Proč zrovna já?

Vzbudil ji dětský pláč. Nevyděsil ji, Aleškovi rostly zoubky, a tak většinu noci prokřičel.
Kdyby tady teď byl někdo, kdo by někdy vstal místo mě, říkala si někdy. Ale nikdo takový tady nebyl. Byly chvíle, kdy už byla opravdu utahaná. Bylo sice hodně lidí, co jí rádi pomohli, ale nechtěla po nich nic, dokud už pomoc opravdu nepotřebovala.

Čas Markétě utíkal jako splašený. Než se nadála, tak už měl malý zoubky vyrostlé a začínal se batolit. Aleš byl velmi živé dítě a všemu se učil brzo, a tak se brzy udržel na nohou, když se něčeho držel. Rostl jí doslova před očima.

Když se na Aleše koukala, přišlo jí, že z porodnice přišli teprve před měsícem. A přitom už mu byly skoro čtyři roky!
Neuvěřitelné, jak rychle ten čas běží, říkala si.
Markéta už měla po mateřské dovolené a nastoupila zpátky do školky.

Ten den byl Aleš zamyšlený. Bylo na něm jasně vidět, jak se svým dětským rozumem snaží na něco přijít, ale řešení mu stále uniká.
„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala se ho.
Chvíli se ještě tvářil zamyšleně a pak se zeptal: „Mami? – Proč od nás tatínek odešel?“
Tak a už je to tady, pomyslela si. Čekala tu otázku dlouho, a tak odpověď na ni už měla připravenou. Vlastně ji překvapilo, že Alešovi trvalo tak dlouho, než se na tátu zeptal. Napadlo ji, že dokud nechodil do školky, tak mu to nepřišlo tolik divné. Ale teď, když viděl ostatní děti s tatínkama, tak mu došlo, že ať se kolem něj pohybuje kolik chce „strejdů“, tak ani jeden z nich není jeho táta.
„Tatínek odešel, protože jel pomáhat lidem, kteří potřebovali pomoc“ začala.
Aleš jí ale hned skočil do řeči: „Takže neodešel, protože by nás neměl rád?“
„Ne, to ne“ zavrtěla Markéta hlavou.
Jakmile to řekla, roztáhl se jeho dětský obličejík do širokého úsměvu.
„Ale proč se teda potom nevrátil?“
„Protože tam co jel, se něco zvrtlo a on se nemůže vrátit.“
„A vrátí se někdy?“
„To nevím, ale jestli bude mít příležitost, tak určitě ano.“
Ještě jednou se usmál a už si běžel znovu hrát.
Bylo by hezký, kdyby se vrátil, pomyslela si, ale to se už nestane.

Druhý den to ve školce říkala kamarádce.
„Bála jsem se, že se bude všemožně vyptávat“ přiznala „ale jemu stačilo vědomí, že od nás Aleš neodešel, protože by nás neměl rád.“
„Je fakt, že se od rána tváří šťastně.“
„Jo, to jo. Asi má pocit, že je jeho táta hrdina, když jel pomáhat lidem.“
„Tomu bych i věřila“ přisvědčila jí.
Markéta se na Aleška ještě ohlédla, než se šla věnovat jiné skupince dětí. Původně ho chtěla dát do jiné školky než je ona, aby se naučil být bez ní, ale nakonec to prostě nedokázala. Ono to ale nevadilo, Aleš pochopil, že tady není jeho máma jen pro něj ale i pro ostatní. I když občas nasadí andílkovsky sladký obličej a snaží se její přítomnosti využít ve svůj prospěch, např. když něco nechtěl dělat. Nemohla popřít, že je její syn vychytralý a že ví, jak dostat to, co chce.
Díky němu se taky začala stýkat s Alešovými rodiči, protože se samozřejmě chtěli stýkat s vnukem. Velice si je oblíbila, stejně jako oni ji.