Lotosový květ - 4.část

Adriana pomaličku vstala od toaletního stolku, krátce ještě v zrcadle spokojeně zhodnotila svůj vzhled a tiše vyklouzla na chodbu. Opatrně se rozhlédla, ujistila se, že zde opravdu nikdo není a po špičkách došla až ke dveřím otcovy pracovny. Bylo to sice neslušné, ale když potlačila prvotní nutkání sehnout se ke klíčové dírce, jako to dělávají služky, částečně se ukryla za těžký sametový závěs, splývající podél dveří a přitiskla k nim nedočkavě své ucho, ve snaze zaslechnout co nejvíce z rozhovoru, probíhajícího za nimi…

„Rád vás poznávám, pane, vítejte v Sheffieldu. Můj přítel lord Winston mi o vás hodně vyprávěl. Byl naprosto unešený vaším uměním. Spousta vašich obrazů nyní zdobí halu jeho domu. Zmínil se také, jak oplýváte znalostmi, co se týká astronomie, ale zejména architektury, a hlavně proto jsem vás sem pozval. Víte, mou chloubou je zahrada, na kterou jsem velmi pyšný. Ale zdá se mi, že jí ještě mnoho schází. A tuším, že ve vašich rukou se z ní stane opravdový skvost. Miluji přírodu, stromy, květiny…vše je teď jen na vás. Ale je zde menší problém, a sice s vaším platem. Zrovna procházím velmi nepříjemným obdobím, takže…“
Neznámý si krátce odkašlal a pak promluvil, jeho hlas ji doslova pohladil na duši, i když zněl trošku odměřeně. Přízvuk byl ale chvilkami docela legrační, stejně jako občas zkomolená slova, která ale vždy ihned opravil. Zřejmě to byl opravdu nějaký cizinec…

„S tím si nelamte hlavu, jsem rád, že mi zatím poskytnete přístřeší a stravu, jsem již dlouho na cestách. A já pro vás vytvořím to nejlepší, co dovedu. Odpusťte, ale současný styl vašich zahrad má k anglickému velmi daleko. Můj předchůdce by se měl stydět.“
„Ano, jistě, dávno jsem jej již propustil, podle toho to zde také vypadá. Takže, vkládám ve vás svoji důvěru. Můžete se ihned ubytovat v zahradním domku vedle našeho jezírka, najdete tam vše potřebné pro vaši práci i pohodlí, myslím, že tam zůstalo i pár pláten a malířský stojan, po mé ženě. Jen jsem si ještě nezapamatoval vaše ctěné jméno…“
Chvíli bylo ticho, a pak neznámý tiše odpověděl.
„Říkejte mi Adam…Adam Burns, pane barone…“

