Proč zrovna já?

Markéta si hrála s Alešem, když se ozval zvonek. Vyzváněl jako o život.
Co se děje? pomyslela si, snad se nikomu nic nestalo.
Za dveřmi stál její bratr Pavel.
„Děje se něco?“ zeptala se ho.
„Jo, ale neboj, nikomu se nic nestalo.“
Při té větě se jí ulevilo, ale co se teda děje tak naléhavého?
„Zprávy jsi dneska ještě neviděla, že jo?“
Zavrtěla hlavou.
Proč se mě ptá, jestli jsem viděla zprávy?
„Zbytečná otázka, kdybys je viděla, tvářila by ses jinak.“
„Cože? Co se sakra děje?“
Místo odpovědi sáhl po ovladači a zapnul televizi.
„Oni to řeknou líp než já“ stihl ještě dodat, než se rozezněla znělka zpráv.
S napětím se podívala na hlasatele a čekala, co řekne.
„Před pěti lety se do Asie vydal desetičlenný oddíl českých vojáků“ začal „na místo působení se ale tehdy nedostal, jejich letadlo bylo sestřeleno nad neprozkoumanou oblastí. Do této oblasti se vydala skupina dobrodruhů, kteří se dostali do domorodé vesnice. Ke svému překvapení tam našli sedm mužů původem z Evropy. Byli to právě čeští vojáci, kteří se do této vesnice dostali po pádu letadla. Všech sedm přeživších mužů je na cestě domů.“
A následovala jména…
„On se vrací“ zašeptala šokovaně Markéta „on se vrací…“
Aniž by si to uvědomila, začaly jí téct slzy.
„Stalo se ti něco, mami?“ zeptal se Alešek.
Podívala se na něj.
Co mu mám říct? Bůh ví, co s Alešem udělalo 5 let bez civilizace.
„Nic se nestalo“ vyhrkla rychle „všechno je v pořádku.“
Malý se už dál nevyptával a šel si znova hrát.
Pavel se na ni nechápavě podíval.
„Nemůžu vědět, v jakym stavu se odtud vrátí“ zašeptala mu na vysvětlenou.
Přikývl.
„To je pravda.“
„Navíc ani nemá tušení, že má syna.“

Od té chvíle neustále sledovala zprávy, aby věděla co se děje. Když se vojáci dostali do Čech, vzali je okamžitě do karantény, aby se ujistili, že nemají žádnou nemoc. Nikdo nedokázal říct, jak dlouho to bude trvat.
Volali jí Alešovi rodiče, kteří měli jako rodinní příslušníci šanci s ním mluvit.
„Ptal se na tebe.“
„A co jste mu řekli?“ zeptala se s tlukoucím srdcem.
„Že se máš dobře, že ho strašně moc ráda uvidíš, ale – o Aleškovi jsme mu nedokázali po telefonu říct a navíc si myslíme, že bys to měla být ty, kdo mu o něm řekne.“
„A je v pořádku?“
„Je, ale v karanténě ještě chvíli zůstane.“
Markétu to přivádělo k šílenství. Nevěděla, jak dlouho bude zavřený v karanténě. Měla tak víc času na přemýšlení a napadaly ji různé myšlenky. Nejvíce přemýšlela, jak mu mí říct o Aleškovi. Jak se člověku říká, že má syna?
A jak bude asi vypadat? Jak se bude chovat? Jak se na něm podepsalo pět let kdesi v divočině a smrt tří kamarádů? A co se tehdy vlastně stalo? V médiích kolovala spousta zpráv a ne všechny byly pravdivé.
Alešek si samozřejmě nemohl nevšimnout, že se něco děje.
„Proč seš tak nervózní? Děje se něco?“
„Všechno je v pořádku. Pak ti to vysvětlím, ano?“
„A kdy je to pak?“
„To nevím, ale moc dlouho ne.“
Netvářil se sice nadšeně, ale přestal se ptát.
Bože, co mu řeknu, když se nevrátí ten Aleš, kterého znala nebo když nebude stát o rodinný život?
Začínali zprávy a opět tam byla zpráva, ze které se jí zamotala hlava. – „Čeští vojáci, kteří se po pěti letech vrátili do vlasti a tento týden strávili v karanténě kvůli případným nemocem, byli asi před půl hodinou propuštěni.
V hlavě Markéty se rozpoutala bouřka. Přijde? Nepřijde? A kdy? Staré i nové otázky se jí honily hlavou.