Zakázaná láska? (9 část)

„Adélko, jsi v pořádku?“ přijde ke mně večer mamka.
„Jo jsem mami,“usměju se na ni a zaklapnu knížku, kterou jsem do teď četla, protože je mi jasné, že s mamkou bude tahle debata na déle.
„Ty jsi naštvaná, že budeme mít s Karlem miminko?“ zašeptá. Povytáhnu se nahoru a opřu se o polštář, abych na mamku líp viděla, než ji odpovím.
„Mami, takhle to není! Byla jsem jen v šoku, opravdu nic víc! Jsem ráda, že budete mít mimčo, jen mě to prostě..zaskočilo“ pokrčím rameny.
„Koho by to taky nezaskočilo, že..“vzdychne a pak se rozhlídne kolem po mém pokoji „máš to tu pěkný. Hezky sis tady uklidila, jen by mě docela zajímalo, jak dlouho ti ten pořádek tady vydrží“
„To mě taky“ zasměju se a pak ji položím otázku na kterou bych ráda odpověď „mami, proč sis mě vybrala za svou svědkyni?“
„Chtěla jsem tě. Sice jsem si mohla vybrat ze svých kamarádek, ale mě by bylo jasné, že by se předháněli, která je lepší a když jsme se o tom bavili s Karlem a ten říkal, že chce Toma, napadla jsi mě ty. Přece jen jsi už dospělá tak můžeš jít své matce za svědka. Nemusíš jen sedět v uličce a dívat se“
„Moc děkuju mami, opravdu“ poděkuju znovu.
„No, já už půjdu zítra ráno vstávám. Dobrou noc Adélko“ popřeje mi a odejde bez pusy na dobrou noc, což mě velice potěší. Chvilku potom, co se celý dům ocitne ve tmě hledám odvahu, abych vstala a natáhla se pro župan, který mám přehození přes židly. Mám strach, že mě někdo nachytá, že to mamka nebo Karel zjistí, ale když pomyslím na Tomáše a jeho polibky, jeho doteky, v mžiku mám župan v ruce. Pak ho ale odhodím a jen v tričku otevřu opatrně a hlavně tiše dveře. Ježíši, snad mě nikdo neuvidí a nepotká na chodbě!! Opatrně za sebou zavřu dveře a rychle, ale hlavně tiše přejdu k těm vedle. Rychle je otevřu a v mžiku jsem ve vnitř. Připadám si jako zloděj fakt.
„Tome, spíš?“ zašeptám a zůstanu stát u dveří, protože tu má tmu. Jen co dořeknu větu, rozsvítí se lampička a já hledím do usmívající se Tomovi tváře.
„Přišla jsi“ zašeptá jen. Jedním skokem je u mě a už mě drží v náručí a drtí svými polibky.
„Tohle je šílený,“ zašeptám, když mě pokládá do postele a lehá si ke mně.
„Je, ale mě to nevadí“ usměje se na mě a začne mi vyhrnovat tričko nahoru, že se za chvilku ocitnu bez něj.
„Jestli na to příjdou“ zašeptám mezi polibky a přidám se ke hře, kdy vysvléknu i Tomovo tričko.
„Nepřijdou“ ujistí mě, ale já takový pocit nemám. Tohle musí skončit. Vždyť za dva týdny budeme sourozenci a tohle musí přestat, ale jak mám poručit srdci, kterého tohle přesně chce a které nemůže být bez Toma, aby bez něj bylo? Jak jen mu mám tohle poručit? Vždyť pak budeme jedna rodina, co pak? Budeme pokračovat v téhle lži před rodiči? Budeme se scházet po nocích? Co bude pak?


„Měli bychom asi vstávat“ řekne Tom už asi po dvacáté další den ráno.
„Měli, ale mě se nechce a podle toho, že tohle už říkáš asi hodinu, ani tobě ne co?“ usměju se a překulím se na něj.
„Máš pravdu, ale zkouška šatů nepočká“ vzdychne a oddělá mi vlasy z obličeje, které mi tam spadly.
„To ne,“vzdychnu smutně.
„Takže půjdeme.“ usměje se Tom a když jsem si myslela, že budeme zase ležet jako vždycky, když jsme si tohle řekli, tak jsem se mýlila. Shodí mě ze sebe a natáhne se pro své věci, zatím co mě hodí mé vytahané tričko.
„Půjdu vzbudit ty dva, pokud už nejsou vzhůru a měli bychom dělat, že se teď vidíme poprvé“ řekne a já přikývnu.
