Sen - Kapitola první

1.Sen

Byl to sen!
Slyšela jsem hlasy, nezřetelné hlasy a pak, pak jsem viděla jenom tmu.
Otevřela jsem, ale ta tma tam byla pořád.
Takže to není sen?
„Jmenovala jsi se Alice“ - jak to ten člověk myslel, že jmenovala?
Chtěla sem se ho zeptat, ale nemohla sem pohnou ústy, vlastně abych pravdu řekla nemohla jsem pohnout žádným svalem kromě očí – s nimiž jsem prohledávala místnost, ale marně. Ta místnost byla černá bez oken – malé světýlko klouzalo dovnitř z pod dveří, které by podle mě mohly patřit do nějakého zámku. Pak jsem očima zase ulpěla na tom člověku, který mi řekl mé jméno. Jméno, které mi nic neříkalo – na nic sem si nevzpomínala.
Pak ten člověk zase promluvil, tichým melodickým hlasem “Bolí tě něco?“ zeptal se s obavami v hlase. Zase jsem se pokusila promluvit, ale moje snaha vyšla na prázno stejně jako kdybych se o to ani nepokoušela. Zkoušela sem zavrtět hlavou – to se mi nějakým zázrakem podařilo.
Ten člověk se smutně zasmál a já se zase pokoušela promluvit – když se mi to povedlo s tou hlavou … A tak jsem se zhluboka nadechla a přitom přemýšlela co mu povím .
„ K-kdo jsi?“ Jenom na tohle sem se zmohla, bylo to ubohé – to sem věděla sama, ale na co sem se měla zeptat – a pak mě napadlo dálší 100 jiných zdvořilejších , ale co na tom záleželo.
Člověk se zase zasmál – zase smutně ikdyž tentokrát veseleji
„ Promiň samozdřejmě jsem se ti nepředstavil? – omlouvám se jmenuji se Edmunt Saller“ odpověděl tiše – měla sem pocit, že skoro šeptal. Pak sem si uvědomila, že nemám žádné oblečení , ale měla sem přes sebe hozenou teplou deku. Pak sem se zase podívala na Edmunda – tedy tím směrek, ze kterého předtím přišel jeho hlas.
„Oblečení se suší na slunci , za chvíli ho budeš mít suché, nemáš hlad ?“ Jakmile to dopovědět zakručelo mi v žaludku – takže to bral jako odpověď – ale jak sem měla jít někam do neznáma a bez oblečení?
“Ehm, ale já nemám nic na sobě...“ nestačila sem to ani doříct pocítila sem jak mi podal kus oblečení.
“Díky“ nevěděla sem co to bylo, ale lepší něco než nic.
„Můžeš se do toho oblíknout, neboj zavřu oči“ - ty poslední slova řekl se škodolibostí a vyvolal tak ve mně pochybnosti, ale co se dá dělat , stejně je tu tma jak v pytli - že by to bylo to co ho pobavilo? - tak jsem našla rukávy – a zjistila , že je to sako , ale bylo mi velké takže spíš jako dlouhá košila – tedy pro mě. Zapla sem si ve tmě knoflíky.
„Hotovo“ řekla sem s obavami.
„Dobře – teď se nelekni, ano? Chytnu tě za ruku“chytl mě. Pak sem šli ke dveřím co z nich vykukovalo to světlo – otevřel je a prošel se mnou, myslela jsem , že tam bude větší světlo, ale bylo tam spíš příšeří. Jakmile sem vešla do toho pokoje – nebyl to tak pokoj jako spíš hala – mustil mou ruku jako by ho pálela.
„Rovně!“ přikázal, chtěla sem se mu podívat do obličeje , ale neodvažovala jsem se. Na druhé strany haly byly další dveře. Edmund šel se mnou a před dveřmi zrychlil aby mi je mohl otevřít.
Po té co je otevřel linula se z nich záře – proti těm dvoum tmamých to bylo oslepující – musela sem párkrát zamrkat aby si moje oči zvykly. Pokoj byl vybaven robustním nábytkem a vypadal spíš jako přijímací místnost.Otočila sem se na Edmunda abych si prohlédla jak vypadá. Byla jsem ohromena – měl tmavě hnědé krátké vlasy a zeleno hnědé oči , nos rovný a ústa zkroucená do úsklebku. Vypadal tak na 20 možná spíš méně...
„Půjdeme?“tím mě zaskočil, protože si určitě všiml , že si ho prohlížím a tak sem ze sebe vykoktala
„A-ano, jistě“ otočili jsem se a on mě vedl do dalších dveří. Místnost za dalšími dveřmi nebyla vybavená starým nábytkem – nic nepadalo staře ba naopak – vše celá kuchyň a jídelna byla vybavena nově moderně , pokud sem mohla soudit.
