Romance ze zámeckého hotelu III.část

Toho vlahého květnového večera vál po Bodamském jezeru mírný větřík.Vlny šplouchaly v melodickém rytmu a rytmicky narážely na břeh.Po úzké pěšině scházela od hotelu dolů k jezeru mladá žena.

Alexandra Arnheimová byla trochu romantická a také byla velikým milovníkem přírody.Každodenní večerní procházky se nikdy nevzdala,leda že by jí v tom zabránilo něco opravdu důležitého.Podvečerní vycházka pro ni byla nejlepším uvolněním po vyčerpávající práci.Alexandra pracovala jako recepční v hotelu U jezera.Své povolání milovala a dávala mu všechny své síly.Ted právě míjela tichou lavičku a zarazila se,když uslyšela tlumený povzdechh.Přistoupila odhodlaně blíž a poznala v osamělé postavě hosta z hotelu.

"Dobrý večer,pane Waldenburg,"pozdravila muže na lavičce."Není vám dobře?Smím se na okamžik posadit?" "Oh,to jste vy,slečno Arnheimová...Vy taky máte ráda přírodu,že jsem to uhodl?" "Ano,uhodl,"přikývla Alexandra a posadila se na lavičku vedle prince Henrika. "Něco nemilého se vám přihodilo?Nepokladejte mě,prosím,za indiskrétní,ale třeba bych vám mohla pomoci."

Po chvilce splynula z mužových rtů první slova,nejdřív jen rozpačitě,ale pak už souvisleji a princ Henrik jí vyprávěl o světě,ve kterém žije,až ho Alexandra s překvapeným zvoláním přerušila:"Takže vy jste vlastně princ a máte zámek,Výsosti?" "Je to tak,slečno Arnheimová.O mém skutečném původu tady ví jenom můj dobrý známý,pan hoteliér Horster.Když se tu někdy na krátký čas zdržuji,rád to všechno hodím zcela za hlavu.Taky se mi to až dosud vždycky dařilo,jenom tentokrát to zkrátka nevychází."V jeho slovech se ozývala hořkost."Celý svět si myslí,že zámecký pán je člověk,kterému každý musí jenom závidět a který neví,co to jsou starosti.Samozřejmě,náš zámek je krásný jako v pohádce a stojí v kouzelné krajině,"rozhovořil se zajíceně o zámku.Ale pak také připomněl částky,které jeho udržování pohltí.A přitom jen tak na okraj poznamenal,že opravdu neví,jak by mohl ze svých pozemků ještě víc vytěžit. "Ale já slyšela,"Alexandra ho ted zase přerušila,"že hodně vynáší chov jezdeckých koní."
Najednou se zatvářil odmítavě.Hlavu měl skloněnou,když se jí svěřil o neštěstí,jaké postihlo neštěstí na koni jeho ženu.A potom se odmlčel.Alexandra se chvíli dívala tiše jen tak před sebe,ale pak zvedla hlavu a zeptala se opatrně:"Výsosti,a co kdybyste zámek otevřel pro veřejnost?Jistě je v zámecké budově mnoho vzácných věcí,které by i jiní rádi obdivovaly.Stačilo by jen požádat přiměřené vstupné". "Už jsem to jednou zkusil.Tedy lépe řečeno-otevřel jsem pro veřejnost skvostnou kapli,která stojí v zámeckém parku.Ale když se pak jeden výtečník snažil tajně si odnést z kaple jeden obzvlášt cenný exponát,hned jsem kapli zase pro veřejnost uzavřel.Stejně se to po finanční stránce nevyplatilo". "Potom je opravdu každá rada drahá,"připustila Alexandra."S takovými problémy jsem se dodnes ještě nesetkala.A mám-li být upřímná ,musím se vám přiznat,Výsosti,že jsem si do této chvíle vždycky myslela,že obyvatelé zámku a všichni ti princové a princezny,jsou bezmezně štastní tvorové.Vašima očima jsem to vlastně nikdy neviděla". "Ono není všechno zlato,co se třpytí,"řekl princ Henrik sklíčeně a rozhovořil se znovu o synovi."Nemohu na to ani pomyslet,že by se mu mělo při závodech něco stát.Kromě toho jeho port není žádné trvalé řešení,jak zajistit potřebný finanční příjem.Je to až příliš závislé na okamžitém vítěztví.A Lothar taky musí počítat s tím,že jednoho dne zazáří na automobilovém nebi nová hvězda.Právě tak bych si nepřál,aby můj syn závodil tak dlouho,až ho stáří přinutí,aby se vzdal".Princ Henrik se rozhovořil i o Mirje Taubnerové,kterou si jeho syn chce vzít.Alexandra ho pozorně poslouchala a v jeho hlase jí neunikly sotva postřehnutelné spodní tony,které asi prozrazovaly pravou příčinu,proč princ Waldenburg na tento svazek myslel se zjevnou nechutí.Byla rádá,když řekl:"Ví bůh,že mi nezáleží na tom,že Mirja nemá urozený původ.Jdu s moderní dobou a přivítám každou snachu,pokud to bude milí člověk s vřelým srdcem.Vlastně neímco proti té Mirje mám.Ale už při vyslovení jejího jména se ve mně všechno vzpírá.Není to zvláštní?" "Ne,na tom nic zvláštního není,"odpověděla Alexandra."I když pominete,že je v tom z vaší strany také trochu žárlivosti,protože vám Mirja vezme jediného člověka,kterého ještě máte,působí tady navíc i to,že právě ona vašeho syna podporuje v jeho nebezpečném sportu."Princ Henrik s ní souhlasil.A potom jí vylíčil,jaký závod vlastní Mirjin otec a že Mirja je jeho jediná dcera,která všechno zdědí.A také že je na ni továrník Taubner jaksepatří pyšný.Nakonec si povzdechl:"Mirja byla u nás jen dvakrát-a já byl ukrutně zklamaný.Ani Lothara nepožádala,aby jí na zámku všechno ukázal.A když jsem se zmínil o starých tradicích,sice poslouchala,ale zcela bez zájmu." "Výsosti,každý se nedovede nedchnout pro stré umění,"řekla Alexandra diplomaticky. "A vy?"princ Henrik jí skoro přerušil."Neměla byste chut mne někdy navštívit a prohlédnout si můj zámek?"Odpověděla bez zaváhání:"Dokonce strašně ráda,tedy-pokud to půjde zařídit.Ovšem vaši trpělivost bych asi příliš zneužívala,protože se nikdy nedovedu odtrhnout od starých památek a uměledkých děl.Ale jenom mě ted,prosím vás,nesrovnávejte s Mirjou.Její zájmy jsou určitě v docela jiných sférách,které zase neddovedou okouzlit mne."Kdesi odbíjely věžní hodiny.Bylo pozdě. "Odpostte,slečno Arnheimová,že jsem vás připravil o tolik času,ůpolekal se rinc. "Ne, to je v pořádku",ujištovala ho Alexandra s úsměvem a zvedla se.Vydali se nazpět do hotelu.Než se princ Henrik s Alexandrou rozloučil,vřele jí stiskl ruce. "Slečno Arnheimová,děkuji vám z celého srdce,že jste mi s takovým porozuměním naslouchala.Je mi,jako by ze mne spadla úkrutná tíha." "Člověku se nesmírně uleví,když se může někomu se vším svěřit",odmítala skromně jeho díky. "Kéž bych vás mohla těch vašich starostí opravdu zbavit.Bohužel,nevidím žádnou možnost.Ale kdo ví,třeb se přece jen dá něco vymyslet."