Temný svět 3. díl

,,Netrap se, malá...“ zašeptal a nepřestával pozorovat hladinu jezera, v které se odráželo vycházející slunce. Willandra se na něj překvapeně podívala, vždycky se zjeví tak nečekaně v tom svém černém kabátě sahajícím až k zemi a zahalujícím celou jeho drobnou postavu. Také se na ni podíval a lehce se pousmál. V kontrastu s jeho očima topících se v lítosti však povzbudivý účinek úsměvu pominul a Willandra se zadívala za obzor. Jak rád by jí pomohl od toho trápení.
,,Už víš...“ pronesla dívka a byla Laurim přerušena:
,,Vím, Dante mi řekl, co jsi tu prováděla.“ odpověděl jí anděl na nevyřčenou otázku a potlačil touhu ji obejmout, pohladit, udělat cokoliv, co by jí mohlo pomoci od smutku. Nesmíš, Lauri, promlouval v duchu sám k sobě. Nesmí ti na ní záležet, nemůžeš jí pomoci, ona stejně brzy zmizí z tvého života a ty zůstaneš sám a ztrápený... Jako by už tak celou tu věčnost, co žil v Temném světě, nebyl dost nabytý melancholií.
Raději uhnul pohledem, když se na něj Willandra opět podívala. Před chvílí se ještě cítila poměrně dobře, ale teď jakoby to na ni vše dopadlo:
,,A řekl ti taky, co se mnou Vyšší moc zamýšlí?“ zavrčela, nervózně se postavila a začala po molu přecházet sem a tam jako lev v kleci.,,Řekl ti, k čemu jsem předurčená?“ Lauri viděl, že je zoufalá. Zvedl se, zastavil ji v přecházení po dřevěném molu tím, že ji chytil za obě zápěstí, které měla obvázané a donutil ji svým pohledem, aby se mu dívala do očí:
,,Willandro, poslouchej mě - já skutečně nevím, k čemu jsi byla předurčena, ale dobře - nejspíš, “ Trochu se zarazil.,,to nebude nic moc dobrýho.“ řekl jen slabý odvar, věděl, že to bude něco moc krutého a pak pokračoval:
,,Jenže právě proto se teď musíš vzchopit a užívat si život, dokud ho ještě můžeš žít celkem normálně, neutápět se v žalu, Will, já bych dal nevím co za to, abych mohl na chvíli, třeba jen na měsíc žít ve vašem světě, povídat si s lidma, dělat takový ty normální věci, co každej smrtelník denodenně dělá. Ani nevíš, jak je to ubíjející celé dny chodit po těch samých místech Temnýho světa, potkávat ty samé anděly, s kterýma si již tisíciletí nemáme co říct... Chodit bez cíle a s prázdnotou v duši...“ Lauri zlomeně sklonil hlavu.,, Buď šťastná, moje malá, dokud ještě můžeš.“ zašeptal a pohlédl jí pevně do modrých očí.
Willandru jeho řeč nekonečně dojala. Se vzlykem dojetí ho pevně objala a Lauri se nebránil. Byl šťastný, že se mohl Willandře svěřit s marností jeho temného života, který vlastně ani životem nebyl.
,,Já vím, máš pravdu, Lauri,“ řekla a otřela si slzy, které se jí koulely po tváři.
,,Willandro?“ ozvalo se těsně za ní. Polekaně se vyškubla z Lauriho náruče a otočila se. Za ní stál jejich soused z vesnice, pan Hirvonen.,,S kým to tu mluvíš?“ rozhlížel se kolem ní. Dívka se ohlédla na Lauriho a pak zpět na souseda:
,,To je jeden můj kamarád,“ vymyslela si zfleku a zírala na Hirvonena, který na ni taky zíral jak na blázna:
,,Cože?A kde jako?“ nechápal.
,,No tady...“ ukazovala dívka na Lauriho a Hirvonenovi málem vypadly oči, ale nikoho kromě Willandry tu prostě neviděl.
,,Willandro, on mě nemůže vidět. Nikdo jiný na celém světě krom tebe mě nemůže spatřit.“ řekl Lauri a chytil ji konejšivě za ruku. Willandra se podívala na Lauriho:
,,Jaktože ne? Teď si bude myslet, že jsem blázen...“ obrátila k sousedovi hlavu a pak sama pro sebe zamumlala:
,,Beztak si to myslí,“ zašeptala sklesle a se skloněnou hlavou se podívala na Lauriho, který se na ni jen smutně díval a pevně držel její ruku. Víc pro ni udělat nemohl.
,,Willandro, pojď, odvedu tě domů.“Chopil se iniciativy soused a jemně si rukou dívku otočil k sobě. Měl o ni strach, zdála se mu nějaká divná, jakoby trochu pomatená a usoudil, že nebude nejlepší ji tu nechávat v takovém stavu samotnou. Chytl ji za ruku, takže se Willandra musela pustit Lauriho, a vedl ji pryč od jezera směrem k prosluněné lesní cestě. Dívka už se cítila tak unavená a otupělá, že se ani nebránila a nechala se Hirvonenem odvádět pryč. Lauri chvíli kráčel vedle nich se skloněnou hlavou a nic neříkal. Willandra už také nic neříkala, nechtěla zhoršovat situaci, ale když Lauri začal zpomalovat a oni se mu vzdalovali, vykašlala se na mínění svého souseda, otočila se za Laurim a zakřičela:
,,Kdy tě zase uvidím?!“
,,Neboj se, Willandro. Opět se setkáme.“ Willandra mu chvíli hleděla do lesklých očí, tak moc se s ním nechtěla loučit. Soused ji ale opět trochu táhl pryč, takže se musela otočit. Se sklopenou hlavou a mlčící lehce kráčela vedle něj a bosé nohy se jí máčely v rose omamně vonící svěže zelené trávy. Když se o chvilku později ohlédla k jezeru, její padlý anděl byl dávno pryč.
Chvíli šli po lesní cestě v tichosti. Hirvonen znal Willandru už odmalička, žil vedle nich již dvacet let, takže znal její rodiče ještě dlouho předtím, než měli Willandru. Byl dobrý přítel s jejím otcem a Willandru měl moc rád a teď ho moc trápilo její podivné chování a rád by jí pomohl.
,,Will, ,,přerušil tichost.,, Co se to s tebou děje, holka? Viděl jsem tě včera na návsi... Víš, chováš se divně.“
Dívka překvapeně trhla hlavou, protože ho příliš nevnímala, byla zamyšlená, v hlavě si přehrála jeho slova a pak odpověděla:
,,Já vím, Salmi. To bude zase dobrý, jsem jen v poslední době trochu zmatená, už jsem to říkala otci. Nemusíš se o mě bát.“ pohladila ho po rameni a upřela nešťastný zrak k zemi. Kolika lidem bude ještě muset lhát?
Salmi Hirvonen se na ni pochybovačně podíval, ale neodporoval jí. Myslel na jejího otce, který jistě také nechápal, co se to s jeho dcerou děje, a doufal, že je skutečně jen zmatená... Jenže ty mršky pochybnosti se mlely jeho hlavou a ne a ne ji opustit.
,,Nemohl bych ti nějak pomoci?“
Vděčně se na něj podívala. ,,Řekni otci, ať si o mě nedělá starosti. Na tebe dá. Já... mu nechci přidělávat nějaké trápení, víš...“
Pak se Willandra otočila, seběhla z lesní cesty, po které šli, a zamířila do lesa v němž se proplétaly sluneční paprsky. Salmiho tam nechala stát. Hleděl za ní dokud se mu neztratila v hloubce lesa a pak šel dál do vesnice.