„Alice, už jsi vzhůru končeně, ty jsi nás vylekala – měli ….“zavolala na mě přátelsky dívka od jídelního stolu a její sousedka ji utla „Kate je zmatená , vždyť nás ani nezná“
„Jo máš pravdu Iri, promiň Alice“ sousedka nad ní nevěřícně kroutila hlavou. Pak sem si všimla, že u stolu sedí dalších šest lidí – všichni krom Kate, Iri a ještě dvou můžu ( jeden z nich byl ještě kluk) byli hnědovlasí , ale každý měl jiný odstín hnědé. Jak semi ji je prohlížela přišla ke mně Iri.
„Ahoj já sem Irina“ řekla sebejistě – podívala sem se jí do obličeje , její obličej byl krásný , byla to blondýnka s modrohnědýma očima.
„Ahoj“ řekla jsem s obavami, ale Irina se na mě usmála – pak se otočila k Edmundovi.
„ Do čeho jsi jí to navlíknul, to jsi nemohl nic říct – mohla se už rovnou obléct a nemusela tu jít na dvakrát!“ Vynadala Edmundovi a pak mě tahla jinými dveřmi ke schodišti a pak do nejspíš jejího pokoje. Tam mi konečně pustila ruku a šla do velké skříně. Pokoj byl obrovský – a taky moderně zařízený. Než sem se stačila pořádně rozhlídnout už mě zase chytila jednou rukou a zase mě táhla na konec pokoje - kde byla koupelna.
„Umíj se – pak zavolej a já ti pomůžu s vlasy“ Řekla, pozbudivě se usmála a pak mě nechala v koupelně – tak sem jí poslechla – bylo to uvolňující. Jakmile sem se umyla obtočila kolem sebe ručník, zavolala sem nesměla na ní. Byla tu v momentě sekundy a v ruce nějaké oblečení.
„Dobře, mám tu nějaké kalhoty a tričko – myslím, že by ti mohlo být dobré, jsi nejspíš stejně vysoká“ Vykročila sem k ní, ale zavrávorala jsem a ona mě podepřela.
„Možná ses přece jenom měla první nasvídat, ale co když už sme tady. No nic tak ti pomůžu, sedni si na okraj vany a zkus si to oblíknou, jo?“ přikývla jsem, posadila jsem se na okraj čistě bílé vany, která měla na hranách desítky přípravků a oblíkala jsem se. Kalhoty byly černé a pasovaly jako kdyby byly koupené pro mě. Tričko bylo bílé na ramínka a taky pasovalo skvěle. Jakmile sem byla oblečená podívala sem se kde je Irina – nebyla tu.
„Ehm, Irino?“
„Jo jo , už jdu!“ Zavolala na mě. V okamžiku byla u mě se dvěmi páry bot. Oboje bílé akorát jedny byly tenisky a druhé lodičky.
„Tak co myslíš, já bych byla pro ty lodičky, ale když jsi se málem vybulila a to jsi byla bosa , tak jsi nejsem jistá jestli radši ty lodičky...“ já byla rozhodně pro tenisky, ale stejně na můj názor nečekala – odešla z pokoje jenom na moment a pak se vrátila jenom s teniskama, ale i s ponožkama. Přistrčila ke mně židli a obula mě. Připadala jsem si jako malé dítě , které někdo musí oblíkat. Ale samozdřejmě jsem nic neřekla.
„Alice – jdeme ti umýt ty vlasy, opatrně vztaň ano.“ Přikývla. Cítila sem se fakt ještě více jako dítě nebo taky panenka,o které se holčičky starají. Potom co mi umyla vlasi je také vysušila fénem a dotáhla mě k židli mě začala i malovat. To už mě vytrhla z nemluvení.
„Irino?“
„Ano?“ promluvila trochu zamyšleně, protože mě pořád malovala.
„To jdeme na nějakou módní přehlídku?“ zeptala jsem s trochu napjatým tónem.
„Jistě , že né, ale chtěla jsem aby ses cítila dobře.Je to trochu moc?“ zeptala se pobaveně.
„Já nevím“ přiznala sem se a byla to pravda nic sem si nepamatovala.
„Neboj už to je!“ Řekla radostně, ale ani mě nenachala se pořádně podívat do zrcadla a zase mě táhla tentokrát zpět dolů do jídelny. Sama jsem se divila, že sem se ani nezeptala kde to sem, ale na otázky ještě nejspíš nepřišla řada. Jakmile jsme došly do jídelny všichni už sedělěli u stolu a byly tam dvě volné židle, jedna byla ta kde předtím seděla Irina a druhá byla hned vedle ní. Irina mě vedla ke stolu a rovnou si sedla, ale já jsem stála. Irina se zvonivě zasmála a pak mi vesela nabídla místo.
„Sedni jsi, tedy pokud nedáváš přednost jíst jídlo ve stoje.“ Tím sem si byla jistá, že opravdu nedávám a tak sem si sedla. A pak promluvil nejstarší – taky mimořádně pěkný můž, který měl po pravé straně krásnou ženu.
