Temný svět 2. díl

,,Willandro, Willandro!!!“ uslyšela jako první, když se její duše vrátila zpět na zem. Nechápavě se rozhlédla kolem sebe. Stála na návsi jejich finské vesnice, kolem ní houf lidí, nad ní svítil měsíc a naproti ní stál její otec a třásl s ní. Vyprostila se z tátovo sevření a ucouvla od něj krok. Jakmile se tím trochu přiblížila k okolostojícím lidem, také ucouvli,j akoby se jí báli.
,,Jsi v pořádku, dítě?“ přistoupil k ní znovu otec.
,,Ano, co se to tu děje? Kde je Lauri?“ zablekotala pomateně, ale hned vzápětí si uvědomila, že již není v Temném světě... Vzpomněla si, co Lauri říkal...
,,Co jsem tu dělala, tati? Jak jsem se vůbec sem dostala?“ optala se starostlivě, protože neměla tušení. Celou tu dobu, co byla její duše v Temném světě, tu její tělo ovládala Vyšší moc. Její otec se rozhlédl po vyděšeném davu kolem nich dvou, pak vzal svou jedinou dceru za ruku a vedl ji směrem k jejich domu na kraji vesnice. Všichni lidé ustoupili v uctivou vzdálenost od Willandry a dívka si nemohla nevšimnout jejich vyděšených výrazů, šepotu a kroucení hlav. Poté se dav rozpustil ke svým domovům.
,,Will, ty si nevzpomínáš, co jsi tu prováděla?“ otočil si ji k sobě otec, když na ulici osaměli a vážně se na ni díval. Willandra si ho teď ale příliš nevšímala, překvapeně se dívala na své potrhané šaty a zakrvácené ruce. Pak se smrtelně bledá a s šokem v očích obrátila na otce:
,,Tati, co se tu dělo?“ zašeptala ochraptělým hlasem a dívala se mu vyděšeně do očí.
,,Vůbec nevím, co tě to popadlo, Willandro. Byla už tma, když najednou za mnou do domu přiběhl mladej Pertti a s hrůzou v očích na mě začal křičet, že moje dcera běhá po vesnici jako šílená, na každýho něco křičí neznámou řečí a mlátí do lidí. Tak jsme se s Perttim rozběhli na náves a ty jsi zrovna házela kameny po chlapech ze vsi, co se tě snažili uklidnit, vypadalas vážně jako šílená, strašně jsi řvala temným hlasem nějaký šifry, fakt jsem tomu vůbec nerozuměl. Pak když ti došly kameny, tak jsi jedním z nich rozbila výlohu, vysypaly se na tebe střepy a poranily ti ruce, ale to ti bylo jedno. Jeden z těch střepů jsi sebrala a ohrožovala s ním okolní lidi. Když se tě Pertti snažil zadržet, pořezala jsi ho, Willandro. Pak jsem tam přišel já a zaútočila jsi i na mě, ale naštěstí mi chlapi pomohli tě zneškodnit a pak jsi na mě najednou zírala jako na přízrak a bylas zase normální Willandra. Já vůbec nechápu...“ Dál už Will to hrůzyplné vyprávění neposlouchala. Do očí se jí vlily slzy zoufalství a bezmoci. Tak to se s ní dělo, když byla ovládána Vyšší mocí? Ach bože...Vyšší moc chce, aby ubližovala lidem a ohrožovala své blízké? Tak to je to, k čemu byla předurčena? Najednou ji obklopila temná jistota, že to bude ještě něco mnohem horšího...
,,Je to jen začátek...“ Jakoby jí šeptal noční dusný vzduch kolem ní.
,,Lauri?“ zašeptala, protože si byla jistá, že tu někde je. Otec ustal ve výčitkách proti své dceři a zpozorněl:
,,Co jsi říkala?“ upřel na ni zrak, ale Willandra ho neslyšela. Soustředěně a s jemným úsměvem pozorovala okolí, jestli někde nezahlédne svého padlého anděla.
,,No tak, Willandro, co mi k tomu řekneš?“ zatřásl s ní otec, když si všiml, že ho dcera nevnímá. Dívka se na něj zmateně podívala. Má mu říct o Temném světě, o Laurim a Vyšší moci? S tátou si vždycky skvěle rozuměla, nicméně nebyla si zrovna jistá, že by chápal, oč jde. Nervózně přešlápla a ve velké dálce uslyšela zahřmění bouřky, která sem nejspíš nedojde. Jenže, co mu má říct? Co vysvětlí její šílené chování?
