Střípky snů 19

Ráno se proberu a v duchu si připadám taková podivně naplněná štěstím. Co udělá jedna věta je mi doslova záhadou. Jasně že mi vadí a bojím se toho že odjede ale jsem přesvědčena že dokážu čekat. Do koupelny se nějako doploužím a připadám si už taková znuděná pokojem a vším.
,,Připravte se na vizitu." Vlítne do pokoje sestra a hned za ní zase prásknou dveře. Moje spolubydlici čte nějakou knihu a je evidentně naštvaná že musí přestat.
,,to je hrůza.Člověk zmrzačenej a ani kapitolu dočíst nemůže." Řekne zase s úsměvem. Mě nezbývá než jen zakroutit hlavou a bezmezně ji obdivovat za to jak se stím statečně vyrovnává. Potom se obě usadíme v posteli. Netrvá ani deset minut a do pokoje se nahrnou sestřičky a zase ten doktor. Tváří se tradičně dost divně a já si zase vybavím scénu z luxusní restaurace.
,,Tak tady to bude ten odchod." Upozorní sestry a ty jen jako slepičky pokorně pokyvují hlavou.
,,Kolega Rachacký ať si ji vezme na starost." Doktor strčí ruce do kapsy u pláště a potom se ke mě nakloní.
,,Vypadá to dobře. Pustíme vás domů ale budete chodit na oddělení ke kolegovi Rachackému na kontroly." Řekne a konečně svůj obličej odtrhne od toho mého. Až nepříjemně z blízka mi koumal ty jizvy a obličej. Do konce jsem si uvědomila že jsem na chvíli přestala dýchat. Když odejdou zůstane tu jen sestra.
,,Kdyžtak si sbalte a večer ať pro vás přijedou.Nebo dostanete sanitku." Kývne hlavou a odejde. Tak nějak mám najednou strach. Už jsem schopna jít k soudu. Už budu normálně doma. K večeru pomalu zjišťuju že se mi domů vlastně vůbec nechce. Koukám do stropu a nevím zda se své spolubydlící zeptat jestli mám za ní přijít. No ikdyž stou moji nohou asi nebudou moje možnosti tak velké. Uvidíme. Třeba bych si poprvé mohla dát opravdický rande s Romanem někde venku. Na chvilku se zasním. Nepředstavuju si žádné happyendy ale stačilo by kdybychom seděli někde venku do tmy. Do tmy co by schovala náš stud. Kde by trochu povolili ledy. Stejně je to zvláštní. S kdejakým před tím ledy povolí natošup a tady to děsně trvá. Možná to tak má být co já vím. Večer pro mě nikdo přijet nemůže. Co to melu vlastně jsem se ptala jen mámy a ta nemůže. Dál volat určitě nebudu. Než s tátou tak to si to radši dopajdám sama nebo tou sanitkou. Pomalu skládám věci do tašky. Igelitka praská ve švech a sestřičky musím poprosit ještě o jednu. Jak já ty pitomé tašky nesnáším. Vrčím v duchu a při tom nahlas radši ani nepípnu. V pokoji je takové podivně napínavé ticho. Naposledy si prohlížím zdi pokoje. O tom že budu potřebovat sanitku už jsem sestrám řekla tak teď jen dohledat klíče když nikdo nebude doma. Bohužel jsou samozřejmně na spod igelitky. Po chvilce se ozve klepání na otevřené dveře.
,,Můžu?" Ozve se váhavý mužský hlas.
,,Ano." Hýknu. Trochu mi srdce poposkočí protože vzpomínám odkud ten hlas znám. Na okamžik mi poposkočí srdce v možnosti že by to mohl být Roman. Že bych zase spatřila ty velké hnědé oči. Když se otočím uvidím kytku.
,,Na něco jsem ti přinesl.Koukám ty máš ale naspěch odsud." Přes kytku kouknu k cizi mužské tváři. Trochu je mi povědomá ale nevím kam ji zařadit.
,,Co tak koukáš." Svraští muž obočí. A jo už vím. Vzpomenu si na elektrikáře či udržbáře co tu semnou před nedávnem prohazoval pár slov.
,,Nic. Ta je krásná." Okomentuju kytku.
,,A celá jenom tvoje." Kývne a blikne na mě veselíma očima.
,,Děkuju." Kouknu na něj pořád ve vyjeveném užasu.
,,Já už jdu ale domu." Vysoukám ze sebe.
,,To nevadí hih. Jedou pro tebe vaši?" Optá se jen tak ledabyle. Zpátky skládám věci do tašky.
,,Ne veze mě sanitka." Pípnu. On najednou přistoupí z boku. A rozzářenýma očima se na mě podívá.
,,Já tě hodim." Usměje se.
,,Ne to ne.Už je to zařízený." Řeknu a ani se mi sním nějako nechce.
,,Já to dohodnu. Sanitka by se mohla hodit na jinejch místech." Než stihnu něco říct už je pryč. Tak nějak se mi trochu přitíží.
,,Můžeme jet." Usměje se a je ztoho celej šťastnej.
,,Tak teda jo." Svolím.
,,Měj se tu pěkně a děkuju." Mrknu na sousední spolubydlící. Popadnu kytku jednu igelitku a druhou mi vezme on. U sesterny mi předávají papíry a přejou mi brzké uzdravení. Než odejdeme napadne mě. Nevím jestli to není blbí ale... Vytáhnu z kytky velikou červenou gerberu a řeknu.
,,Ještě počkej prosím." On se nechápavě koukne a já se rozšmajdám směrem zpátky k pokoji. Dojdu až k její posteli. Už nečte to je zvláštní. Otočená ke zdi šla asi spát.
,,Spíš?" Optám se a ona se s uslzeným obličejem otočí ke mě.
,,Na." Podám ji gerberu a zatímco ona si hřbetem ruky nenápadně otře oči.
,,Neboj stavím se zatebou."
,,Budu ráda dík." Vzlykne. Už už se mám k odchodu.
,,Počkej." Hýkne v slzách a potom se zahrabe v šuplíku. Vytáhne prstýnek z perleťových korálků.
,,Na." Vtiskne mi ho do ruky.
,,Víš hrozně jsem tě obdivovala a říkala si jak asi budeš s tou tváří žít. Co teprve tan noha a ruka.Jsi statečná." Řekne. S podivem jen kroutím hlavou a nezbývá mi říct jedinné.
,,Nebudeš mi to věřit ale totéž jsem si řikala o tobě.Zvládáš to skvěle." Pochválím ji když se ve dveřích oběví zase ten elektrikář.
,,Tak jedem?" Usmívá se.
,,Jo už jdu.Měj se ahoj." Naposledy ji mávnu a z pokoje vycházím taková tumpachová. Po těle mám zvláštní pocit jakobych právě oběvila Ameriku. Je zvláštní že každé se zdá větší problém té druhé. Je zvláštní že i přesto že jsme si skoro nic neřekli jsme se drželi jak se říká nad vodou.
,,Co jseš nějaká zasněná?Mám jít pomaleji?" Optá se a já jen zakroutím hlavou jako že jo.
,,Tak kam chceš hodit?" Dožaduje se mých odpovědí a já nemám najednou nejmenší chuť mluvit.
,,Na Zelený pruh." Řeknu. Když vyjdeme z nemocnice a já se nadechnu je mi fajn. Jakobych se nadechla poprvé po těch dnech strávených tady. A přeci to nemělo to kouzlo jako s Romanem.