„Ahoj Alice, rádi bychom se ti představili – já jsem Robert Saller „ představil se „a tohle je moje žena Amanda“ pokynul k ní „toto sou našich 7 dětí, ale myslím, že by se ti rádi představili sami“
usmál se a já přikývla. Pak se zvedl chlapec – no né chlapec bylo mu tak 17 a taky se představil
“ Ahoj“ řekl trochu bojácně a usmál se
„ já jsem Denis – já no , já …. tě tu vítám“ vykoktal ze sebe. Přívětivě jsem se na něj usmála a on zrudl jak rajče, ale nemohla sem si toho dlouho všímat jelikož se zvedla dívka, která seděla vedla Denise asi 18-ti letá vysoká dívka.
„Ahoj já jsem Eliz“ ale pak se na ní přísně podíval pan Saller a ona zrudla“ no dobře Elizabeta!“ Taky sem se na ní usmála.Vedle ní seděla Edmunt – až teď sem si všimla , že se na mě pořád dívá. A to sem naopak zrudla já. Ale pak pan Saller promluvil
„ Edmunde, já vím, že už ses Alici nejspíš představil, ale bylo by zdvořilé jí říct alespoň ahoj! A nezírej furt na ní“ Při té poslední větě všechny jejich děti vyprskly smíchy kromě mě a Edmunda. Já zčervenala jak nejvíc se dalo a on se v klidu podíval na otce a pak zase zpět a koutky mu cukaly. Paní Sallereová se úsmívala, ale dívala se pohledem pryč od manžela a pan Saller se snažil ukrýt úsměv za vážnou tvář když pobídl další své dítě k představování.
„Ráchel?!“ a pak se Ráchel postavila – byla vysoká snad 2 metry tyčila se jako tyč uprostřed poušte. Usmála se a pak se představila.
„Ahoj Alice, já sem Ráchel. Taky tě u Sallerových vítám“ Smála jsem se na ní a mezitím se postavil další sourozenec.
„Čau Alice – já sem Tom – ty hadry ti moc sluší“ A já opět zčervenala. Pan Saller nevěřícně kroutil hlavou nad jeho představení, ale radši nijak nekomentoval. Pak přišla na řadu Kate.
„ Ahoj Alice , já jsem Kate – promiň mi , že sem na tebe hned ze začátku vybafla, ale neuvědomila sem si ,že sme se ještě neviděli – tedy já tě viděla, ale ty mě ne – Jinak to oblečení ti fakt s....“ To už pan Saller nevydržel a stopnul Kate. A já se začala smát s ostatními. No a nakonec Irina, ale ta se na mě usmála a pak se přitočila k otci.
„Ehm, tatí! Myslíš, že se mám Alici představit když už sem jí dělala make-up?!“ To už Eliz, Tom ani paní Sallerová nevydrželi a propukli v smích. Když se konečně uklidnili pan Saller červený jak jahoda řekl.
„Co si o nás proboha Alice pomyslí?!“ ale na to mu odpověděl Tom
„Že jsme veselá rodina, nemyslíš?“ Pan Saller zase nevěřícně kroutil hlavou a pak na mě Tom mrkl.
Když v tom se ozvala paní Sallerová „Tedy osobně si myslím, že byste měli nechat Alici se najíst – no vy by jste si měli pohnout, za chvíli do školy!“- při slově škola osazenstvo stolu zasténalo kromě mě, pana a paní Sallerovi a taky Edmunda, který na mě zase zíral.
Když všichni dojedli vztali od stolu a mířili ven z kuchyně. Tedy zase kromě nás čtyř.
„Alice?“ zepatal se pan Saller.
„Ano?“
„Jenom sem se tě chtěl zeptat jestli si něco nepamatuješ?“
„Ne ,promiňte“ odvětila jsem smutně.
„To se nemusíš omlouvat, máš amnézii, ale paměť by se ti měla vrátit.“ řekl rozhodným hlasem.
„Promiňte pane Sallere, ale jak víte , že se jmenuju Alice? A proč sem tady?“
„Roberte“opravil mě s úsměvem
„prosím – to , že jse jmenuješ Alice sme zistili díky tobě, když sme tě našli na pláži protože jsi komunikovala – sice jenom trochu – ptali jsme se tě jak jse jmenuješ a Ty jsi hned řekla Alice a pak jsi stratila vědoví a tak proto jsi tady.“ usmál se a mluvil dál
„ Nevíme co se stalo proč jsi tam byla tak sama , trochu sme počítali, že nám to řekneš ty, ale to nevadí časem jsi určitě zpomeneš, jo když už mluvíme o času musím do práce“
Omluvně se usmál políbil svou ženu a zmizel. Po něm přišli asi do minuty sourozenci aby jse s námi rozloučili – a já nějak čekala, že Edmunt půjde s nimi , ale ten se ani nehnul a pořád na mě zíral a tak sem se radši otočila na jeho sourozence, kteří se hrnuli ke mně aby se mohli se mnou rozloučit.
