Střípky snů 20

Venku si všechno tak nějak prohlížím a ve finále zjišťuju že je mi to celkem putna. Ale co? Asi všechno. To že jsem venku i to že jedu domů. Mlčky oba dojdeme k autu. Čeká na nás bledě modrý ford.
,,Nasedat jedeme." Snaží se rozproudit konverzaci.
,,tak jo." Vydechnu otráveně. On si sedne za volant a můžeme vyrazit. Prohlížím si ho a zjišťuji že se mi nijak moc nelíbí. Něco mi na něm možná i nesedí.
,,Se netěšíš domů?" optá se stále s podivně blaženým usměvem.
,,Tak normálně." Prohodím.
,,Kdybys chtěla...Mohlo by být všechno jinak a nemusela byses tvářit takhle." Zasekne se a potom to vítězoslavně dopoví. Já se na něj podívám nechápavým pohledem.
,,Nestavíme se na zmrzku v Mekáči." Usměje se na mě.
,,Ne děkuju nemám chuť." Odpovím a jsem ve střehu. Nevím proč ale tohle se mi nelíbí. Z toho chlapa vyzařuje jakási náklonost ke mě a mě to odpuzuje.
Když odvrátím hlavu k okýnku abych se zadívala ven vyruší mě ruka na mém holém koleni. Mamka mi totiž do nemocnice přivezla sukni stím že až pujdu domů a budu mít sádru tak to bude pohodlnější než kdejaké kalhoty. Taky bych trochu řekla že využila situace. Vždycky si přála mít zte mě barbínku. Rozkošnou holčičku co bude nosit šatičky a sukýnky. Jenže já radši děravé tepláky a staré tričko. Když jsem byla starší tak kolem patnácti až osumnácti mamka říkavala.
,,Musíš nosit sukně.Chlapům se to líbí a je v tom ženskost." Já zase říkám že na to abych mohla nosit sukni do toho musím mít nohy a hlavně se v tom jak se říká umět hejbat a cítit. Jenže po každé když jsem si to navlíkla připadala jsem si nesvá. Vlastně až dneska v nemocnici mi to přišlo vhod.
Ruku z mého kolena vezmu a dám mu ji zpátky na volant. Trochu mě to pobaví když se podívám na jeho naštvaný obličej. Netrvá ani chvilku a ruku mi dá zpátky.
,,Copak nelíbí se ti to?" Optá se mě.
,,No nelíbí ale jestli mi chceš bejt bližší tak ti tu ruku mužu zlomit. Ty budeš mit zlomenou ruku a já nohu." Ušklíbnu se na něj a ruku mu odstrčím.
,,Sluší ti to když se zlobíš." Naštěstí potřebuje řadit tak ruku drží na páce. No ještě že už tam budeme. Potom je v autě ticho. Po asi patnácti minutách projedeme až k našemu domu.
,,Tady to je." Vyhrknu ze sebe. Zastaví připraví věci a obejde auto aby mi otevřel.
,,Tak vítejte dámo." Otevře dveře a uculí se jako blbeček. V duchu dumám nad jedinou věcí. Jak mi stímhle individuem mohlo být dobře.
,,Tak jo dík měj se." Řeknu trochu s úlevou ovšem jak se později ukáže i naivitou.
,,Počkat počkat. Takhle snadno neutečeš." Řekne podivným tonem v hlase.
,,Aspoň pusu a číslo." Řekne a já si v duchu řeknu. No jsem si to myslela ty blbečku. Ale navenek se pěkně uculim a řeknu.
,,Já myslím že kdyby to viděl taťka tak mě zabije." V duchu mě nenapadne nic jiného než vstoupit do role malé holčičky co ji doma tatík za všechno vyčiní.
,,Ale nepovídej až takhle?" Mrkne ne mě.
,,Tak pojď ke mě ty kecko." Přitáhne si mou hlavu a lehce mě políbí.
