Proč se to muselo stát zrovna mě? 3. díl

„A jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se mě ten neznámý kluk.
„Markéta.“
„Pěkné jméno. Já jsem Pavel.“
Pavel. On se mi líbil čím dál víc. Pořád jsem z něj nespuštěla oči. On na mě taky koukal jako na nějaké zjevení.
„Víš, abych ti řekl pravdu, tak... No... Strašně se mi líbíš. Ty jsi překrásná, Markétko.“ vykoktal po chvíli to, co mi chtěl asi už nějakou dobu říct.
„To je vtip?“ vyvalila jsem na něj oči.
„Ne. Asi jsem ti to neměl říkat.“
„Ne, to ne. Jsem ráda, že jsi mi to řekl. Ale... Zajímá mě už nějakou dobu, kolik ti je?“
„Dvacet jedna.“
„Cože? Mě je patnáct!“ vyvalila jsem na něj oči.
„Vadí ti to?“
„Ne, ale je mezi námi docela velký věkový rozdíl, jestli sis toho ještě nevšiml. Navíc ty už jsi dospělý.“
„Všiml. Ale to přeci nevadí. Markétko, vždyť ty se mi líbíš. Strašně moc se mi líbíš. Chtěl bych s tebou chodit. A nejen to. Já... Nemůžu strávit ani minutu bez tebe. Pořád se na tebe musím dívat, být s tebou, mluvit s tebou...“
To je snad sen. Líbil se mi hned jak jsem ho uviděla. Nikdy by mě ale nenapadlo, že se mu budu taky líbit a bude semnou chtít chodit. Tohle je vážně ten nejlepší sen, který jsem kdy měla.
„Ty se mi taky líbíš.“ přiznala jsem.
On se jen usmál a políbil mě. Byla jsem jako v sedmém nebi. V tu chvíli mu ale začal zvonit mobil. Odsunul se ode mě a omluvil se. Vytáhl mobil z kapsy a podíval se na displej.
„Kdo to může být? Tohle číslo neznám.“ řekl si pro sebe a zvedl to.
„Dobrý den. Ano jsem. Cože? Jak se to mohlo stát?“ mluvil rozčíleně do svého mobilu. „Tak já tam hned budu. Naschle.“ řekl a dal si mobil zpátky do kapsy. „Sakra, sakra, sakra!“
„Stalo se něco?“ zaptala jsem se.
„Ne. Neboj. Není to nic vážného. Snad. Promiň, ale už budu muset jít.“
„Dobře. Uvidíme se ještě někdy?“
„Jasně že jo.“
Zeptal se barmana jestli by mu půjčil propisku a vzal si ubrousek. Na ubrousek napsal své telefoní číslo a dal mi ho. „Miluji tě.“ řekl a ještě jednou mě krátce políbil.
„Já tebe taky.“ řekla jsem a on odešel.
Zachvilku za mnou přišla Petra.
„Promiň, že jsem tě tu nechala tak dlouho samotnou.“ řekla. „Doufám, že jsi se tu nenudila.“
„Neboj. Báječně jsem si to tu užila. Jsem moc ráda, že jsi mě sem vzala.“ usmála jsem se.
„Vážně? Tak to jsem ráda. Ale asi by už jsme měli jít. Zachvíli nám pojede autobus.“
Podívala jsem se na hodinky. „Máš pravdu. Tak půjdem.“
Zaplatily jsme pití, které jsme si objednaly a odešly. Šli jsme pomalu na autobusovou zastávku. Šli jsme mlčky a ani jsme nedutaly. Teda aspoň si to myslím. Nebo cestou Petra něco povídala? Vůbec jsem ji neposlouchala. Pořád jsem myslela na Pavla. A pak mě napadlo: Mám o něm Petře říct nebo ne? Nevím. Ale já to musím někomu říct.
„Posloucháš mě vůbec?“ zeptala se pochvíli Petra.
„Jsem zamilovaná.“ zamumlala jsem.
„Cože?“
„Já... Zamilovala jsem se.“
„Vážně? Ale vždyť si říkala že žádného kluka nepotřebuješ.“
„Mýlila jsem se. Tentokrát si měla pravdu ty. Ach, jak krásný je to pocit být zamilovaná. Vůbec tomu nemůžu uvěřit.“
„A do koho jsi se zamilovala?“
„Do jednoho kluka z té discotéky.“
„Jo? Proto se ti to tam tak líbilo?“
„Jo, kvůli tomu.“
„Aha. A jak se ten kluk jmenuje? Kolik mu je? A je hezkej?“ vyzvídala Petra.
„Jmenuje se Pavel, je mu dvacet jedna a je strašně hezkej.“ usmála jsem se.
„Cože? Dvacet jedna? Děláš si legraci?“
„Ne, nedělám. Na věku přece nezáleží.“
„No jak myslíš. To je tvoje věc. Hlavně aby si s ním byla šťastná. A co si myslíš, že ti na to řeknou rodiče?“
„Ty se to nesmí dozvědět. Aspoň zatím. Je ti to jasný?“
„Jo. Neboj, budu mlčet jako ryba.“ usmála se.
„Dík.“