„Ahoj Alice – až příjdeme někam vyrazíme , jo?“ řekla Irina vesele.
„Tak dobře“ a usmála jsem se na ní taky.
Pak sem se se všemi rozloučila a pak pomohla paní Sallerové s nádobím.
„To nemusíš – klidně si sedni“ snažila se mě dostrkat zpět do židle – možná bych si i sedla kdyby na mě Edmunt pořád nezíral. Už mi to začínalo lést krkem.
„Né já vám ráda pomůžu , alespoň se nějak zabavím a nemusím tu sedět jak pecka a dívat se do zdi“
To poslední byla narážka na Edmunda, ale ten to nejspíš nepochopil zato paní Sallerová ano.
Pobaveně se na mě úsmála a začaly jsme mýt nádobí – tedy strkat ho do myčky. Když sme měli tak půlku hotovou řekla Edmundovi.
„Edmunde – haló!!! Slyšíš“ pak se pohnul a ona to brala jako ano „co kdybys se šel převlíc?“
„jo jo jasně... cože ?“ To paní Sallerová nevydržela čapla ho za límec a vykopala ze dveří.Pak se zase vrýtila k nádobí. Nemohla sem popřít, že se mi Edmund líbil – ale co to s ním bylo? Je to normální?
„Paní Sallerová“ zeptala jsem se.
„Amanda, ano?“
„Ehm, Amando je Edmund vžycky takový...?“ Nedokázala sem říct jaký.
„Ne nikdy, většinou je jako Tom, taky mě to udivilo ,ale ty jsi byla tři dny v bezvědomí a on tam byl pořád s tebou, vlastně tě našel první.“
„Aha a proč sem byla v tom černém pokoji?“
„Tam tě dones Edmund – kdykoliv jsme se tě snažili donést jinak strašně zuřil –to je zvláštní, taky sme nad tím kroutili hlavou.“
Edmund mi připadal čím dál víc zvláštní. Budu se ho muset zeptat tedy pokud na mě nebude zase zírat! A pak jsem si vzpoměla na tu první větu, kterou mi řekl – Jmenovala jsi se Alice – dálší věc na kterou se ho musím zeptat....
Z myšlenek mě vytrhla Amanda.
„Alice? Chtěla bys jít se mnou nakupovat? Musím koupit potraviny pro to stádo“ řekla s úsměvem.
„Jistě ráda.“odpověděla jsem , ale mojí záminkou je spíše abych tu teď nemusela zůstat s Edmundem sama.
Amanda mě vyvedla ven se slovy „Tady na mě počej“ protože jse šla převléct. Rozhlížela jsem se po nádvoří a pak se podívala na obrovskou vilu – ani né vilu jako spíš zámek – ano to bylo ono zámek! Když jsem se pak zadívala do nedaleného lesa uslyšla jsem za sebou kroky. Otočila jsem se čekajíc, že tam bude Amanda ,ale amanda to nebyla byl To Edmund! Ten mě snad bude sledovat furt, povzdechla jsem si a připravená na to, že na mě zase bude zírat. Ale tentokrát se mnou chtěl mluvit.
„Ahoj.“
„Takže posloucháš otce.“zašklebila jsem se na něj a on se uchechtl.
„Chtěl sem ti vysvětlit …..“ Dál už nepokračoval protože Amanda ho přerušila.
„Tak co Alice, můžeme?“
„Jasně“ přitakala jsem nepodivajíce se Edmundovi do očí.
Amanda šla první a já jí tiše následovala. Nasedly jsme do malého červeného kabrioletu a pak Amanda zavolala na Edmunda.
„Edmunde – jedu s Alicí na nákup vrátíme se brzy, ano!“
A dupla na plyn. Jely sme asi deset minut když sem uviděla kovovou lávku.
„Tohle je ostrov?“ Teptala jsem se s překvapaním.
„Ano – koupili jsme ho před pěti lety , ale to panské sídlo tam bylo a tak ho postupně opravujeme – tam kde si byla v Irininém pokoji jsou pokoje většiny z nás, protože tohle křídlo je už opravené a tam kde si byla – za což se ti omlouvám , ale Edmund“ zavrtěla hlavou „ teprve opravujeme – to bude část pro hosty a nahoře budou další pokoje dětí – jediná Irina si vybojovala samotný pokoj – když tak o tom uvažuju ani nevím jak to udělala“ zasmála se nad tím pořád ještě zasněná do svých plánů na přestavdu sídla. Nechala jsem jí přemýšlet, protože i já přmýšlela nad vším tím co už se stalo ten den.
