Lotosový květ - 2.část

Sheffield, sídlo barona Williama Johanssona, jaro 1808…

Rozlehlá zahrada, udržovaná v anglickém stylu a obklopující malebné gotické sídlo, stojící na pokraji Sheffieldu, byla plná nádherně rozkvetlých stromů, z jejichž korun se ozýval hlasitý zpěv ptáků a ovzduším se linula svěží vůně probuzeného jara. Zdálky bylo slyšet něčí rozpustilé a bezstarostné pokřikování. Za bezovými keři se po chvilce objevila štíhlá sedmnáctiletá dívka, pravou rukou si přidržovala dlouhé, světle modré hedvábné šaty a levou si nervózně odhrnula z obličeje své husté kaštanové vlasy. Rozhlédla se kolem sebe a rozzlobeně dupla nožkou, až kamínky na pěšině zlověstně zaskřípaly.
„Time, tak slyšíš mne? Přestaň se schovávat, takhle to dál nejde! Naše učitelka latiny už na nás čeká bezmála dvě hodiny. Jsem zvědavá, jak jen tohle vysvětlíš otci, viděla jsem jej přijíždět a už se po tobě určitě ptal!“
Z hustého porostu stromů se klátivým pohybem vynořila hubená postava třináctiletého chlapce, v náručí nesl mladého raněného zajíce a jeho tvář se stáhla do mírně pohrdavého úšklebku.
„Pche, latina, koně a zvířata jsou mnohem lepší a zajímavější. Učení, to je pro holky, mne baví jen prohánět se v sedle po loukách, toulat po lese a starat se o raněnou zvěř.“
„Když se nebudeš učit, zůstaneš navždy hloupý a žádná tě pak nebude chtít za muže.“ Odpověděla mu uštěpačně a škodolibě nakrčila mírně pihovatý nosík.
Zamračil se na ni a ihned pohotově odsekl.
„Hmm, jak to můžeš vědět? Zdědím přece otcův titul, a budu si smět vybrat. Horší to bude s tebou, provdají tě určitě za někoho starého, ošklivého a bohatého!“
A rozpustile na ni vyplázl jazyk. Přiskočila k němu, ve snaze uštědřit mu výchovný pohlavek.
Najednou oba ustrnuli, protože prostor před nimi rozčísl ostrý a přísný mužský hlas, ozývající se z balkónu jejich sídla.
„Adriano? Timothy? Okamžitě se vraťte domů!“
Rozrušeně zamrkala a pohlédla na svého bratra, který jí obdařil jedním ze svých odzbrojujících nevinných úsměvů a výmluvně pokrčil rameny.
„Tak vidíš, a je to tady, tenhle tón používá, když je opravdu hodně rozzlobený“ řekla přísně. Pak se na něj znovu zadívala a po chvilce rezignovala.
„No dobře, tak naposledy tě ještě zachráním, něco si vymyslím, ale příště už na to nespoléhej.“
Posléze oba běželi raději do síně, kde už na ně čekala chůva Sarah. Když je uviděla, jen spráskla ruce a začala lamentovat.
„Dobrý bože, kdepak jste tak dlouho? Váš otec je velmi rozzlobený! A copak to máte, můj milý? Další nemocné zvíře! Dejte ho sem, zanesu jej k ostatním do stáje a vy už raději utíkejte nahoru!“

