Ange gardien ( 6. )

Měl jsem strašlivou chuť toho parchanta zabít. Tuhle touhu jsem krotil celej večer a teď mi dal příležitost si to s nim vyřídit. Byl od dobrých deset čísel menší než já, ale sílu měl, to musim uznat. Jeho ranám jsem se úspěšně vyhybal, nebo je zarazil rukou, ale pár jich vykrýt prostě nešlo a já schytal několik úderů do žaludku a jednu kousek pod oko. Nejradši bych do toho šmejda bušil hlava nehlava, ale pořád mi v hlavě šrotovalo, jak by se na to asi Adéla tvářila. Jestli ho má ráda, tak mu přeci nemůžu rozbít mordu, i kdybych sebevíc chtěl! Jenže…třeba ho ráda nemá! Prudce jsem ho od sebe odstrčil, což ho nejspíš dost rozzuřilo. Brejle měl celý nakřivo, ale to mu nebránilo v tom, rozmáchnout se pěstí a znova na mě skočit. Přesně v tu nejnevhodnější chvíli se mezi nás vrhla Adéla. Vyděšeně jsem natáhl ruce, abych jí odstrčil z dostřelu, ale mohl jsem jen sledovat, jak pěst toho debila naráží do jejího spánku. Ani jsem nestačil postřehnout její tvář, když mi spadla do natažených paží. Rychle jsem si jí přitiskl k tělu a odtáhl ji na druhej konec chodby.
„Ty kreténe!!“
Vyděšeně jsem se sesunul k zemi a přitáhl si její drobné schoulené tělo k sobě.
„Adél?“
Připadal jsem si vyděšený a rozzuřený jako nikdy v životě. Opatrně jsem vzal její tvář do dlaní a zvedl ji k sobě. Brečela, ale bez jediného hlesnutí, nebo zasténání, což bylo možná horší, než kdyby měla hysterický záchvat.
„Adélko…“
Otevřela oči a trochu vystrašeně se na mě zadívala.
„To bude dobrý,“ zachraplal jsem, vystřelil na nohy a vzal jí do náruče.
„Kam si myslíš, že s ní jdeš?!“ vyjel na mě ten idiot dotčeně a já měl sto chutí se na nějaký rytířský chování vykašlat a rozbít tomu debilovi brejlatýmu kušnu!
„Do nemocnice ty exote, kam jinam!“
Pohledem jsem zavadil o zabouchnutý dveře do jejího bytu a vzdal se nápadu natáhnout na ní něco jako mikinu a vzít kartičku pojišťovny.
„Mariáne…já jsem v pořádku,“ hlesla tiše. Její obličej byl skoro průsvitný a třásla se mi v pažích tak moc, že jsem si jí musel přitisknout blíž k tělu.
„To teda nejsi. Nebudu riskovat, že ti tady ten zamindrákovanej, megalomanskej hajzl, způsobil otřes mozku!“
„Je mi z tebe na blití!“ zavrčel jsem směrem k Michalovi, kterej stál u zdi a ruce zatínal v pěst.
Rychle jsem seběhl schody a vyšel na ulici.
„Do tý nemocnice jí dostanu já!“ Ozvalo se za mnou chraplavě a mě se začaly dělat rudý skvrny před očima. Bez jedinýho slova jsem došel k levičce u sousedního baráku, kde jsem svojí múzu položil a obrátil se. Brejloun vypadal, že pokud mu Adélu nedám do jeho – jak názorně ukázal – pečujících rukou, dostane hysterickej záchvat, což jsem nemohl riskovat. Nemělo cenu ho na něco připravovat, tudíž jsem do pravý ruky vložil co nejvíc síly a skolil to hovado k zemi.
„Prudíš vole!“ sykl jsem naštvaně a vylovil z kapsy džínů mobil. Pořád byl trochu navlhlej, díky noční koupeli, kdy jsem na něj úplně zapomněl, ale díky bohu fungoval. Nechtělo se mi plašit a volat hned rychlou, tudíž jsem vylovil v seznamu Martinovo jméno a dal si telefon k uchu. Spát ještě nemohl a pokud jsme věděl, žádnou chlastačku dneska neměl.
„Čau, co je?“ ozvalo se překvapeně z druhého konce.
„Potřebuju píchnout a to fofrem. Máš auto?“
„Jo…jo jasně. Co se stalo?“
„Přijeď k mostu, pak ti to vysvětlim. Cvaknu ti benzín…co chceš…“
„Za 5 minut jsem tam.“
Spokojeně jsem zandal mobil zpátky do kapsy a vzal Adélu zase do náruče. Vypadala pořád otřeseně.
„Nemůžeš ho tu nechat,“ zasténala. Jednu ruku si opatrně přiložila k místům, kam jí dopadla rána a druhou mi pevně omotala kolem krku.
Pohrdavě jsem si postavu na zemi změřil.
„Bude v pohodě!“ zabručel jsem naštvaně, když jsem si všiml, že se ten idiot začíná hrabat zpátky na nohy.
Rychle jsem se vydal ulicí směrem od centra a ani ne po pěti minutách se zastavil u lavičky za mostem. Opatrně jsem ji posadil vedle sebe a zlehka jí přitiskl rty na čelo.
„Nesmíš spát slyšíš?“
„Nebudu spát.“
„Bolí to moc?“
„Bolí mě hlava,“ zamumlala s povzdechem. „Ale otřes mozku to nebude. Už jsem ho jednou měla.“
Chtěl jsem se zeptat, kde zrova ona k němu přišla, ale to už jsem zaregistroval červenou stodesítku a Martina, který s ní zastavil jen kousek od nás a rychle vyskočil z auta.
„Ty vole co se děje?“
„Nemel a otevři dveře!“
„No dobře, dobře,“ zabručel nespokojeně a nechal mě, abych Adélu posadil na zadní sedadlo a připnul, přes ní pás.
Najednou vypadala strašně vystrašeně a třaslavě mě chytila za zápěstí.
„Já…já nechci…já nechci jet v autě!“ vyjekla a zdálo se, že se znovu rozbrečí, ale tentokrát z úplně absurdního důvodu.
„Adél musíš do nemocnice. Musí se na tebe podívat doktor a pěšky je to strašně daleko. Neboj budu vzadu s tebou, Martin pojede pomalu…nic se nestane, opravdu!“
Než jsem stačil obejít auto a sednout si vedle ní, po tvářích jí tekly proudem slzy a tentokrát vzlykala nahlas.
„Ty vole co je jí? Je zfetovaná nebo co?“
Martin vypadal stejně zmateně jako já. Zdálo se, že je snad víc vyřízená z jízdy autem, než z toho, že dostala pěstí.

