Zakázaná láska? (20 část)

Čtvrtek. Den před svatbou. Panebože, jak jen to rychle uteklo. Pamatuju si den, kdy mi mamka oznámila, že se budou s Karlem brát a najednou už je to tu. Poslední přípravy na svatbu už se dolaďují, všichni, hlavně tedy mamka je nervózní a neustále pobíhá po domě, aby se ujistila, že všechno jde podle plánu. Neustále se přesvědčuje, že nic nezapomněla na dlouhou svatební cestu, na kterou se chystají. Dokonce ani nevím kam to jedou. Vím, že mi to mamka říkala, ale já jsem byla úplně myšlenkami jinde. Jen vím, že mi pořád kladla na srdce, že na sebe musím dávat pozor, že budu mít na starosti celou domácnost a další blbosti, které jsem vůbec nevnímala.
Pátek, velký den D. Vzbudila jsem se docela brzy na to, že mamka všem nařídila budíček na osmou hodinu a já v posteli zírala do stropu už snad od půl 6. Vím, že takhle by měla být nervózní mamka, že ta určitě nemůže dospat, jak moc se těší, až zase bude vdanou paní, jenže já byla nervózní s ní. Nervózní, smutná a zároveň i veselá. Vždyť dneska je ten den, kdy se oficiálně stane Tom mým bratrem. Den, na který jsem se těšila, ale teď nějak mě radost přešla. A to jen kvůli pár minutám, dnů, týdnů, které jsem strávila v Tomově přítomnosti. Všechno se tím změnilo, úplně všechno. Jenže já musím být šťastná, veselá, už kvůli mamce a Karlovi, který se dneska stane mým nevlastním otcem.
Když už se blíží půl 8 a já mám dost přemýšlení, které mě doslova ničí, vyskočím na nohy, popadnu župan a se zívnutím otevřu dveře od pokoje. První pohled mi padne na Tomáše s Karlem, kteří stojí na chodbě a Karel vypadá dost naštvaně, zatím co Tom provinile. Sakra, že by včera slyšel něco co neměl? Pomyslím si, když ho spatřím.
„Dobré ráno“ pozdravím je oba dva a doufám, že můžu jen tak nenápadně proklouznout a jít dolů do kuchyně, abych si uvařila silnou kávu.
„Ahoj Adélko“ usměje se na mě Karel a mě hned dojde, že tenhle úsměv je nucený. Že je úplně jiný než ten, kterým se na mě usmívá vždycky.
„Děje se něco?“ zajímám se zděšeně a podívám se na Toma, který opravdu vypadá provinile až vyděšeně.
„Ne, teď už nic“ujistí mě „tak co? Jdeme se nasnídat? Barbara už je dule a chystá tam za pomoci Kristýnky a Romana snídani, tak pojďte“ naposledy hodí pohled na Toma a pak se beze slova vydá dolů. Chci se vydat za ním, ale Tom mě zdrží.
„Otec nás včera slyšet a domyslel se.“
„C-co? Jak to myslíš?! Jako že všechno ví? Panebože, ví to snad i mamka?!“ zděsím se. Ta jestli to ví, tak mě zabije!!
„Ne, ví to jen on a slíbil mi, že to nikomu neřekne.“ zakroutí hlavou „Adi, poslouchej mě..“ chce něco říct, ale já mu hned skočím do řeči.
„Já už tě nemusím poslouchat..nejsi můj nic, jen starší bratr tak se podle toho taky chovej!“ syknu a vytrhnu se mu ze sevření, abych se mohla vydat dolů na snídani, kde už je celá má rodinka přítomná. Tedy až na mě a Tomáše, který dorazí chvilku po mě.
„Jak jste se vyspali?“zajímá se mamka, která má na sobě jen župan a na obličeji ji hraje úsměv.
„Dobrý“ zašeptám jen a popadnu rohlík, který je v koši.
