Střípky snů 17

Ráno ještě celá opilá štěstím otevřu oči. Na chodbě to šumí a dívka s protější postele je pryč. Není ustláno tak poznám že ji asi odvezli na nějaké vyšetření. Už se tu hrozně nudím a šijou semnou všechny čerti jak se říká. Nejradši bych dělala všechno a nic. Co bych dala za to třeba teďka prach obyčejně jít doma luxovat. Tak nějak se ploužím ke koupelně. Dneska už mi snad nic neřeknou. Hlavně si to nesmim namáčet aby to zase nezačalo mokvat. Když se jakš takš upravím a vlezu si zpátky do postele je mi divně. Nevím proč ale jakoby něco tuším. Tuším že dneska se něco semele. Nevím často se mi stává že mám prostě jakoby další smysl nebo předtuchu. Co hůř vychází. Po pár minutách čučení do stropu přiveze sestra tu holčinu.
,,Dobré ráno.Tak teď vy. Sjedeme na rengen s tou čelistí." Vylezu z postele a nasednu na vozík ze kterého přendala holku na postel. Nepříjemně mě píchne v oblasti žeber.
,,Tak jedem." Zavelí sestra a chytí se madel vozíku. Zase jedeme tou trasou. Přejíždíme uličky nemocnice a výtahem sjedeme do suterénu. Tentokrát mi přeběhne mráz po zádech. Všude je o poznání chladněji a tma. Jen na vysokém stropě svítí úzké zářivky. V tom si vzpomenu jak mi vyprávěla kamarádka že tady jsou vlastně márnice. Kdysi sem šla na brigádu. Slíbili ji za uskladňování a výpomoc stovku na hodinu. Ve škole jsme ji to všichni záviděli nejen kvůli té stovce ale hlavně kvůli Šťěpánovi. Štěpán byl vysoký svalnatý blonďák co už měl po škole a chodil k nám do školy pro zábavu na tělocvik. Všichni holky po něm šíleli. Taky tu pracoval. Prý aby se vyhnul vojně a potom tu zůstal. To už nevím. Spolužačka šla na první směnu a moc se těšila. Jen druhý den přišla nějaká pobledlá. Když se to o několik dní rozkřiklo po škole. Děcka z nižších ročníků na ni pokřikovali oživovač mrtvol nebo něco takového. O drby se nezajmám a tak jsem myslela že to pojí jen s jejím zaměstnáním. O prá dní na to jsem se také dozvěděla o tom že milá spolužačka nevydržela ani první směnu. Neboť když ji dal Štěpán odvézt první mrtvolu tímhle suterénem. Mrtvola se začala hýbat a zvedat. Tak spolužačka utekla a s brigádou praštila. Na konec se přišlo na to že mrtvola se hýbala neboť kolečko lehátka zachytilo prostěradlo do kterého bylo tělo zabaleno a pohybem dopředu ho kolečko namotávalo až se tělo hýbalo. Ve škole ztoho byl děsný poprask. A Štěpán? Ten se tomu směje možná do teď. Dost si oddychnu když vyjedeme výtahem zpět do druhého ramene budovy nemocnice. Je to přeci jen o dost lepší. Tudy totiž lidi přechází na různá vyšetření.Budovy jsou spojeny jen tím suterénem jinak se musí normálně venkem. Na vyšetření tentokrát čekám jako každý pacient. Jedinný čeho se v tuhle chvíli bojím je, že potkám někoho známého. Po asi deseti minutách čekání a pátravých pohledů lidí z lavičky nás pozvou dovnitř. Tak nějak na jejich zkoumavé pohledy si zvykám. Sestry si mě prohlídnou a potom přitisknu čelo na kovovou destičku. Dost to studí. Bradu si opřu do stojanu. Stroj zavrčí a můžeme jít. Do pokoje dojedeme a já si ulevím. Sotva vlezu do postele vřítí se zamnou táta.
,,Čauky." Řekne nadšeně za to mě moc příjemně není. S radostí mi chrlí novinky o tom jak podal trestní oznámení.
,,Tati já to tak nechci." Řeknu přiškrceně.
,,Ale holčičko vždyť tomu nerozumíš." Pohladí mě smířlivě po hlavě jakoby mi bylo deset.