„Ták už budeme na místě“ vyrušila mě z přemýšlení radostně.
A měla pravdu, před námi se objevilo obrovské nákupní centrum.Trochu sem začala pochybovat jestli zde najdeme jídlo – ale co já věděla, a tak sem šla dovrnitř vedle Amendy. Amenda se na mě významě podívala a zamířila do oblečení. Já šla za ní.
„Myslím, že by jsme ti měly koupit nějaké oblečení – né že by ti tohle neslušelo, ale budeš potřebavat něco trochu....“ ani sem se nedozvěděla co přesně budu potřebovat, protože Amanda šla ke stojanům s letními šaty a začala se v nich přehrabovat. Po tom měla v ruce patery a táhla mě do kabinky.
„Vyskoušej si to a já zatím půjdu pohledat kalhoty.“A tak sem si je vyskoušela první, podívala jsem si do zrcadla jak vypadám a pak jsem si vzpoměla , že sem viděla jenom svůj obličej – teď sem měla před sebou obovské zrcadlo – měla sem světle hnědé do bronzova zbarvené, trochu delší než po ramena, hnědé oči a měřila sem něco okolo 160 cm – pak mě z toho vytrhla Amanda.
„Tobě sluší snad vše – myslím, že když vezmeme stejnou velikost nebudeš tu muset zkoušet celý obchod. Převlíkni se zpátky a já se ještě podívám.“ byla jsem si jistá jestli nepřehání s celým obchodem. Převlíkla sem se zpět do toho co mi půjčila Iri a šla s patery šaty k Iri, která právě stála u kabátů.
„Tak mám ty šaty vrátit?“ řekla sem s nadějí v hlase.
„Ne jistě, že né jenom je chvíli podrž prodavačka tu bude za chvíli“ A za minutu přišla prodavačka, která byla ověšená oblečením a já se divila, ze to udrží.
„Promiňte madam, ale ty boty máme jem v 36.“ oznámila, zněla trochu naštvaně a taky přiškrceně jak nesla to oblečení.
„Oh, jistě to nevadí ,stejně myslím už máme vše – Alice podej jí ty šaty.“ Podívala sem se na prodavačku, která se zhrozila z dalšího obleční.
„To je dobré já to vezmu – Amando ty chceš vykoupit celý obchod?“Zasmála se.
„Jistě, že né ve 40 bys plavala, ale musím ti opatřit alespoň nějaké oblečení.“
„Vždyť ani nevíte jak dlouho u Vás budu – neměla bys za mě takhle utrácet.“ Kroutila hlavou.
„Ty u nás můžeš být jak dlouho chceš, doktor tvou fotku rozeslal po nemocnicích a policii, ale ještě se nikdo neozval – nicméně mě to baví, nikdo jiný se mnou po nákupech chodit nechce“A já věděla proč.
„Tak jdeme – opravdu bychom měly nakoupit i jídlo“ usmála se a zamířila k pokladně se mnou a prodavačkou v patách.
+++
Přijely jsme domů o půl jedenácté a já si vůbec nebyla jistá jak se všechny ty tažky s oblečením a s jídlem do auta vlezly.Vystoupily jsme z auta a Edmunt se už díval na tažky, které jsme koupily, ale nic neřekl
„Edmunde, odnest prosím ty tažky do Aliciného pokoje – my za tebou příjdeme za chvíli.“řekla Amanda.
„Mého pokoje?“ zeptala jsem se.
„No víš jak sem ti říkala o té rekonstrukci – tak jeden pokoj už je hotový – je zářízený pro dívku – a všichni se shodli, že nevíme jak dlouho tu budeš -všichni doufáme, že dlouho -že bys ho měla dostat ty.“zalapala jsem po dechu – ti cizí lidé neví kdo sem a jsou na mě tak hodní....
„Aha,oh – no děkuju“ děkuju.
„Měla bych tě, ale upozornit, že Irina se ti chystá nakoupit další šatník“usmála se na mě a já jenom zasténala.
„Tak pojď chci ti ho ukázat.“A my šly do domu. Pak po schodech nahoru. Amanda šla první a já ji tiše následovala, když pak přišla k bílím dveřem kde se zastavila.
„Zavři oči a dej mi ruku.“co jsem měla dělat a tak sem zavřela ruku a podala jí Amandě, ale chytl jí někdo jiný než Amanda. Když sem to zjistila nemohla sem s tím nic dělat.
„otevřít!“ zavolala nadšeně Amanda.
Otevřela jsem oči do krásného bílého pokoje s obrovskou skříní, na které bylo místo dveří obrovské zrcadlo, dále tam byla velká postel povlečená do modra, stůl byl ze světlého dřeva, byla tam taky malá modrá sedačka – celý poj byl sladěn do modrobílé – okna byla obrovská.
„Tak co jak se ti líbí?“ zeptala jsem mě s obavou v hlase Amanda
„Oh je nádherný!“ usmála se na mě. Vypadala opravdu potěšeně.
