Střípky snů 24

Když se po chvilce od sebe odtrhneme znervozníme.
,,Raději pojedem." Mrkne na mě a já se stále usmívám jako trdlo. Auto se rozjede a kupodivu jedeme skoro stejným směrem jako k nám.
,,Tady kousek bydlím." Řeknu a ukážu kamsi před sebe.
,,Tady bydlí i teta. Je hodná. Mám u ní pár věcí dlouho jsem ji neviděl." Konstatuje a zahne k nám do ulice. V duchu si říkám. To je náhodička. Takovej kousek ho mam u nosu a my se musíme seznámit zrovna takhle. Potom zastavíme kousek od našeho domu.
,,Počkáš tady nebo půjdeš semnou?" Optá se váhavě.
,,Jak chceš." Řeknu a je mi to vážně jedno. Alespoň poznám kousek jeho rodiny.
Dole společně zazvoníme na zvonek a z mluvítka se ozve čísi starší hlas.
,,Kdo je?"
,,To jsem já Roman." Nakloní se blíž a rukou chytne dveře. Ty mi podrží a my vejdeme. Když vystoupáme schody a otevřou se dveře vykoukne stará paní. Když pozdravím málem na mě jdou mdloby. Znovu se na ní podívám. Je to ta baba ze předevčíra. Náhoda je blbec. Smůla se mi lepí na paty. Baba mi věnuje zlostný pohled a pozve nás dál. Bylo to jakobych pokládala katovi hlavu na špalek. Hrozně jse znervozněla a Roman si toho všiml. Rukou mi přejel po zádech jakoby se mě bál a hned po jeho přejetí rukou mi naskočila husí kůže.
,,Dáte si kafe?" Optá se nás.
,,Já ne." Pípnu tiše a usadím se na židli kam mi pokyne.
,,Počkej tady ju." Podívá se na mě Roman a jde pryč.
,,A co ty Románku?" Optá se ho mile aby mi dala najevo že já jsem ta špatná.
,,Já to kafe." Řekne a usměje se na ni vděčně. Najednou mě přepadne trochu závist že vděčně se směje na ni a ne na mě. Když Roman po bytě balí do batohu vyprané věci a nafasuje košík s jablky začnu se bát.
,,Románku můžeš sem na chvíli?" Optá se baba z kuchyně a Roman ji běží ochotně na pomoc. Já zatím očima těkám po to zastaralém malém bytečku a koukám jak bysme co nejrychleji vypadli. Když se Roman vrátí usměje se na mě a tak hádám že je všechno v pořádku. Naservíruje kávu a baba se k nám posadí.
,,Tak co děvenko. Copak si dělala." Optá se jízlivě na mou nohu.
,,No ona měla nehodu." Řekne Roman za mě a posmutněle se na mě podívá. Na to jak nesnáším když za mě někdo mluví tak teďka jsem byla ráda. Uvnitř mě to celé svírá. Připadám si hrozně nepříjemně a napjatě.
Když už si jdu sednout do auta Roman se ještě pro něco vrátí a dlouze se loučí. Už ať to skončí modlím se. Když nastartuje auto trochu se mi uleví. Bohužel jen na chvíli než si všimnu jeho posmutnělého obličeje. Bože co teď? Mám dělat mrtvého brouka nebo se tvářit potupně. Tak ani nevím co je lepší. Těžko říct jestli to ví. O tom že to ví se přesvědčím zanedlouho když mlčí. Vidím jak sem tam pevně sevře volant.
,,kde to bydlíš?" Optá se najednou.
,,Ve vedlejší ulici.Doprava a potom hned doleva." Navedu ho a dál je v autě ticho. Potom zastaví skoro u našeho domu.
,,Měj se." Hlesnu. A jakoby se všechno kouzlo ztratilo.
,,Počkej." Řekne tiše zrovna ve chvíli když už ani nedoufám že se to prolomí.
,,To odejdeš jen tak?" Zeptá se trochu nakvašeně. Z jeho rozhořčení v hlase je mi do breku. Začne mě štípat v nose a slzy mám na krajíčku.
,,No." Hlesnu a nechám jakoby otevřenou debatu.
,,Chodíš snim?" Optá se a zabodne se mi pohledem do očí. Samozřejmně uhnu.
,,Ne." Pípnu.
,,Ts tak to je snad ještě horší." Uchichtne se ironicky.
,,Jsem tady dělal ze sebe akorát blbce." Řekne a koukne kamsi z okýnka.
,,Vystup." Poručí mi.
,,Ne." Řeknu pevně.
,,Zase se tolik nestalo." Hlesnu.
,,Ne vlastně vůbec nic. Jenom zatímco se taháš semnou se taháš ještě s několika dalšíma." Vztekle bouchne do volantu.
,,Mám tě ráda." Pípnu že se skoro slyším sama.
On si jen opře ruce o volant a potom si na ruce položí hlavu. Chvilku je ticho a já nevím co mám dělat. Rozhodně nechci aby to takhle skončilo.
Zkusím ho pohladit po hlavě.Nechá se tak ho hladím po vlasech a potom se ho pokusím zvednout a za ruku si ho přitáhnu na klín. Ochotně mi složí hlavu do klína a připadám si jakobych měla v ruce malé křehoučké bezbranné kotě.
,,je to bezmoc." Vykoktá ze sebe.
,,Copak." Skloním k němu hlavu až ho mé vlasy lechtají na krku.
,,Dokázala si mi to udělat a to jsem zmizel jen na pár hodin." V tu chvíli mám děsné výčitky. Najednou jakoby to tehdy vubec nestálo za to. Hladím ho po hlavě a uvědomuji si že je to pro mě slastný okamžik. Prstem mu pak sjedu na krk a zašeptám.
,,už ti nikdy neublížím." A v tu chvíli jako bysme zpečetili náš vztah. Cítím že teď jsme dva. Jsme pár. Ještě dlouho potom sedíme jen tak v autě tiše. Stačí mi jeho blízkost. Maximálně si ho uživám a přes mikinu si ho hladím jako nejkrásnějšího plyšáčka na světě. Na to jak mi bylo předtím hrozně je mi o poznání lépe. Jsme dva jsme to my. Už nikdy nebudeme sami. Budeme spolu a už nás nic nerozdělí.
,,Musím jet." Zvedne se rozhodně. Smutně se na mě podívá.
,,Já vím." Pohladím ho po tváři a vzbuzuje ve mě něco doposud nepoznaného. Jakousi něhu a roztoužení střídající se se zápalem touhy a utlumem křehkosti okamžiku.
Na nic nečekám oba dva se k sobě nějak přiblížíme a začneme se líbat. Už ne jako předtím ale hladově chtivě a divoce. Když ztěžka bouchnu dveřma od jeho auta. Dobu stojím na silnici o berlích a civím s usměvem do prázdna.