,,Ale tati. Ten chlap má děti. Navíc neudělal to schválně." Zkusím na něj přitvrdit.
,,To nemyslíš vážně?" Zamračí obličej a já si vzpomenu že když jsem byla malá tak při tomhle obličeji už to bylo o výprask.
,,On tě tu zmrzačí. Málem tě zabije a ty ho necháš aby mu to prošlo?" Začertí se a vzteky se začervená.
,,Řikám neudělal to schválně." Zoopakuji.
,,Hele od koho máš že má děti?" Nasupí se.
,,To je jedno." Trhnu rameny.
,,Takhle semnou mluvit nebudeš jasný?" Zařve až holka na protější posteli nadskočí úlekem. Do pokoje vtrhne sestra.
,,Co se tu děje?" Změří si nás přísně pohledem.
,,Nic omlouvám se." Řekne táta jakoby nic. Když sestra odejde řekne.
,,Tak dozvim se to?"
,,Od Romana." Pípnu.
,,To je zase kdo." Zavrčí.
,,Pracuje u policiie." Pípnu jako kuře. Připomene mi to scénu z těch kreslených pohádek od warner bross. Jak ten černý kocour drží to malé kuře nad hrncem s vařící vodou.
,,Tak tohle skončilo holčičko. Já si to sním vyřídím."
,,Tati." Snažím se smířlivě. Cítím jak je mi špatně. Když už všechno vypadá tak nadějně tak to chce zkazit.
,,Dobře si to rozmysli. Čau." Řekne a z pokoje vyletí jako čertík z krabičky. Z postele se vyženu za ním. S tou nohou to moc nejde a když se dobelhám ke dveřím pokoje vidím jak se sestrou něco domlouvá.
,,Požádám aby to vyšetřil někdo jinej a vy zařiďte ať už sem nechodí.Vůbec je k sobě nepouštějte." Přes slzy zamžourám do dálky k sesterně. No tak to je gol, když zjistím že mluví k tomu roztomilému obličejíku, který mi zařídil problémy už jednou. Ta mu na to celá natěšená kývne.
,,Teda ten je vostrej." Ozve se z protější postele.
,,Hm." Zamručím a jsem snad naštvaná i na ní. Tak tady to mám. Do postele se dohrabu a otočím se ke zdi. Zavrtám se do peřin a maskuju pláč jak se dá. Jakobych to tušila. Táta byl vždycky takovej uragán. Není divu že jsem z něj od malička měla trauma.
Potom se rozvrčí telefon na stolečku. Smska. To bude asi máma. Podle nosu který mám jako bambuli usuzuji že mám i červené oči a tak se mi ani v nejmenším nechce otáčet. Hodiny se doplouží k poledni. V puse mám jako v polepšovně a na jídlo rozhodně chuť nemám. Pro jistotu ale vstanu a dojdu se upravit do koupelny. Je mi jasné že jíst budu muset. Uprava provedena. Opláchnout oči,pročísnout vlasy hotovo. Ze stolečku vezmu telefon a otevřu zprávu.
VEČER SE ZASTAVÍM A NĚCO TI PŘINESU. Znuděně fláknu telefonem zpátky na své místo. Už jsem u dveří když mi dojde. Nepodívala jsem se na odesílatele. Touhle dobou má máma přeci vždycky kvanta práce. Je to Roman. V srdíčku mi to celé poskočí. Na oběd jdu na konec docela i s chutí a v bramborové kaši, která mi už leze krkem se rýpu. Když dojdu zpátky chystám se odepsat. Ale co vlastně. Mám ho upozornit na tátův zákaz nebo ne? Ptám se sama sebe. Těžko říct jestli ho sem hnát zbytečně. Na konec usoudím ano. Sice sobecky ale naženu ho sem. Ať to zkusí. Hodiny se vlečou. Do šesti sleduju televizi. Připadám si že jsem viděla nespočetně telenovel a ruznych televizních soutěží. Při tom běží teprve třetí pořad.
,,Tak jsem tady." Rozletí se dveře. Usměv mi zazáří.
,,Ahooj." Protáhnu vesele a trochu udiveně.