„No já pujdu vařit, měla bys sis vybalit věci ještě než příjde Iri a zabaví ti polovinu, až to budeš mít hotové přiď za mnou dolů, cestu si pamatuješ?“
„Jistě kdyby né tak křičím!“usmála sem se na ní, ale ona už byla na cestě do jídelny. Čekala jsem, že se pohnou ještě jedny nohy – ale nic se nestalo tak sem se na něj podívala.Seděl na modré sedačce.Povzdechla sem si a přešla ke skříni, ukteré sem měla položeno snad 100 tašek. Podívala sem se znavu na Edmunda – ani se nepohnul a zase na mě zíral a tak sem začalala s vybalováním. Podívala jsem se do první tažky kdy ležely ta šaty, které sem jediné ze svého nového šatníku vyděla.Vzala jsem je a jedny po druhých sem je začala dávat na ramínka a pak do skříně. Pak sem přešle na další tažku kde bylo snad milión triček taky sem je začala uklízet, ale ani sem se na ně nedívala, protože Edmunt pořád civěl. Když byla tažka prázdný chtěla sem otevřít třetí , ale v té bylo spodní prádlo. Začervenala jsem se nadechla a pak sem promluvila.
„Edmunde?“Vzhlédl mi do obličeje, ale nepromluvil, a tak já pokračovala
„myslíš, že bys mohl jít pryč“ slovo pryč ho dostalo z tranzu.
„Co jsi to říkala, ty chceš jít pryč? To nesmíš!“ vyštěkl to tak zuřivě jako kdyby se mi vtom už slovy snažil zabránit.
„Né já nikam nejdu, ale ty jestli bys mohl jít na chvíli z tohoto pokoje – chci si vybalit.“ myslela jsem, že sem ho přesvědšila protože se zvedl, ale k mé smůle nebo štěstí? - směrem ke mně.
Zamrkala sem jestli se mi to nezdá.
„Chceš pomoct?“ Zeptal se, ale na odpověď nečekal vzal zovna tu tašku ve které bylo spodní prádlo a já sem zadžela dech. Bylo mi to opravdu nepříjemné. Uchechtl se.
„Hezký, ale tipuju, že jsi to nevíbírala ty – jasně byla si s mámou takže jsi to jistě nevíbírala ty.“ A pak vyndal obsah na poličku.
„Mám ti to vybalit vše nebo si chceš něco vybalit ty – typuju, že jsi viděla tak dva kousky z těch tašek. Příště jdi radši nakupovat s Iri ta ti to alespoň ukáže.“ Podívala jsem se na něj nevěřícně – co ten obrat před chvílí jen zíral a teď jse se mnou normálně baví – nechápala jsem to.V tom se on na mě podíval a povzdechl jsi.
„Prosím zapoměla bys na moje chování ? Jednou ti to vysvětlím, ale né teď!“ Sice sem to nechápala, ale přikývla jsem. A tak jsme spolu vybalovali, když už nezbyla žádná tažka. Klesla sem unaveně k zemi. Nejspiš to vypadalo, že sem omdlela , protože se ke mně okamžitě sehnul se starostlivýma očima.
„Jsem v pořádku jenom jsem ráda , že už mám tohle“ ukázala na oblečení ve skříni „za sebou. Vážně ti děkuju, že jsi mi pomohl nejspíš bych tu tvrdla hodně dlouho.“ usmál se na mě a posadil se ke mně.
„Řekni pravdu, kolik sis z toho vyzkoušela?“ zeptala se.
„Ty černé šaty“ ukázala sem na ně s mučednickým výrazem a pak sem se dívala dolů.Když mi obličej vzal do svých rukou abych se mu dívala do obličije , pak si ale někdo odkašlal a my se podívali kdy to je. Byla to Irina, ale nevěděla jsem jestli se mám uklidnit nebo vyšilivat tím spíš. Irina se na bratra usmála.
„Hele bráška, nespěcháš na ní nějak , vždyť se teprve ráno probrala.“Vyčinila mu s úsměvem, vypadala jakože jí to těší.
„Tak tedy Alice ještě než jsem bráškovi vyčinila a taky vás vyrušila jsem ti měla říct, že už je oběd , no taky sem měla najít Edmunda, ale mám Vás tady při jednou“ Usmála se na nás a já se snažila vztát „taky jsem ti měla pomoc uklidit to oblečení a jak to tak vypadá to už taky nepotřebuješ, tak jdeme?“
„Jo jistě!“ řekla jsem a šla k ní když znovu promluvila.
