Zakázaná láska? (11 část)

„Tak pro šaty si přijeďte v pondělí, ještě je trochu upravíme a pak už budou jen vaše“ řekne prodavačka, když ji všechno oblečení vrátíme.
„Škoda“řekne Kristýnka smutně a jen nerada prodavačce podá i její vybrané šaty.
„Ty by jsi je určitě už chtěla nosit, co?“ zasměje se Tom a Kristýnka hned s úsměvem přikývne. „to si musíš ještě týden počkat“
„Hm, já vím“ řekne zase smutně.
„Víš co? Teď si zajdeme na zmrzlinu, ať se ti trochu zpraví nálada“ navrhne Tom a obě děti hned souhlasí. S poděkováním vyjdeme ven a vydáme se hned naproti, kde je, alespoň podle Toma, nejlepší zmrzlina široko daleko. Nakonec pod nátlakem obou si tam sedneme a objednáme si 4 velké poháry, i když Tom tvrdil, že musíme jet rychle domů, kde máme spoustu práce. I když já netuším, co za práci to je, protože nám rodiče nic nenařídili, jen nám včera řekli, ať si užíváme prázdnin, to je všechno.
Povídali jsme si tam spolu o všem možném. O plánech na prázdniny, o tom, že Kristýnka jede s Románkem na tábory a co všechno tam plánují udělat, jak pořádně oslavíme svatbu, jak si ji užijeme a taky o novém sourozenci, který se nám za pár měsíců narodí. Jak je vidět, tihle dva jsou z představy, že u nás bude miminko přímo nadšení, už si plánují, jak se o něj budou starat, jak ho budou vozit, chovat a my dva s Tomem se jen usmíváme nad jejich plány.
„Kdy vlastně odjíždíš zpátky?“zeptá se zničeho nic Kristýnka Toma, kterému hned zmizí z tváře úsměv, který tam do teď byl.
„No“ protáhne „po prázdninách, pokud to půjde všechno tak jak má“
„A přijedeš ještě?“ zeptá se smutně jeho sestra.
„Přijedu, proč bych nepřijel?“ nechápe. On odjíždí. Teda ne teď, ale po prázdninách odjede a kdo ví, kdy se zase vrátí..co jsem si já nána myslela? Že tu zůstane semnou? Že se přestěhuje zpátky sem, počká až dokončím školu a vezme si mě? Ježiši, to je taková blbost! Vždyť jsem to mohla čekat..ne mohla, ale musela jsem čekat, že se přece vrátí domů, zpátky tam, kde žije, kde bydlí..má mě jen na rozptýlení? Jsem jen jeho rozptýlení přes prázdniny? Aby si užil a pak mě odkopnul a dál se o mě nezajímal?!
„Adélko, proč brečíš?“ vytrhne mě z myšlenek Románek.
„C-cože?“ řeknu a rychle si slzy utřu. „to mi vždycky tak slzí oči víš“ usměju se na něj a jen Tom pozná, že je tenhle úsměv nucení a smutně se na mě podívá, zatím co ti dva mi na to skočí a dál se věnují svému pohárku.
„V pořádku?“ nakloní se ke mně Tom a já jen mlčky přikývnu. „Myslel jsem, že víš, že budu muset jednou odjet, překvapilo mě, že to nevíš“
„Nech si to!“ odseknu a otočím se k němu zády a dělám, že mě najednou začali zajímat obrázky, které jsou nalepené na zdi.
„Asi bychom měli jet“ řekne po chvilce Tom, čímž taky prolomí to ticho, které nastalo hned potom, co se ho Kristýnka zeptala kdy odjíždí.
„Dobrý nápad“ řeknu naštvaně a na to se všichni vydáme ven. Proč den, který začal tak hezky, musí tak hnusně skončit? Proč se mi to všechno děje? Je to snad ironie osudu, že všechno co hezky začne, hnusně skončí? Mám to snad já v osudu? Kolikrát se mi tohle už stalo? Začala jsem s někým chodit a on mě pak nechal..kolikrát se mi to ještě stane? Kolikrát ještě budu muset ochutnat, jak ta proklatá láska bolí?!