Zakázaná láska? (14 část)

Probudí mě až něčí ruce, které se mi ocitnou na čele a já jen unaveně a docela nerada otevřu oči, abych se podívala kdo mě vzbudil. Bohužel hledím do tváře tomu, koho bych tu ani ve svém nejhorším snu nečekala..
„Ahoj“ pozdravím Radka, svého přítele. Tedy bývalého..
„Ahoj zlatíčko, tvoje mamka mě poslala za tebou, prej jsi nemocná“ usměje se na mě.
„Asi nějaká chřipka.“ pokrčím rameny.
„Tak co kdybych tě zkusil vyléčit já sám?“ navrhne mi a nakloní se nade mě, aby mě políbil, ale já hned uhnu stranou.
„Co je?“zeptá se podrážděně
„Nic“ zalžu hned. Panebože, panebože..co mám sakra dělat?!
„Tak já se ti vrátím po čtvrt roce a ty mi nedáš ani pusu?!“ zlobí se na mě.
„Hodně věcí se změnilo, Radku“ zašeptám jen. Copak mu nedošlo, že jsme se rozešli před čtvrt rokem?! Copak na to zapomněl?!
„Co tím chceš jako říct?!“ vykřikne. Naštěstí nestihnu odpovědět, protože se otevřou dveře a v nich stojí další člověk, které bych tu právě teď mít u sebe nechtěla.
„Ahoj, doufám, že neruším?“zarazí se Tom.
„Ne v pohodě“zakroutí hlavou Radek a stoupne. „jsem Radek, tedy tvoji ségry přítel a tak trochu už na odchodu. Zavolej, až mi to budeš chtít vysvětlit.“ obrátí se na mě.
„Ahoj“zašeptám jen a skloním hlavu, abych se nemusela dívat do Tomova obličeje, ve kterém se střídá smutek, zrada a bolest. Sakra, sakra, sakra!! Ani nevím, kdy Radek odešel a kdy jsme zůstali s Tomem sami..nepostřehla jsem to, nebo spíš jsem to nechtěla postřehnout.
„Přítel?“ zašeptá Tom a já teprve teď zvednu hlavu.
„Tome, já...vysvětlím ti to!“ slíbím mu, ale on jen zakroutí hlavou.
„Celou tu dobu, jsi mě tahala za nos, chtěla jsi mít náhradu za toho svýho a já ti byl nejblíž?! Jen jsi mě využila na těch pár dní a teď mě odkopneš?!“ rozkřikne se na mě.
„Takhle to není, opravdu!“ trvám na svém, ale on mi nevěří. Ani jedno slovo z toho co jsem řekla mi nevěří. Nenechá mě mu nic vysvětlit, nic mu říct..vidí jen jedno a to, že jsem ho podvedla..
„Zapomeň na všechno! Už s tebou nechci nic mít!! jsi jen má sestra nikdo víc!“ zařve na mě ještě než se otočí ke dveřím. Už sahá na kliku, chce odejít a tím všechno skončí..jak ho sakra mám zastavit?! Čím mi uvěří?! Jak mu říct pravdu?!
„Tome, ale já tě miluju. Nemůže to takhle skončit!“ zašeptám. Jeho ruka, kterou položil na kliku a kterou stiskl, ale ještě dveře neotevřel, jako by zkameněla. Zastaví se, neotevře dveře, ani se neotočí, když mi jen řekne.
„Na to už je pozdě“ a s tímhle opravdu odejde. Chvilku zírám na dveře od pokoje, čekám, že se za chvilku otevřou a vstoupí on, s tím, že si dělal srandu, řekne mi že mě taky miluje, že beze mě nemůže být..když se dveře po chvilce neotevřou, otočím se a zabořím obličej do polštáře, kde začnu brečet, že za chvilku už mám celý polštář mokrý. Proč všechno co je hezké, musí skončit takhle hrozně? Vzpomínám na jeho polibky, jeho úsměv, jeho štěstí v očích..co tam bude teď? Smutek? Zoufalství? Proč musí být všechno tak složité?! Celý můj život je složitý. Co teď jen budu dělat? Co bez něj mám dělat?! Jak to zvládnu? Sice si říkám, že jsem to zvládla už před tím bez něj, tak to zvládnu teď znovu, ale jak jen můžu, když jsem se zamilovala?! Jak bez něj můžu znovu začít žít, když vím, že tady někde chodí, že existuje? Jenže všechno je to taky moje vinna, kdybych mu to řekla dřív..jenže to je samé kdyby, ale kdo ví co by se opravdu stalo?