„Edíku nejdeš – to víš měl bys sis vymyslet nějakou lež , zkus třeba – dýchání z úst do úst – ikdyž to vypadalo, že ona je fakt na omdlení, asi z tvého nemytého zjevu- Brácha fakt by ses měl umýt – vypadáš jak ubrečená holky“ na chvíli se zastavila a pro sebe zašklebila „tohle se bude líbit Amandě , ale pochybuju, že Denisovi nebo Tomovi. Alice jdeme?!“ vypadala spokojená sama se sebou a já šla mučetnicky za ní. Když jsme se usadili na židle, na kterých jsem seděli při snídani. Irina vypadala spokojeně sama ze sebou a ostatní si toho všimli taky.Všichni tekali očima ze mě na ní a pak přišel Edmund. Sedl si na židli naproti mně (stejně jako u snídaně), ale nezíral na mě díval se na ostatní.Pak promluvil Robert.
„Alice, okolo 5 sem příjde pan doktor Wouten aby si tě prohlídl jestli si v pořádku. Byla jsi s Amandou na nákupech – sedla jsis alespoň na chvíli? Musíš být děsně utahaná.“ Na to se Irina uchichtla a všichni se na ní podívali. Jenom já ne, ale moje srdce začalo bít rychleji. Podívala jsem se na Edmunda, který se tvářil kysele, ale poněkud vesele.
„No já jen, že jak ste mě pro ní poslali seděla na zemi“ všichni jí vyseli na rtech a já sem k ní pocítila obrovskou zlost. „a nebyla sama“ větší pozornost už si i mi dopřát nemohla „ tady Edmunt jí dával první pomoc!“teď vypadala, že už na sebe nemůže být víc hrdá. Pak ke mně přišel Robert „Alice udělali se ti špatně?“ to už Irina nemohla a smíchy se válela po stole.
Já celá zrudla a ostatní se potutelně usmívali.
„Ne, je mi dobře.“ Řekla sem a radši se mu nedívala do tváře. Tak si šel zase sednout , když si sedl tak mu to docvaklo. Podíval se na Edmunda a řekl.
„Aha no a vysvětlí mi to někdo?“ to už se málem smíchy probořil stůl a Edmunt promluvil.
„Nic se nestalo, Alice si jenom sedla a já myslel, že omdlela.“
Když v tom tomu nasadila Irina korunu.
„Tak blízko jo?“ a já pocitila chuť jí uškrtit. Zachránila mě Amanda, ikdyž zachránila?!
„To je skvělé Alice, kdyby jste se vzali byla by z Alice Sallerová – tak kouzelné, nemyslíš? Irino vyměňte si s Edmundem místo!“V tom ve mně hrklo.
„Né to je dobré sedí se mi velmi dobře vedle Iriny!“ Vyblábolila jsem ze sebe.
„Tak dobře když myslíš – no co kdybychom se pustili do jídla!“ a já sem ihned uposlechla.
++++
Po obědě seděli jsme ještě u stolu když se mně Irina zeptala.
„Vyrazíme si tedy někam nebo máš plány s Edmundem, pokud máš plány se Edím tak si dávej bacha aby po tobě nevyjel když už de po tobě tak rychle.“ upozornila mě Irina když se ozval Edmund.
„Takža za prvé jedíný kdo si musí dávat pozor jsi ty , ale proto abych tě nezaškrtil – něco takového bych čekal spíš od Kate – a za druhé ti do toho nic nic není, za třetí já sem jí zatím nikam nepozval takže nemůže uvažovat o další možnosti a tak nejspíš tedy bude muset protrpět odpoledne s tebou!“ řekl to bez toho aby stišil hlas a pak se ozvala Amanda.
„Tak co kdybys jí někam pozvali Edmunde aby měla více možností.“ řekla a mrkla ne něho. To už se nedalo poslouchat a tak sem se zvedla a zatíhla Irinu.
„Pujdeme?“ a šeptem dodala „prosím“ zasmála se.
„Dobře, ehm Eliz ? Kate ? Jdem?“ obě dívky se potěšeně usmály a šly přede mnou, ani sem se neodvážila ohlédnout na Edmunda. Nevnímala jsem kam jdeme dokud jsem neviděla “svůj“pokoj.
„Co tu děláme?“ zeptala sem se. Kate a Eliz si sedli na modrou sedačku kde seděl předtím Edmunt.A Iri mi odpověděla.
„Chceme ti prohledat šatník a najít ti něco na sebe“zasmála se „byly ste s mámou v tom obchodním centru ? Nás už tam nachcou s ní ani pustit , všimla jsis jak si ty prodavačky oddychnou když zmizíme z obchodu.“ zase se zasmála, ale tentokrát i se sestrama. A prohrábla šatník křížem krážem když konečně vytáhla ty černé šaty co sem si zkoušela.
„Tyhle šaty k tomu ti pučím boty, no doufejme, že už rovnováhu udržíš lépe než ráno“ „Eliz? Pučíš jí ty černé korále?“
„Jasně stejně já černou nenostím“ Brala to dostala kladnou odpověď hodila mi šaty do ruky.
