Za bodem bez návratu

A bůhvíproč dokázal Haydée zkazit její vzletnou náladu. Ty tam byly hřejivé sluneční paprsky, pronikající skrz žaluzie do pokoje, teď ji naopak rozčilovaly, až žaluzie úplně zatáhla a v místnosti se rozhostilo dusivé šero. Hromádka učebnic ležící na poličkách pomalu šedla prachem, ačkoliv od konce školy uběhl sotva týden. Dívka nostalgicky přejela prstem po té úplně nahoře, shodou okolností zrovna Účetnictvím. Jak to bylo dávno, co si na přednáškách podepírala hlavu a myšlenkami byla na míle daleko od zmiňovaného předmětu. Tenkrát ještě neznala Olivera…
Zapnula počítač a než naběhl, šla do kuchyně pro jablko. Byla doma sama a ačkoliv na to byla zvyklá, ticho jí po rušných dnech přišlo tak tíživé, že otevřela složku s hudbou. Všechno jí však přišlo oposlouchané, soundtrack k Fantomovy opery znala na zpaměti slovo od slova a na ostatní neměla chuť. Nespokojeně se chystala složku zavřít, když si konečně všimla soundtracku k Anastázii, který trůnil v seznamu úplně nahoře, takže nebylo divu, že ho Haydée opomenula. S mírnou nostalgií lovila z paměti snímky ze svého prvního muzikálu a zároveň prvního nejoblíbenějšího filmu.
Natáhla se a zesílila piano na začátku písničky.
We were strangers
Starting out on a journey
Never dreaming
What we'd have to go through
Now here we are
And I'm suddenly standing
At the beginning with you
Několika rychlými pohyby zahnala husí kůži na holých pažích. Měla bych se na to zase podívat, připomněla si a otevřela okno prohlížeče. Dvěma kliknutími se dostala na stránky blogu o formulích a najela na Andreasovo rubriku. Nejčerstvější příspěvek pocházel z dva dny starého data a byly to fotky Andyho s fanoušky na letišti.
Haydée pomalu sjížděla dolů. Andreas měl na sobě bílé tričko a tmavé džíny. Navzdory ostrému slunci neměl na očích brýle a zatímco objímal své fanoušky kolem ramen, rozjařeně se zubil do hledáčku fotoaparátu, jako by toho po dvou rocích rozhodně neměl plné zuby.
Haydée jednu z fotek uložila a zvětšila ji tak, aby byly detailně vidět oči. Až neuvěřitelně tmavě modré, v přirovnání hodné snad jen těch nejhlubších oceánů, byly zeširoka otevřené a lemovaly je husté řasy. Ze zvětšené fotografie sálalo tolik pozitivních citů, že se dívce rozbušilo srdce.
Musí mu zavolat.

Jenže to nebylo tak jednoduché. Haydée neměla z čeho volat a protože její otec nebyl doma, musela počkat, až se vrátí. Což se stalo něco po jedenácté hodině večerní a jak Haydée usoudila z naslouchání za zavřenými dveřmi svého pokoje, i s Claire. Znechuceně se ušklíbla a odsunula prosbu na ráno, kdy se jí kupodivu podařilo tátův odchod do práce zaspat.
Paola protočila oči k jasně modrému nebi. ,,Jeden by řekl, že je ti to úplně jedno.‘‘
,,Není,‘‘ ohradila se Haydée. ,,Chci svůj mobil zpátky.‘‘
April si posunula sluneční brýle výš po půvabném nosíku a nebylo vidět, jestli ty dvě pozoruje, nebo spí.
Paola sjela pohledem mladého tatínka s kloučkem, který zakopl o svůj nafukovací kruh a rozeřval se na celé kolo. ,,Ok. Večer táta přespí u Claire a pátek si po práci vyrazí někam ven a vrátí se až v neděli. To budeš čekat do neděle?‘‘
,,Vždyť se nic neděje, ne?‘‘ pokrčila Haydée rameny. ,,Vlastně ano, máš pravdu, kredit mi vyprší za jedenáct měsíců, takže doufám, že mi ho Andreas stihne do té doby poslat.‘‘
April se uchichtla; takže nespala. ,,Nevěděla jsem, že jsi takový cynik.‘‘
,,Kam se poděla moje Haydée, která byla ze všeho vybobkovaná?‘‘ přidala se Paola svým obvyklým způsobem vyjadřování.
