vyřízení, bude řídit Tom. Stačí jen když jim řeknete jméno a oni vám hned dají šaty. Druhá věc je ta, že tento víkend jedeme na dovolenou, takovou krátkou jen na víkend, ovšem já bych chtěl, aby jeli všichni, pokud ovšem vy dva“ upře pohled na mě a Toma „nic už nemáte“
„Ne v pohodě, pojedu rád“ zakroutí Tom hlavou a já se k němu hned přidám.
„A poslední věc.“řekne Karel a obrátí se tentokrát na mamku, která má nejspíš říct tu poslední věc.
„Měli jste pravdu, čekáme přírůstek“ řekne po chvilce. V tu chvíli, kdyby někdo šel kolem našeho domu, řekla jsem našeho?, by si musel myslet, že tam vybuchl granát. Nejmladší děti hned přiskočí k mamka, začnou křičet, jásat, radovat se, pak se k tomu přidá i Tomáš, zatím co já jen hledím na mamku s otevřenou pusou. Tak tohle jsem fakt nečekala..
„Adélko, copak ti je?“ zajímá se mamka se smíchem.
„Nic jen..moc gratuluju“usměju se na ni.
„Děkuju, mám strašnou radost“ přizná se nám a nechá se ode všem objímat.
„No já půjdu nahoru,“vyklidím pole.
„Dobře, zavolám tě pak na večeři“ slíbí mi mamka. Jen přikývnu a s tímhle se vydám nahoru. Hned se natáhnu na postel, vezmu si mobil a hodlám zavolat Nadi, že na dnešní party k Domči, nedorazím. Nebudu riskovat hovor, protože vím, jak by to dopadlo, no seřvala by mě, tak ji jen napíšu smsku, kde se moc omlouvám, ale že nedorazím, protože se naskytli nějaké komplikace.