„Uvidíme se na snídani“ a tímhle taky odejdu z jeho pokoje do svého. Pane jo, nejradši bych se teď zahrabala do peřin, protože jsem celou noc nespala, ale nemůžu. Místo toho na sebe natáhnu první sukni, kterou najdu ve skříni hned nahoře a nějaké tričko. Stejně je to jedno co mám na sobě, tak co..Rychle vběhnu do koupelny, kde vlasy stáhnu do culíku, protože mi trčí na všechny strany a nic jiného s nimi nejde udělat a teprve teď si všimnu, že mám na sobě tričko, díky kterému to vypadá, že žádnou sukni nemám. Tak zase rychle do pokoje, kde se převléknu.
„Ahoj všichni,“pozdravím je jen co vběhnu do jídelny, kde nejmladší dětičky sedí za stolem, zatím co nejstarší není nikde vidět. „kde je Tom?“
„V kuchyni, chystá snídani a podle všeho se mu to nedaří“ zašklebí se Kristýnka.
„Aha“ usměju se a vydám se do kuchyně mu pomoct. Tom právě zápasí s konvicí a hrníčky, které se mu nedaří dát na tácem, protože buď se tam vleze konvice a jeden hrníček nebo všechny hrníčky a konvice ne.
„Ukaž to“ řeknu pobaveně a vezmu si to od něj.
„Díky, já na tohle nejsem“ usměje se a přejde ke košíku s rohlíky, které hodí na větší tác, kde už je i máslo a sýr.
„Bohužel nevím, co snídáš ty,“
„V pohodě, snídám úplně to stejné“ ujistím ho a pomůžu mu všechno odnosit do jídelny, kde už čekají naši hladový sourozenci a jen co před ně postaví Tom tác s jídlem, hned se do něj pustí. Jen s úsměvem přihlížím a začnu jim nalévat čaj do hrníčků, které mají šikovně pojmenované. Na každém hrníčku je totiž jméno toho, komu patří. Posadím se vedle Kristýnky, zatím co Tomáš vedle Romanka a v tichosti se pustíme do snídaně.
„Co bude na oběd?“ zeptá se Romanek a mě zaskočí rohlík, což rozesměje hned Toma s Kristýnkou. Ovšem nevím, jestli má malá nehoda nebo Romanův vtipný dotaz. Kristýnka se hned ke mně nahne, aby mě pořádně udeřila do zad a já se rozkašlu tak moc, že mi i slzí oči.
„Teprve snídáš, oběd je až za pár hodin“ zasměje se Tom a dál pokračuje ve snídani, ale ještě před tím se na mě usměje. Po snídani, která trvá neuvěřitelně krátce, zažene Tom obě děti se převléknout, protože jsou ještě v pyžamu, zatím co my dva se pustíme do úklidu. Posbírám hrnečky, talíře a všechno to odnesu do myčky, která je už plná, takže ji rovnou zapnu a jen se modlím, abych to udělala dobře. Sice jsme doma myčku měli, ale trochu jinou než máme teď tady. No budu si muset zvyknout.
„Vypadáš jako hospodyňka“ zasměje se Tom a já se otočím směrem ke dveřím, odkud se ozval jeho hlas. Stojí opřený ve dveřích, hlavu mírně nakloněnou a prohlíží si mě.
„Myslíš?“ zeptám se a změřím si svoje oblečení.
„Hm, akorát ta sukně je moc dlouhá“ zašeptá a pomalu ke mně přijde. „měla by být kratší“ zašeptá mi do ucha ve stejnou dobu, kdy chytí spodní okraj sukně a začne mi ji vytahovat nahoru.
„Mě se nezná dlouhá“ namítnu. Sukni mám totiž jen pod zadek!
„Ale mě jo“ trvá na svém a než se naději chytí mě kolem pasu a vysadí na linku. Otočím kolem něj nohy, čímž ho k sobě přitisknu a začneme se líbat.
„Tome! Adélko! Kde jste?!“ vyruší nás Kristýnčino volání z jídelny. Tom se ode mě hned odtrhne, já ho pustím a seskočím dolů, kdyby náhodou malá přišla až sem, tak ať nás nezastihne v takové situaci.
„Pojedeme,“usměje se na mě a oba se jako na povel vydáme do jídelny, kde nás čeká Kristýnka s Románkem, kterému mezitím zavazuje tkaničky na botaskách.