,,Nedramatizuj,‘‘ kamarádka se na ni líbezně usmála. ,,Haydée je tady, jenom nechápe, proč by měla být, jak říkáš, vybobkovaná, z jednoho kluka, když jediné, co po něm chce, je mít zpátky svůj mobil.‘‘
Teď bylo až příliš okaté, jak si Paola s April vyměnily pohledy. ,,A co přesně s tím má společného Oliver?‘‘ otázala se April. ,,Myslím jako jestli nechceš mluvit s Andym kvůli Oliverovi? Vždyť se to nemusí dozvědět, a navíc mu to může být jedno.‘‘
Haydée zalapala po dechu a aby si nechala čas na rozmyšlenou, napřímila se do sedu a z tašky vytáhla láhev s neperlivou vodou. Jak odšroubovávala víčko, kamarádky na ní visely očima.
Paola měla najednou v ruce svúj stříbrný telefon. ,,Když ti ho půjčím, zavoláš mu?‘‘
Haydée rychle pochopila, že to bylo myšleno teď hned. Nezvedla láhev ke rtům a vyloženě odzbrojila ty dvě sudičky zářivým úsměvem. ,,Zavolám.‘‘
Paola udělala uznalý obličej, navzdory všemu tomu přece jen nevěřila. Udělala několik rychlých pohybů na dotykové klávesnici mobilu a podala ho Haydée, která si první prohlédla displej. Bylo na něm Andreasovo jméno, telefonní číslo a volba vytáčení.
,,Ty ho máš uloženého jako Andyho?‘‘
,,Nenatahuj to,‘‘ doporučila jí Paola a uvelebila se vedle April. Obě kamarádky nespouštěly s Haydée oči, když se nadechla a přiložila telefon k uchu. Dobrých pět vteřin hluše vyzváněl, než na druhé straně zachrastilo.
,,Paolo? Co potřebuješ?‘‘
Haydée zaskočilo oslovení kamarádky stejně jako Andyho hlas. Rozbušilo se jí srdce a ledový klid byl ten tam, ačkoliv se ho ze všech sil snažila před kamarádkami udržet.
,,Paola sedí vedle mě. To jsem já, Haydée.‘‘
,,Ale kdopak se nám to konečně ozval?‘‘ podivoval se Andreas. ,,Jak se máš?‘‘
Haydée polkla. ,,Nevolám ti do jiného státu, aby ses mě ptal, jak se mám. Prý jsi našel můj telefon.‘‘ Za tuhle formulaci si dívka v duchu pogratulovala.
,,Našel. Chceš vědět kde?‘‘
Haydée mlčela a tak Andreas pokračoval. ,,V autě. Táta ho vylovil zpod sedadla spolujezdce.‘‘
,,Aha.‘‘
,,Docela štěstí, co myslíš?‘‘
,,Jo.‘‘
,,Takže nezbývá nic jiného, než kdy si pro něj přijedeš.‘‘
Haydée se zamračila. ,,Nemyslím, že by to bylo nutné. Moje adresa je Werkgasse 25A, západní Bern, stačí, když mi ho pošleš.‘‘
Andreas se na druhé straně uvolněně zasmál a zřejmě se dobře bavil. ,,Tak jednodušše to uděláme?‘‘
April s Paolou k Haydée vysílaly tázavé pohledy.
,,Očekával bych nějakou odměnu,‘‘ dodal Andy a vyčkávavě se odmlčel.
,,Pošlu ti peníze za ten balík,‘‘ vysypala ze sebe Haydée.
Freeman se zasmál. ,,Nechci. Chci odměnu. Takže si pro něj přiletíš?‘‘
Už ne přijedeš, ale přiletíš. Hay měla toho floutka už po krk, jenže… jenže to byl on, Andreas.
,,Kam?‘ zeptala se opatrně a vzápětí si uvědomila, že přešlápla hranici, za kterou pilot formule jedna byl.
Andreas si toho byl dobře vědom. ,,Na závod by to už nemělo cenu, ale hned po Velké ceně Evropy mám dva týdny volno a chci jet do Portofina. Pošlu ti letenku na pondělí.‘‘
,,Ne.‘‘ Sama nevěděla proč, ale tímhle si byla jistá.
,,Proč ne?‘‘ podivil se Andy a jeho sebejistota na malý okamžik zakolísala.
,,Protože. Zas tak moc mi na tom telefonu nezáleží.‘‘
Na druhé straně se rozhostilo ticho.
,,Andreasi?‘‘
Freeman si odkašlal. ,,Překvapila jsi mě. Dobrá, jak myslíš. Slib mi ale, že o tom budeš alespoň přemýšlet.‘‘