Madeleine - 32.část

Sézanne, podzim 1892

V posledních listopadových dnech se dosud přijatelné počasí mnohem zhoršilo. Zima již začala ohlašovat svou nastávající přítomnost prvními sněhovými vločkami, které se zprvu vpíjely do rozmáčené země, ale nyní již na ní zůstával slabý bílý poprašek.
Erik pomalu kráčel po zasněžené pěšině směrem k lesu a hlavou mu vířily spousty dávných i čerstvých vzpomínek.
Tok událostí posledních šesti měsíců byl opravdu velmi pestrý. Začalo to v ten den, kdy se od Justina dozvěděl tu radostnou zprávu. Usmál se pobaveně tomu, s jakými velkými obavami mu tenkrát byla sdělena. Vyvedl jej však z omylu, protože ji k jeho údivu přijal velmi rád a souhlasně přikývl, když jej tento mladík, jemuž čest a zodpovědnost nebyly cizí, požádal o ruku jeho dcery.
Už od první chvíle, kdy jej sem Gustave přivedl, si ho velmi oblíbil, i když mu to příliš nedával najevo. Proto byl rád, že se oba mladí lidé zase smířili.
Záhy se jeho dům opět po letech zaplnil svatebními hosty, neubránil se ale smutné vzpomínce na Jeanette a také Antoinette, když k oltáři, krásnou jako jarní kvítek a oděnou do nadýchaných bílých šatů, odváděl svou dceru Madeleine…

Právě dnes se přiblížil ten dlouho očekávaný okamžik, už před dvěma hodinami přijel doktor Thomas, protože Madeleine nebylo od rána dobře a začala mít velké bolesti. Justin se od ní nehnul, trpělivě jí otíral mokré čelo a šeptal láskyplná uklidňující slova.
Jakmile to vše začalo, Erik nedbal výčitek, kterými jej Christina zasypala, že zde nechce zůstat, a zbaběle utekl. Nemohl snést, když viděl a slyšel, jak jeho dcera trpí. Každý její výkřik se mu zarýval hluboko do srdce, jako ostrá čepel dýky.
Kdysi dávno si ani v nejbláznivějších snech nedokázal nic z toho, co se na tomto osamělém místě stalo, vůbec představit. Prožil sice spoustu krutých příkoří, mnohé i sám způsobil, ale tohle jej až příliš drásalo. Navíc jej ještě trápila jedna obava z jisté dědičné dispozice, týkající se jeho vzhledu… Madeleine to sice nepostihlo, ale co když…mimoděk se při této myšlence otřásl.
Chvíli se ještě procházel, ale pak jej najednou přepadlo silné nutkání vrátit se zpátky a v duchu si začal spílat, že zřejmě přijde o to nejkrásnější, co jej v životě mohlo potkat. Uvědomil si, že musí přijmout to, že k němu jeho osud začal být konečně vlídný, ať už byly jeho pocity jakékoliv. Nejdříve šel rychlým krokem a pak už téměř bez dechu běžel.

Doběhl právě ve chvíli, kdy už bylo zřejmě po všem, protože pootevřeným oknem světnice k němu dolehl hlasitý dětský pláč.
Srdce se mu rozbušilo jako zvon, oprášil z pláště zbytky sněhových vloček a rozechvěle vstoupil do pokoje.
Pohled, který se mu naskytl, mu připomněl dávnou minulost. Jenže tentokrát na tomto lůžku ležela jeho milovaná dcera, u ní seděl Justin, držel ji za ruku a místo Pierra zde stál Thomas, který si právě umýval ruce.
Madeleine vyčerpaným, ale přesto šťastným pohledem zabloudila ke Christině, která v rukou svírala droboučký bělostný plačící uzlíček.
Přistoupila k němu s úsměvem a on se na ni s obavami zahleděl, okamžitě poznala, na co myslí a pokusila se jej uklidnit.
„Nemusíš se bát, Eriku, je úplně v pořádku, a opravdu nádherná, přesvědč se sám. Tady ji máš, svoji vnučku…“ řekla tiše, a když děvčátko přestalo plakat, položila mu je opatrně do náruče.
Další pokračování mé krve…pomyslel si spokojeně, a vzpomněl si, jak kdysi poprvé s obavami držel v náručí Madeleine. Opět mu hlavou probleskla smutná myšlenka na Jeanette, byla by také moc šťastná. Něžně k sobě dítě přivinul a chvíli užasle pozoroval.
Z drobné růžové tvářičky se na něj dívaly Madeleininy oči, ale také jeho…

Pak přistoupil k lůžku a podal ji své dceři, která se na něj pyšně usmála.
„ Líbí se ti?“ Zeptala se jej tiše. Horlivě přikývl.
„Je krásná, blahopřeji, jakpak se bude jmenovat?“ zeptal se zvědavě.
„Rosalie, jako tvá oblíbená rudá růže…“odpověděla Madeleine bez váhání a mrkla na Justina.
„Děkuji…“ zašeptal Erik překvapeně a jen stěží potlačil slzy dojetí, deroucí se mu do očí.
Bylo mu jedno, že jej všichni upřeně pozorují. Tahle jedinečná chvíle pro něj byla nade vše.

Madeleine se zadívala na otce, a když k nim přistoupila i Christina a on ji láskyplně objal a políbil, v její mysli náhle opět ožila vzpomínka na ten dávný příběh o tajemném Andělu hudby, který musel překonat mnohá úskalí nelítostného osudu, než mu bylo dopřáno trochu lásky, úcty či štěstí. V jeho velkém srdci ale vždy bylo dost místa pro Christinu, Adriena, pro ni, pro všechny, které měl rád a vážil si jich, a nyní k nim přibyla i Rosalie.
Uvědomila si, že bez něho by se tohle všechno vůbec nestalo, a jeho legenda navzdory všemu zůstane navždy živá v ní, jejích dětech i v srdcích nás všech…

..................................................................................

Tak tohle byl opravdu poslední dílek mé mini trilogie
na téma vymyšleného pokračování životního příběhu Fantoma Opery, snad mi to pánové Leroux či Weber odpustí...:)
Všem, kdo našli odvahu a přečetli si to, tímto moc a moc děkuji...:))

http://www.youtube.com/watch?v=Ej1zMxbhOO0