Váhavě se vydali po mramorovém schodišti do prvního patra a pomaličku otevřeli mohutné dubové dveře pracovny. Ještě se krátce na sebe ustrašeně podívali a vešli dovnitř.
Otec stál u stolu, z očí mu sršely blesky a pravou rukou si rozčileně mnul svůj pěstěný prošedivělý plnovous.
Na židli u dveří seděla jejich učitelka a klopila oči. Věděli dobře, že na ně nežalovala, byla moc hodná, ale dnes měli prostě smůlu, protože otec se objevil naprosto nečekaně.
Zřejmě se jednalo o něco velmi důležitého, ani neměli čas a příležitost omluvit se za svůj pozdní příchod a zmeškanou hodinu.
„Tak, konečně jste se ráčili objevit. Timothy, okamžitě odejdeš s paní Stevensovou do učebny a doženeš, cos zameškal, a ty, má drahá, se mnou půjdeš do pokoje pro hosty. Máme dnes velmi vzácnou návštěvu. Týká se to tvé, a do jisté míry i mé budoucnosti, takže bych přivítal tvou vstřícnost a milé chování.“ Řekl přísným tónem, který jim nedovolil jakkoliv odporovat a bleskl pohledem po svém synovi. Ten na ně zvědavě zíral, ve snaze dozvědět se co nejvíce a oddálit hodinu latiny. Pokynul mu rázně, aby ihned odešel.
Chlapec se ušklíbl, ale nicméně musel poslechnout. Zato Adrianino srdce sevřela podivná předtucha. Po chvilce už vešla s otcem do vedlejší místnosti.
V křesle seděla starší vznešená dáma, oblečená v honosných švestkově modrých šatech, ale se strohým a přísným výrazem ve vrásčité tváři.
Když je spatřila, napřímila se a nasadila si kostěné brýle. Adriana se na ni plaše usmála, pozdravila a pokusila se o pukrle. Tyhle uvítací nezbytnosti k smrti nesnášela, ale nyní vycítila, že je to zřejmě zapotřebí. Pořád ale nechápala, oč tady kráčí.
„Takže, milá hraběnko, omlouvám se, že jsem vás nechal čekat, a zde Vám konečně představuji svou dceru, Adrianu.“
Dáma se na ni chvíli zkoumavě zadívala tmavýma pichlavýma očima a pak pokývla hlavou.
„Těší mne, měl jste pravdu, je opravdu krásná, urozený původ své matky nezapře.
I když na můj vkus je trochu hubená a dosti pobývá na slunci, opálená pleť dnes není příliš v módě, ale to vše se dá změnit. Tím myslím i její šatník, a také se nesluší, aby běhala takhle rozcuchaná a prostovlasá, mí kadeřníci si s tím ale dozajista poradí.
Neuškodí ani pár lekcí společenského chování, hodného jejího budoucího postavení. Myslím ale, že můj syn Max bude jistě velmi spokojen.“ Odvětila odměřeným tónem.
Adriana zpupně pohodila hlavou. Co má tohle všechno znamenat? Komu se má líbit? Proč si jí ta bába prohlíží a hodnotí jako koně na tržišti? Má snad na ni ještě vycenit své zuby?“
Mírně zbledla a zadívala se vyplašeně na svého otce, v jehož tváři ale spatřila nepřístupný výraz. Pak ta dáma znovu promluvila.
„Nu, budu muset jít, ještě mne čeká návštěva zdejšího sirotčince. Věc je tedy uzavřená, vy tímto sňatkem z naší strany získáte pro svou dceru hraběcí titul a pro sebe peníze, my zase od ní budeme očekávat, že přivede co nejdříve na svět dědice, což bude její hlavní úkol, můj syn je totiž poslední z našeho rodu. Až dívka dovrší osmnácti let, začneme s přípravami na svatbu, kterou vzhledem k vaší…ehm…poněkud zoufalé situaci budu financovat já. Ale předpokládám, že snad pro svou jedinou dceru máte aspoň nějaké věno, tenhle honosný dům nepočítám, protože patřil vaší zesnulé ženě“ řekla uštěpačně.
Baron rozpačitě přikývl, vůbec mu nebyl po chuti její pohrdavý tón, ale snažil se to vzhledem ke svému postavení a situaci nevnímat.
Pak se s nimi krátce rozloučila a odešla.

Když s otcem osaměli, s úzkostí v očích se jej Adriana odvážila zeptat.
„Otče, kdopak to byl? Koho si to mám vzít? A proboha proč?“
„Byla to hraběnka Winwoodová, mé dítě, a vezmeš si za muže jejího syna Maxmiliana. Už jsi jej jednou viděla, loni u nás na plese.“
Vyděšeně se na něj podívala, vzpomněla si na ten úlisný tvarohový obličej a zplihlé zrzavé vlasy, ze kterých se jí už tenkrát dělalo nanic, a otřásla se při myšlence na to, když ji požádal o tanec a pak se k ní nestoudně tiskl. Ještě dnes si vybavila jeho nepříjemný, doutníkem páchnoucí dech a odporně vlhké dlaně.
„Toho? Ale vždyť je hrozně ošklivý a starý, je mu nejmíň sto let!!!“ zajíkla se, na nic víc už neměla sílu a jen jako v nějakém zlém snu vnímala další otcova slova.
„Na jeho vzhled si zvykneš, a nepřeháněj, starý není, je mu pouze čtyřicet. Je v plné síle a hlavně nesmírně bohatý, a to právě potřebujeme. Jak jistě víš, jsem velmi zadlužený, od té doby, kdy mé dvě poslední lodi nedopluly do přístavu a šly ke dnu i s celým nákladem. Je mi to líto, ale nedá se nic dělat. Tohle je to jediné, co nás nyní může zachránit…a když mu pak ještě dáš jejich vytouženého syna…“
Adriana si s hrůzou přitiskla své dlaně na hruď a pokoušela se nadechnout, tíha nesmírné úzkosti ji v tom ale bránila. Čtyřicet! A to prý není starý! A ještě s ním má mít syna! Jen při pomyšlení, že by se jí pouze dotkl, se zachvěla odporem a zabylo jí zle. Vzpomněla si na slova svého bratra dnes v zahradě a píchlo ji u srdce. Určitě jej v té chvíli nenapadlo, jak blízko budou pravdě.
Najednou se v ní vše zlomilo, bez slůvka rozloučení se otočila a s hořkým pláčem utekla do své komnaty…