Proč se to muselo stát zrovna mě? 1. díl

„Měla by sis už konečně najít kluka.“ řekla mi Petra při cestě ze školy.
„Hele Petro, já vím, že jsme nejlepší kamarádky a tak mě nechceš naštvat, ale myslíš to dobře. Jenže já kluka nepotřebuji. Zatím. Na co taky? Je mi patnáct. A myslím si, že na kluky mám zatím času dost. Až přijde ten správný čas...“ nestihla jsem dokončit větu, protože mě Petra přerušila.
„No jo, ty se jenom pořád na něco vymlouváš.“ řekla. „Vždyť mě je taky patnáct. Vem si ze mě příklad, Markéto.“ poučovala mě zase.
„No tak z tebe si příklad rozhodně brát nebudu.“ to už jsem se na Petru trochu naštvala. „Ty randíš s klukama asi už od deseti, né-li dřív. A to nemluvím o tom, jak hned začneš flirtovat s každým klukem co se na tebe usměje nebo dokonce jen hezky podívá. Takhle to přeci nejde.“ vysvětlovala jsem jí.
„No dobře, máš pravdu. Jako vždy jsi ta moudřejší. Ale kdyby sis našla nějakého hezkého kluka...“ Obrátila jsem oči vsloup.
„Dobře. Už toho nechám.“ vzdala to Petra a přestala mě přesvědčovat. „Nechceš jít na discotéku? Dneska večer v osm.“ zeptala se mě po chvíli mlčení.
„Zase nějaká discotéka?“ řekla jsem sklamaně.
„No tak, Markétko, pojď tam semnou, prosím. Vždyť ty si někam vyjdeš jednou za uherskej rok. Potřebuješ to.“ žadonila Petra a snažila se mě ukecat, abych tam s ní šla.
„No tak jo. Ale jenom kvůli tobě, když jsme ty nejlepší kamarádky... A navíc je pátek, takže bych stejně neměla co dělat a nudila bych se.“ nechala jsem se nakonec ukecat.
„Jé, dík! Ty jsi vážně ta nej nej nej nejlepší kámoška na světě.“ objala mě radostí Petra.
„No jo, ale nepřeháněj to tolik nebo si to ještě rozmyslím.“ postrašila jsem naschvál Petru, aby toho nechala. Ale ona věděla, že to nemyslím vážně.
„Dobře. Tak já jdu, abych stihla autobus. Ahoj. Jo a večer v půl osmé u mě jo?“ řekla a běžela na autobusovou zastávku. „Tak jo. Ahoj!“ zavolala jsem na ní a šla domů.