Proč se to muselo stát zrovna mě? 2. díl

Když jsem byla už konečně doma, šla jsem do kuchyně.
„Ahoj mami.“ pozdravila jsem svoji mámu hned jak jsem ji uviděla. „Co je dneska k obědu?“ zeptala jsem se.
„Ahoj Markétko. Udělala jsem kuře s bramborovou kaší.“ odpověděla.
„Jé, moje oblíbené.“ řekla jsem radostně a šla si sednout ke stolu. Mamka mi zachvilku přinesla jídlo.
„Jak bylo dneska ve škole?“ zeptala se.
„Dobře. Jednička z matiky a dvojka ze zeměpisu.“ řekla jsem.
„Tak to tě chválím.“
Zachvilku jsem oběd snědla a dala talíř do mičky.
„Mami, mohla bych jít dneska večer s kámoškou na discotéku?“ upřela jsem na ni smutný psí pohled.
„A s jakou kamarádkou tam jdeš? S Petrou?“
„Jo. S Petrou. Můžu teda?“
„A v kolik hodin ta discotéka začíná?“
„V osm. Ale domluvili jsme se s Petrou, že u ní mám bejt v půl osmí.“
„Tak můžeš, když jsi dneska měla dobré známky. Ale vrať se brzy domů a nikde se necourej!“
„Ano mami. Nemusíš se bát.“
Blížil se večer, čas kdy jsem měla být u Petry. Oblékla jsem se na tu discotéku a vyrazila.
Už jsem se pomalu blížila k domu, kde Petra bydlela. Přišla jsem ke dveřím a zazvonila. Dveře se otevřely a já uviděla Petřinu mámu.
„Dobrý den.“ pozdravila jsem.
„Ahoj. Ty jseš za Petrou kvůli té discotéce, že?“
„Ano.“
„Tak tu chvíli počkej, ona hned přijde.“ řekla, otočila se a odešla.
Zachvilku Petra opravdu přišla.
„Ahoj.“ řekla jsem. „Můžeme jít?“
„Ahoj. Jo jasně můžeme.“
„Tak jdem.“
To už jsme se blížily k autobusové zastávce. Petra má totiž autobusovou zastávku od domu velice blízko.
Zachvíli přijel autobus. Stouply jsme si do fronty. Nastoupily jsme.
„Už se těším na tu discotéku.“ řekla Petra nadšeně.
„Hm.“
„Ty se tam snad netěšíš, Markéto?“
„Ale jo, těším.“
„Tak co ti je?“
„Nic.“ jen co jsem to dořekla autobus prudce zabrzdil. Jen tak tak jsem se udržela, abych nespadla.
Dveře autobusu se otevřely a my vystoupily. Šly jsme ještě kousek cesty pěšky a byly jsme tam.
Vešly jsme dovnitř. Já jen nestačila zírat kolik je tam lidí. Začíná to přeci v osm. Řekla jsem si. A už je tu tolik lidí. Koukla jsem se na hodinky. Osm hodin a pět minut.
„Konečně jdeš zase jednou mezi lidi. Do nějaké společnosti.“ řekla mi Petra. „Tak si to hlavně pořádně užij.“ dodala ještě.
„Počkej, kam jdeš?“
„Koupit si něco k pití. Jdeš semnou?“
„Jasně.“
Když jsme byly u baru oslovil petru nějaký kluk. Něco si šeptali. Něvěnovala jsem tomu pozornost.
„Můžu tě tu nechat nějakou dobu samotnou?“ zeptala se mě.
„Jo. Jasně.“
„Tak zatím.“ dodala ještě. To už jí ale neznámý kluk táhl někam pryč do davu lidí.
Zmizeli. Stratili se vdavu. Nevadí mi to. Vždyť takhle je to vždycky. Petra si najde nějakýho bezva kluka a já tu budu zase sama a nudit se. Ale co. Mě to nevadí. Navíc já kluka přeci nepotřebuju. Na co taky? Přesvědčovala jsem se vduchu. Co si to tu sakra namlouvám? Vždycky jsem se chtěla dozvědět jáká ta laska vlastně je. A záviděla jsem Petře všechny ty její kluky. Přemyšlela jsem. Jen tak jsem tam znuděně seděla, popíjela džus a koukala na to, jak se všichni baví. Najednou mě ze zamyšlení vytrhl něčí hlas.
„Ahoj.“ řekl neznámý kluk a přisedl si ke mě.
„A... ahoj.“ řekla jsem překvapeně.
„Jak to, že tu seš tak sama? Proč se nebavíš jako ostatní?“
„Já sem tu s kámoškou. Ale ona odešla s nějakým klukem pryč a tak jsem tu teď sama.“
„Aha.“
Ten kluk vipadá na to, že je o dost starší než já. Ale je docela pěknej. Kolik mu asi může být? A proč si ke mě vlastně přisednul? Líbím se mu snad? Ale ne! To je pěkná blbost, že by se mu líbila holka jako já. Tolik otázek mě v tu chvíli napadalo. A zajímali mě odpovědi na ně. Snad se je brzy dozvím.