,,To to by stačilo." Vykoktám. Nejradši bych si dala facku. Jakoby se mi splašili hormony. Najednou sem měla hroznou potřebu víc. Při tom se mi nelíbil. Jen klid řikám si. Když konečně nasedne do svého Forda trochu se mi uleví. Ale pořád dál stojím na ulici. Vybavil se mi zase ten okamžik jak sem jednou ze školy spěchala do toho bytu. Jak jsem zažívala nekonečné chvíle hlazení laskání a milování se....stím hajzlem. Dodá mé druhé já, které tiší mé sentimentálnější já. Konečně sebou trhnu a jdu domů. Zase po dlohé době zasouvám klíč do dveří. Ten moment si maximálně užívám. Potom konečně vejdu domů a hlavně do svého pokoje. Dopajdám se až k ustlané posteli do které se schutí rozvalím. Co teď? Pomyslím si. Zavřu oči a začnu vzpomínat na slastné okamžiky kdy mi seděl Roman u postele a kdy se poprvé dotkl mého polštáře. Vzpomínám na jeho vůni který se vždycky rozprostřela po pokoji. Jak odešel vždycky jsem zhluboka dýchala minimálně deset minut abych si té vůně užila než vyprchá. Holky ve třídě si vždycky brali mikiny nebo trička těch svým miláčků což mi přišlo děsně uhozený. A teď? Co bych dala za to ucítit tu vůni zase. Po pokoji se rozhlídnu a zadívám se na sebe do zrcadla. No nic moc. Řeknu si. Potom se podívám na telefon a tam nic. Najednou bych chtěla udělat něco šíleného. Trochu nevím co dělat a tak jdu propajdat byt co je tu nového. Je nezvykle uklizeno. Na ledničce přibyl jeden magnet s tučňákem. Hned potom mířím do koupelny protože magnetky dostává mamka od paní Jiráčkové v drogerii. Kouknu do koupelny a tak je nová sada šamponů. Potom kouknu do ledničky. Ta je skoro prázdná. Dojdu tedy do pokoje a vytáhnu z pokladničky stovku. Následně se svlíknu z té hrozné sukně a hrábnu do skříně. Přeci bych se mohla vydat na nákup. Sámoška je kousek. Ve skříni se s přibývajícíma minutama hrabu čím dál zuřivějc až mě jedna z mikin škrábne již do bolavé ruky. Žádný kalhoty mi nejsou.
,,dopr.." Ulevím si nahlas a navleču si zpátky tu šílenou sukeň. K tomu si vezmu takovou mikinu co mi mamka pořídila. Je růžová a má saténovou kapucu. Vypadá přihlouple ale přeci si k tomu nevezmu svou oblíbenou černou mikču. Ta by k tomu vypadala hrozně. Je oškubaná ale zažila jsem v ní kde co. V ustroji která je na můj vkus podivná se vyšmajdám ven. Na sukni zrovna počasí moc není ale co se dá dělat. Než dojdu do sámošky postupně míjím asi pět chlapů. Někteří chtají můj pohled jiní se otočí. Co jim je ptám se sama sebe. Poskakuju na berlích to je ono. Musím vypadat jako pako. V krámě potom vložím do košíku čínskou polívku,dva jogurty, deset rohlíků a když se blížím k pokladně zatrne ve mě. No není to snad soused z vedlejší ulice. Kluk možná o pět let starší než já. Melírované vlasy spíše do blonďata a modré oči. U pokladny vyndávám zboží na malý pás a on se zeptá.
,,Copak už se neznáme?" Usměje se na mě a do pokladny nacvaká pytel rohlíků.
,,Ale tak co bysme se neznali." Pípnu tradičním hlasem přiškrceného kuřete. Tradičním když se stydím.
,,Koukám byla jsi šikovná." Nakloní se trochu pobaveně přes pult a projede jogurty.
,,Ne kdepak statečná." Ubezpečím ho.
,,Jakto?" Podivý se.
,,Poprala jsem se s kamionem." Mrknu na něj a věci naházím do tašky a už už chci pajdat pryč.
,,A povyprávíš mi o tom někdy?" Usměje se.
,,Jo." Hýknu.
,,Bezva v devět u vás ve vchodě." A dál projede nákup staré paní. Podivně mě píchne v břiše. Sakra ty chlapy se zbláznili. Všichni zamnou letí a když jsem dlouho nikoho neměla a nikdo o mě ani nezakopl a teď? Mám jich skoro až po krk. Domů pajdám s blaženým úsměvem když začne kapat. Když dojdu konečně domů jsem mokrá jako slepice. Sádra se podivně drolí a mě to vůbec nevadí. S blaženým obličejem vlezu do postele a zapomenu i na hlad co mě provázel.