,,Jsem jen poslední dobou trochu zmatená, ale to přejde...“ Ach, jak důvěryhodná výmluva, zakroutila sama nad sebou hlavou a trpce si pomyslela, že si její otec bude myslet, že je blázen. Vypoulil na ni oči:
,,Zmatená? Mně jsi připadala...“
,,Jako šílená? Vím.“ zvýšila hlas.,,Nech mě být, tati, nevím, co ti k tomu říct. Chci jít spát.“ Otočila se od něj se slzami v očích a zamířila k jejich domu. Užaslý stál uprostřed ulice a zíral za svou dcerou. Trhalo jí to srdce, nikdy se s otcem nepohádali, nikdy na něj nezvýšila hlas, ani on na ni... Ach tati, co se ještě bude dít?
Celou noc téměř nespala, hned po tom, co přišla do domu, zamířila do koupelny a dlouho ze sebe smývala krev svých rukou, některé rány byly skutečně hluboké, poté si obvázala zápěstí bílými obvazy, jejichž konce nechala delší, takže se jí vlnily kolem rukou a přehodila přes sebe dlouhou bílou noční košili. Vlastně v létě téměř nenosila nic jiného, než bílé letní šaty a na noc bílou košili, která kontrastovala s jejími černočernými dlouhými vlasy. Poté se vyplížila z koupelny a zapadla ve svém pokoji. Nechtěla již s otcem mluvit o té dnešní události... Posadila se do křesla na velký balkón, který patřil k jejímu pokoji a přes kamenné barokní sloupky, které tu byly jako zábradlí pozorovala ulici. Cítila se všelijak. Hlavně ztracená a pak... Jakoby osaměla na celém světě. S otcem se pohádala, lidé ve vesnici se jí báli... Zaklonila hlavu a opřela se v křesle tak, aby mohla pohodlně pozorovat hvězdy na noční obloze.
,,Lauri... Kde jen jsi?“ zamumlala. Byl teď jediná bytost s kterou se necítila sama. Proč za ní nepřijde? Kde jen je? Do mysli se jí vkrádala myšlenka. Myšlenka, že na Temném světě se cítí líp, než-li tady. Kdy se tam asi bude moci vrátit? Jenže... až se tam vrátí, bude na tomto světě znovu za blázna? Co se tu s ní bude příště dít? Willandra si povzdychla, přivřela oči a trochu si zdřímla.

Jakmile se první sluneční paprsky dotkly její bledé tváře, okamžitě se probudila, hodila na sebe jedny ze svých bílých šatů na ramínka, převázala si obvazy na rukou a ještě, než se její otec anebo kdokoliv ve vesnici vzbudil, bosa utíkala k lesu. Nechtěla být ve vesnici, snášet ty pohledy klevetících lidí. Dávala přednost samotě finské přírody. Při východu slunce se ranní rosa třpytila na zelené letní trávě a zpěvaví ptáci jí dávali poslechnout své zvonečkovité hlasy. Milovala tuhle samotu, souznění se stromy i zvířaty.
Vydala se lesem směrem k blízkému jezeru, typickému pro Finsko. Brzy se před ní stromy rozestoupily a ona spatřila rozlehlou vodní pláň plnou průzračné vody, nad kterou ze břehu vystupovalo kratší dřevěné molo. Willandra rozpustilým lehkým krokem dotančila na jeho okraj a tam se posadila, takže celá nádherná vodní plocha se rozkládala přímo před ní... Chodila na toto poklidné místo často, znala snad každý kout v tomto lese a v jeho okolí.
Zasněně pozorovala hladinu a snažila se nepřipouštět si smutek, který na ni přicházel. Ze všech sil se bránila tomu, uvědomit si, co strašného se může odehrávat v její budoucnosti. O co o všechno může přijít, jak moc jí může Vyšší moc ublížit... Mermomocí nechtěla myslet na to, že včera se jí změnil život. Jenže i přes všechnu tu snahu, její mysl ovládly chmurné myšlenky... Ponořená do nich si ani nevšimla, že vedle ní sedí její temný anděl se vším svým smutkem na duši.