Adrianu překvapilo, že má docela obyčejné jméno a mírně se zachvěla, zdálo se jí, že je i přes mohutné dveře pozorována, ještě takový podivný pocit nikdy nezažila. Raději vystoupila ze svého úkrytu a polekala se, protože ji někdo náhle chytil za paži.
„Ha, nachytal jsem tě. Copak se to sluší? Takhle špehovat?“ Byl to její bratr.
„Pšš, tiše, nebo nás uslyší! A vůbec, říká se, že jedině správným špehováním se dozvíš hodně zajímavých věcí. A jestli se nepletu, spoustu mi toho ještě dlužíš, takže jistě chápeš, že…“
„Ale ano, budu mlčet jako hrob, sestřičko. A teď už pojď, v jídelně je prostřeno. Mám hlad, že bych jej mohl rozdávat.“
„Timothy?...“ zeptala se váhavě.
„No, copak ti ještě leží na srdci?“
„Ehm…ty jsi ho viděl? Našeho hosta?“
„Viděl, je velmi zvláštní, jeho oči jsou takové divné. Ale zato má úžasného koně, dokonalého angloarabského plnokrevníka. Když jsem se jej ale na něj zeptal, odpověděl mi docela odměřeně a ani nedovolil koně pohladit. Abych řekl pravdu, moc se mi nezamlouvá.“
„Třeba se ti to jen zdá“ špitla Adriana a sklopila oči.
„Možná, ale zato ty se mi nezdáš, nemáš daleko k pláči, a to dost dobře poznám.
A také bych se rád dozvěděl, kam tě odvedl otec, něco mi říká, že tvá špatná nálada s tím hodně souvisí…“ zeptal se zvědavě,dvěma prsty jí zvedl bradu a zadíval se zkoumavě do očí. Chvíli mlčela a pozorovala jej…její malý bráška, malý Timy, kterého vždy hýčkala a chránila, byl nyní skoro o půl hlavy větší, než ona. Zdálo se jí, že se jejich role nyní nějak obrátily.
„Tady ne, povím ti to až u večeře…“ hlesla Adriana, krátce pohlédla ke dveřím, za nimiž se dosud ukrýval onen tajemný neznámý, a pomalu vykročila dlouhou chodbou
směrem k jídelně. Její bratr ji následoval. Chvíli nato již usedli ke stolu a ona doufala, že díky vůni čerstvě upečeného vepřového, které právě přinesla Diana, Timy zapomene na to, co se chtěl od ní dozvědět.
Ale mýlila se.
Než se čehokoliv dotkl, musela se mu svěřit. Zrovna jako chůva Sarah, ani on tomu všemu nemohl uvěřit. Mlčky se pak konečně pustil do jídla, ale viditelně mu tato zpráva také vzala náladu.
Adriana neměla na jídlo ani pomyšlení, ale donutil ji
vzít si aspoň kousek masa.
Zrovna chtěla pozřít další sousto, když tu se z chodby ozvaly mužské hlasy, záhy se otec objevil ve dveřích jídelny a zároveň s ním i…
Rychle dožvýkala a ztěžka polkla. Konečně spatřila toho, jehož podmanivý hlas ji tolik okouzlil. V tom kratičkém okamžiku si jej stačila prohlédnout od hlavy až k patě.
Vysokou štíhlou postavu zdůrazňoval skvěle padnoucí černý, tříčtvrťový, zlatými knoflíky zdobený kabát. Kožené vysoké holínky a tmavě rezavé jezdecké kalhoty
doplňovala košile pískové barvy, kterou měl mírně rozepnutou, takže si všimla mužně zarostlé hrudi. Mohlo mu být možná dvacet pět let, nebo o trošku více.
Tvář, lemovaná rovnými jako uhel černými vlasy, měla docela jemné a pravidelné rysy, s trošku zahnutým nosem, byla mírně snědá a pod tmavým, téměř se srůstajícím obočím, z ní zářily zvláštní oči, které měly zlatavou barvu průzračného jantaru a jeho plné, hezky tvarované rty lemovaly dvě droboučké vrásky.
Když se na ni zadíval, jejím nitrem se rozlil zvláštní svíravý, téměř hypnotizující pocit.
Její řasy nad chrpově modrýma očima se překvapeně zamihotaly a cítila, že ji polévá červeň. Trošku se za to styděla, nebývalo to u ní zvykem. Nepokojné myšlenky přerušil zvučný hlas jejího otce.
„Nerad vás ruším u jídla, ale musím vám představit našeho hosta, jmenuje se Adam Burns, a bude se nyní starat o krásu našich zahrad. Pane, tohle je má dcera Adriana a syn Timothy…“
Muž se na ni usmál, krátce sepnul ruce, lehce sklonil hlavu a sotva slyšitelně řekl „namaste…“.
Byl to opravdu zvláštní pozdrav, takový ještě nikdy neviděla ani neslyšela.
Navzdory jeho jménu ji to jen utvrdilo v tom, že není odtud. Pokývla hlavou a také se usmála.
Její dobrou náladu ale pokazil otec, když náhle řekl.
„Jen jsem ještě chtěl říci, má drahá, zítra mám v plánu navštívit Winwoodovy, potřebuji s nimi projednat něco velmi důležitého, a ty pojedeš se mnou. Aspoň poznáš
místo, kde budeš brzy paní. Abyste rozuměl, milý pane Burnsi, má dcera je budoucí hraběnka.“ Dodal chlubivě.
Adriana se zlostně napřímila a bleskla po otci zlým pohledem, zprvu chtěla něco ostrého říci, ale nakonec jen sklopila oči.
„Skutečně? Tak to blahopřeji, slečno…“ řekl muž chladně, jeho hlas zazněl mírně zklamaně.
Neodvážila se na něj ani pohlédnout. Ach ten otec, musel to prozradit zrovna teď?
Zaštípalo ji v očích, s vypětím sil se snažila zadržet rodící se slzy.
„Už je to tak, příteli. A co vy, nepřipojíte se k nám na večeři? Místa i jídla je tu dost.“
Krátce a s patrným odporem pohlédl na maso, ležící na tácku a zavrtěl hlavou.
„Ne, děkuji vám, jsem unavený z cesty, půjdu se ubytovat a odpočinout si. Bylo mi
potěšením, ale slibuji, že ihned zítra ráno se pustím do práce.“ řekl tiše.
Něco zvláštního ji nutilo, aby zvedla oči, ty jeho ji upřeně pozorovaly, jako kobra myšku, a podivně se leskly. Své pocity nedokázala vůbec popsat. Ještě chvilku tam stál, pak si přehodil přes rameno svůj kožený vak a rychle odkráčel.

O pár hodin později sfoukla Adriana ve své komnatě svíčku a přistoupila k oknu, aby je zavřela. Zpod mraků nesměle vykukoval měsíc a někde zdálky k ní dolehlo
smutné houkání sovy. Nemohla si pomoci, ale její pohled, jako přitahován nějakým magnetem, zabloudil daleko do zahrady, k tomu maličkému zahradnímu domku u
jezírka. Byl ztemnělý a tichý, jejich zvláštní host už zřejmě spal. Tiše tedy zavřela okno a ulehla do své postele. Najednou se jí nitrem rozlila podivná bolestná tíha, když pomyslela na svou nevalnou budoucnost. Zabořila hlavu do polštáře, který zakrátko poznal slanou chuť jejích slz.
Ani nevěděla, kdy se ponořila do říše snů, kde je vše dovoleno a plní se i ta nejtajnější přání, aspoň na tu chvilku, než je vyplaší svítání…