* * * * * * * * * *

Hlava mi třeštila jako snad nikdy v životě. Bylo mi jasný, že mi Michal nechtěl nijak ublížit, ani ustřelit hlavu pěstí, ale i tak jsem na něj byla naštvaná. I přes šílenou bolest hlavy jsem si jasně uvědomovala Mariánovu přítomnost. Kořeněná vůně, která se kolem něj vznášela jak aura, mi najednou byla strašně nepříjemná a dělalo se mi z ní trochu špatně. Něco jako když v parnym letnim dni, jedete s člověkem, co má v autě čerstvě rozbalenej vanilkovej stromeček a vy víte, že se maximálně za třetí zatáčku musíte zákonitě pozvracet.
Neměla jsem sílu věnovat se ničemu jinýmu, než hlavě a tomu, abych se nepozvracela z jeho voňavky, tudíž moment, kdy mě posadil z nenadání do auta, byl šokující. Zachvátila mě strašná panika. Věděla jsem, že se chovám jako hysterka a kdybych nedostala ránu do hlavy, nejspíš bych vyskočila a utíkala tak rychle, jak by mi to bosý nohy dovolovaly, ale takhle jsem se nestačila pořádně zorientovat a už mě Marián pevně svíral v náruči a auto se s hromovým rachotem motoru rozjelu.
Zřetelně jsem slyšela, jak mi z pusy vychází hlasitý hysterický vzlyky a dokonce i nějaký slova, který jsem blábolila jako šílenec. Třásla se mnou zimnice a přitom jsem se orosila lepkavým potem. Pouliční světla…ostatní auta…musela jsem zavřít oči a chtě nechtěla zabořit hlavu do Mariánova trička. Připadalo mi, že strachy zešílím.
„Adél dýchej…uklidni se, za chviličku jsme tam. Jen chviličku ano? Pokud doktor řekne že jsi v pořádku, tak půjdeme pěšky. Ponesu tě třeba celou cestu, ale teď se musíš uklidnit.“
„Já chci ven…prosím…chci ven,“ skučela jsem tiše a snažila se zahnat všechny vzpomínky, který se mi promítaly hlavou, i když jsem se je snažila potlačit, jako už několik měsíců. Zalykavě jsem se nadechla, když mě z ničeho nic Mariánovy ruce vytáhly z auta, popadly do náruče a po chvilce posadily na lavičku u zdi pohotovosti.
„Dýchej…pořádně se nadechni.“
Bez přemýšlení jsem ho poslechla. Zhluboka jsem vdechovala do plic studený noční vzduch a konečně se mi udělalo trochu dobře.
Cítila jsem jak mi jemně otírá tváře, hladí mě po vlasech a zahřívá zkřehlé prsty.
„Omlouvám se,“ zašeptala jsem.
„Nic se nestalo. Můžeš mi to vysvětlit potom, teď najdeme nějakoho, kdo tě vyšeří,“ usmál se a znovu mě pohladil po vlasech. Nebránila jsem se, když mě už po něklikáté zvedl do náruče a chvíli bloudil po chodbách, než narazil na asi čtyřicetiletého doktora, který mě vzal do ordinace.