Temný svět 5. díl

Řeka končila uprostřed sálu. Prostě tam její koryto skončilo, jako by to ani nebyla řeka, ale nějaký bazén. Lauri zapádloval se svým dopravním prostředkem mezi pár lodí, které tam již byly přivázané, vyskočil na zem složenou z těch velikánských šedých dlažebních kostek a podal Willandře ruku, aby mohla za ním. Dívka lehce přeskočila přes okraj loďky a dopadla vedle svého anděla, stále svírajíc jeho studené ruce.
,,Co když nestihneme dojít k tobě domů, než se zase budu muset vrátit zpět?“ strachovala se. Stála těsně vedle Lauriho a rozhlížela se kolem. Jejich dvojice v sále působila v hloučcích temných andělů mírný rozruch.
,,Doufám, že stihneme.“ odpověděl jí na předešlou otázku a všiml si, že ho neposlouchá a dívá se někam jinam. Ve směru jejího pohledu stál shluk čtyř andělů, kteří si mezi sebou něco říkali a dívali se směrem k Will a Laurimu. Když si jeden z andělů všiml, že se jejich směrem podíval i Lauri, zvedl ruku k dálkovému pozdravu. Lauri mu mávnutím odpověděl, čehož si všimla Willandra.
,,Znáš je?“ ptala se a snášela jejich pohledy.,,Proč se na mě tak dívají?“
,,Nediv se, člověka a ještě k tomu tak hezkou holku neviděli již celé tisícovky let. Tamhle je můj přítel, Warner. Seznámím vás.“ Chytil Will přičinlivě za ruku a už ji chtěl vést k shluku temných kabátů, ale Willandra se vzepřela:
,,Ne, Lauri... Nechci nikoho tady poznávat. Stačíš mi ty a vědomí, že tu přece jen máš někoho s kým můžeš mluvit.“ pousmála se.,,Raději se půjdeme podívat do tvého... ehm, bytu?“ Proč ztrácet čas prázdnými řečmi, když by stejně neměla těm cizím andělům co říct.
,,Tak dobře,“ kapituloval Lauri a vydali se napříč ponurým sálem. Směřovali ke kamenné šedé zdi sálu, která byla ovšem dost daleko vzhledem k rozlehlosti tohoto místa. Procházeli kolem těch majestátních soch obtočených různými dřevěnými větvemi a dívka k nim s obdivem vzhlížela, stejně jako na vše v tomto světě.
Lauri pozoroval její uchvácenost a snažil se vzpomenout, jestli i jeho to tu někdy unášelo. Snažil se moc vzpomenout si na dobu, kdy mu tu vše nepřipadalo nudné a všední... Nevzpomněl si.
Smutně se zadíval k zemi s marností v duši, marností, kterou cítili všichni andělé staří tisíce let. Nesměli zemřít. Nechápal, že lidé jako Willandra se smrti bojí, brání se jí. Pro něj by to bylo vysvobození z té všednosti, šíleného stereotypu. Bylo to ubíjející žít tak dlouho. Kdyby zemřel, konečně by se dostal někam jinam. Snad by poznal jiný svět. Jenže... Být věčnost tady nebo tam? Vlastně je to taky beznaděj...
Willandra cítila, jak Lauriho ruce chladnou. Za chvíli ji studily. Přestala obdivovat velkolepost Temného světa a pohlédla na svého padlého anděla, který kráčel vedle ní s hlavou skloněnou a chřadnul smutkem.
,,Lauri,“ stiskla mu pevněji ruku a on zvedl hlavu.
,,Ano?“ Díval se na ni překvapeně vytržen z hlubokého zamyšlení.
,,Ty... Chladneš.“ zašeptala potichu a potlačila touhu vyškubnout svou ruku z té Lauriho, která byla jako led a Willandru z ní poléval chlad.
,,Promiň,“ omluvil se citlivě a sám její ruku pustil zatím než zažene chmurné myšlenky a jeho ruce budou opět jen chladné, nikoli ledové.
Mezitím došli ke schodům, které vedly nahoru pryč ze sálu. Lauri dívce objasnil, že když vyjdou ty schody, ocitnou se ve spleti těch chodeb za velkými balkony, které pozorovali z loďky. A tak opět ruku v ruce vyšli schodiště, které bylo v jen o trochu lepším stavu, než to, které vedlo na nádvoří z chrámu.
Když vyšlapali schody a ani se při tom nezřítili, Willandra spatřila spousty korzojících andělů, chodili po chodbě, někdy s někým prohodili pár slov, zatočili do jiných chodeb, které směřovaly dál od sálu, do záhadných hloubek Temného světa. Jiní andělé zase stáli jen tak na balkonech a zasněně, možná tupě, se dívali dolů do sálu. Ale byla jich tu spousta, dole v sále jich bylo jen pár.
,,Proč... Proč je jich tu tolik?“ zatahala Will Lauriho lehce za ruku, jako malé dítě, přitom se na něj nedívala, ale dál s ohromeným výrazem pozorovala anděly. Bylo jich to-olik!Ve svých dlouhých temných kabátech a s černými vlasy...
,,Tady v tomhle nekonečném bludišti chodeb je andělů nejvíc z celého Temného světa. Tam dál v chodbách jsou totiž jejich příbytky, i můj.“
,,Tak tam pojďme!“ Will byla moc zvědavá na Lauriho domov.
,,Nechceš vidět sál z balkónu?“ podivil se andělsky a v jeho smutných očích si pohrával něžný úsměv.
,,Jasně, že chci.“ vzpomněla si dívka a nechala se proplést mezi temnými anděli k jednomu prázdnému velkému balkónu.
Odtud byl nádherný pohled. Willandra pocítila naplno půvab temnosti i majestátnosti tohoto světa. Obrovský šedý sál plný šedých rozlehlých soch a zkroucených zakrslých stromů dokreslujících děsivou atmosféru. A uprostřed toho všeho se klikatilo koryto řeky s jasně černou vodou, protože v sále nebyla žádná mlha, takže ani nad hladinou této řeky se nevznášel mlžný opar.
,,Miluji to tu...“ zašeptala Willandra tak potichu, že to nemohl slyšet ani Lauri, i když stál těsně vedle ní a dýchal vůni jejích vlasů. Přivřela slastně oči a v duchu si přála zapomenout na místo, kam patřila. Kam se bude muset již brzy vrátit a čelit bůhvíjakým hrůzám. Myšlenka na její svět ji vrátila do reality a ona zarmouceně pohlédla na Lauriho. Byl tak sladký a lidský...
,,Můžeme se jít podívat k tobě domů.“ usmála se na něj, on přikývnul a vedl ji dál chodbou.