„Tak holky obléct! Alice já ti přinesu boty a Eliz ty korále pak ti něco uděláme s vlasy, zatím si obleč ty šaty a k tomu nejspíš to černé krajkové prádlo – je moc hezké!“ pak odešla a její sestry v patách, Kate na mě mezitím mrkla a pak zmizela za sestrama. Sakra začala jsem si nadávat , že já se nezeptala kam to jdeme ! No nic zeptám se až mě příjdou učesat. Zase sem si připadala jako kdybych se připravovala pro molo. Sundala jsem si oblečení a převlíkla se do spodního prádla, které mi doporučila Iri, když v tom někdo zaťukal na dveře.
„Sakra, dveře sou otevřené“ zamumla jsem a vzhlédla rukou hledajíc ty šaty abych se mohla zakrýt. Kdy jiný to byl než Edmund! Postával ve dveřích opřený o futro. A já sem si vzpoměla na oběd – nechala jsem hledání šatů a šla mu zavřít před nosem. To nejspíš nečekal a nechal se zavřít. Rychle sem si šla obléct šaty a dělala, že nevím , že tu byl nebo je – kdo ví. Nechtěla jsem na to myslet a tak sem začala zbírat oblečení, které sem měla na sobě před obědem.Někdo zaklepal a vešel. Byla to Iri se sestrami a já vyděla Edmunda jak se na ní kysele šklebí – on tam pořád stal? Jasně co je to za hloupé otázky, napomínala jsem se. Snažila jsem se o překvapený pohled před Iri – aby si myslela, že o něm neví. Ten oběd mi opravdu stačil. Ale pak mě z myšlenek vyrušily jehlové podpatky. Abych byla přesná obří dlouhé podpadky.
„Iri – to si mám obout nebo mě tím buděš mučit – ikdyž myslím, že i to obuté bude mučení.“Edmund se posměšně zasmál, ale já si dál nedůvěřivě prohlížela boty.
„Ale, to zvládneš, na!“podali mi boty. Ty podpadky vypadaly snad ještě vyšší.
„Mám ti snad pomoc?!“
„Ne to zvládnu, ale budeš chtít po mě abych chodila?“ to už se Edmund smíchy prohýbal v kolenech. Irina mu věnovala znechucený podhled a pak se zase věnovala mě.
„Alice!“
„No dobře..“ Vzdala sem to a obula si je, ale neodpustila jsem si ještě jednu poznámku.
„Jak jsi je kupovala neměly na krabici napsané -POZOR ZBRAŇ – tím by se to vysvětlovalo.“ to už Edmund nevydžel a klečel na kolenou otřásajíc se smíchy. Irina na něj nevěřícně koukala, ale nemohla nijak zareagovat, protože právě přišly její sestry, které si taky bratra nevěřícně měřily. Eliz šla ke mně podávajíc mi černé korále. Pak jsem si všimla jak jsou oblečené – všechny tři sestry byly oblečené v šatech, které by jsi mohly klidně vzít na ples a partřily by tam a přitom to bylo i zcela neformální oblečení. To mě zase vrátilo do reality.
„Kam, že to jdeme?“ na to mi odpověděla Eliz.
„Do jednoho ,ehm podniku , kousek od města“ to vrátilo do reality Edmunda.
„Kam ? To nemyslíš vážně! Má být do pěti doma!“ to bylo na Eliz moc.
„Edmunde ty nejsi její otec a my víme, že jí máme do pěti dovést zpátky – takže se nestarej a padej si po své!“ Eliz zuřila a Kate mi pošeptala.
„Víš ona nesnáší jak jí někdo krom otce nařizuje, nebo něco přikazuj...“ nestačila to ani dopovět protože třískly dveře. A mi bylo jasné to co nestačila doříc.
„Dem na ty vlasy, ne?“Řekla úplně klidně, ale bylo na ní vidět, že by Edmunda nejraději nakopla...
„Jasně a co s nimi chcete provést ?“ odpověděla jsem abych je rozptýlila a oni se na mě sletli jak hladoví supi na čerstvou mršinu. Když mě posadily na židli opravdu sem si připadala jako ta mršina a tak sem radši zavřela oči, stejně by nebylo co platné jim něco říkat. Pak zavolala Irina „hotovo“ a já sem otevřela oči – na první pohled se zdálo, že je nachaly stejně, ale jak sem se přiblížila blíž k tomu obrovskému zrcadlu uviděla jsem , že mi vlasy natočili ( nejspíš kulnou ). Musela jsem uznat , že to nevypadalo tak hrozně jak jsem počítala, ale než sem jim stačila odpovědět Eliz na mě zavolala.
„Alice! Teď se nadechni a zavři oči!“ poslechla sem a naráz slyšela kolem sebe stříkání laku na vlasy a bylo mi jasné proč to dělala právě vysoká Eliz.