,,Tak co si mi přinesl?" Vybalím na něj z legrace.
,,Počkej." Usměje se a přitáhne si židli ke mě.
,,Chtěl jsem ti koupit kytku ale nestihl jsem to." Šeptá a při tom něco hrabe v bundě. potom vytáhne přesnídávku. Vytáhne moji ruku z pod peřiny a do ní mi vrazí tu skleněnou lahvičku. Dotek sotva jeho hladké dlaně ve mě způsobí další erupci štěstí až mám chuť se v posteli celá zatetelit.
,,Já se polepšim." Mrkne na mě.
,,A nebo mi to dej když už tě venčim tak tě i nakrmim." Usměje se.
,,Tak to ne." Zvážním.
,,Počkej bude to sranda skočím pro lžičku." Tak jak sedí obkročmo na židli vstane a vystřelí kamsi pryč.
,,Tady to je už se to nese." Špitne aby snad nerušil kolegini při sledování televize.
Víčko se s hlasitým flop uvolní a já začínám být nervozní.
,,Nemám hlad." Zkusím se vymluvit.
,,Kecy." Usměje se. Potom nabere na lžičku a cpe mi to k puse. Po bramborové kaši k obědu je to lepší změna.
Po dobu celý skleničky oba mlčíme. Připadám si jako tele. Věřím tomu že na tohle budu ještě vzpomínat. Po každé když se blížila jeho ruka k mé puse znervozněla jsem. Je tak blízko a při tom tak daleko. Chvilkama jsem si prohlížela ty jeho velké oči. Potom jsem zase dělala že sleduju upřeně lžičku. A když si strčil lžičku do pusi on a potom já tak řeknu.
,,Teda kdyby nás viděla sestřička." Usměju se.
,,Tak tě šoupnou o patro níž na kožní." Vybuchne smíchy on i holka na posteli.
,,Chceš taky?" Optá se ji. Holka zavrtí hlavou.
,,Ona asi nemůže." Okomentuju to.
,,Eee." Zavrtí holka hlavou.
,,Aspoň nepřenesem tolik bacilů." Zavtipkuje.
,,Ale dala bych si." Přizná holčina a i přesto že jsme na pokoji tři nikdo nepřekáží.
,,Počkej co tu vlastně dělá?" Optá se nechápavě holka.
,,Sedim a krmim." Vybuchne smíchy Roman.
,,Není to ten zakázanej?" Optá se. Ještě že je tma neboť cítím jak rudnu.
,,Je ale on to no to ještě neví." Vykoktávám ze sebe.
,,Aha už mlčim." Chytne se za pusu holka a dál se dívá ne televizi.
,,Co se děje?" Zvážní Roman.
,,Byl tu táta." Řeknu.
,,Pojď na chodbu." Řekne a když se pachtím nabídne mi rámě. Jeho ruka je teplá a když mě drží nemám nejmenší chuť mu nic říkat. Na chodbě se usadíme na lavičce a já mu vše vysvětlím.
,,Jestli chceš půjdu. Nechci ti dělat problémy." Řekne nahlas a mě u srdce bodne. Teď z pravdou ven holka. Dělej povzbuzuju sama sebe v duchu. Řekni mu že seš z něj uplně uvařená. Jen ať chodí pořád. Ale jak. Místo toho vzniklo ticho. Tichá pauza táhnoucí se a přibývající na síle. Když se naštvaně zvedne z lavičky vypadne to ze mě ani nevím jak.
,,Nechoď pryč." Koukne se pohledem jakoby na to čekal.
Sedne si zpátky.
,,Divila jsem se že tě zamnou pustili." Řeknu jen abych ho tu měla co nejdýl.
,,No ta sestra se tvářila jakože o ničem neví." Řekne a podívá se mi do očí a já se v těch jeho plácám takže se zakoktám i při obyčejné větě.
,,O-oni se měnili služby.Tahle je hodná je tu na noční." Na lavičce plkáme asi do osmy než sestřička naznačí že už by měl jít. Když odchází dojetím se mi chce brečet. Proč na něj nedokážu ani sáhnout ikdyž bych tolik chtěla. Tohle nechápu. Došourám se do postele a v hlavě se mi melou všechny informace.