„Měli bychom probrat nějaké detaily, co a jak bude“ začne mamka plánovat dnešní den a mě až po pár minutách dojde, že mluví i ke mně.
„Adélko, co ti je? Ty jsi poslední dobou nějaká divná.“ prokoukne mě mamka svým pohledem, který působí jako nějaký rentgen.
„Ne mami, jsem v pořádku“ zakroutím hlavou, ale mamčiného pohledu se nějak nemůžu zbavit.
„Adélko, tobě je špatně viď?“
„Proč? Já jsem fakt v pořádku“ usměju se a doufám, že ji můj nucený úsměv přesvědčí, ale bohužel ne.
„Počkej, vždyť já už vím, co ti je“ plácne se do čela a já jen hodím vyděšený pohled na Toma, který ihned přestane jíst a podívá se na svého otce, který normálně pokračuje v snídaní. Mamka se jen omluvně pak usměje a skloní se nad svým talířem, kde si začne mazat rohlík.
„Co ti teda je?“ obrátí se na mě Kristýnka.
„Vůbec nic“ zakroutím hlavou a myslím si, že je tahle debata uzavřena, ale mamka ji to prostě musí vysvětlit slovně!
„Má své dny víš“
„To teda..“ chci namítnou, že nemám své dny, protože jsem je měla před týdnem, ale pak si uvědomím, že jsem je před tím týdnem neměla!! Panebože, mám zpoždění! „můžete si tu dál povídat o mém životě, ale já se jdu nahoru připravit“ odseknu naštvaně a odhodím rohlík na talíř, ale nějak nešikovně, protože skončí na stole a strana, která je namazaná sýrem, skončí na ubrusu.
„Ale vždyť na tom nic není, Adélko!“slyším mamku, jak na mě volá.
„Nakašli si“ zašeptám a rychle vklouznu do svého pokoje. Pohled mi padne na stůl, kde mám ukrytou peněženku a rozběhnu se k ní. Cestou narazím do postele, díky které si div nezlomím nohu, ale peněženku popadnu a vytáhnu jedinou věc, která mě právě zajímá.
„Panebože“ zašeptám jen a malý kalendářík mi vypadne z rukou na zem. V momentě mám oči plné slz, které ani nevím, kde se vzali. Panebože, jestli je to, co myslím pravda..co budu dělat?! Vždyť to není možné, nemůžu být přece tak hloupá!! Stejně to bude planý poplach..všechno to bude určitě z nervů, z toho co se stalo před nedávnem, ale co když ne? Rychle sáhnu pod polštář, kde nahmatám mobil a vytočím číslo osoby, která mi jediná může pomoct.
„Ahoj Nadi“ pozdravím svou nejlepší kamarádku do telefonu.
„Ahoj, prosím tě neříkej mi, že se čas svatby změnil! Já ještě nejsem připravená!“ zděsí se hned, ale po mém ujištění, že se nic nezměnilo, se uklidní.
„Tak co se děje?“ zajímá se
„Nadi, něco bych od tebe potřebovala.“ zašeptám a utřu si slzy.
„Povídej, ale prosím tě honem, musím si jít natočit vlasy, osprchovat a pak obléct ty hrozné šaty.“ povzdychne si „počkej, ale ty máš nějak divnej hlas, co se stalo?“
„Mám takovej menší problém, asi“ dodám a začnu přecházet po pokoji, což mě vždycky uklidňovalo, tak doufám, že teď to taky pomůže.
„Jakej? Nemáš doma šaty?“ hádá, ale bohužel se netrefí do černého.
„Ne šaty mám“zakroutím hlavou „Nadi, mohla by jsi přijet dřív a cestou se stavit a něco mi koupit?“
„Jasně, přijedu kolem půl jedenácté, ale teď mi řekni, co potřebuješ koupit“
„Prosím tě, to co ti teď řeknu, si musíš nechat pro sebe, kdyby se to někdo dozvěděl, tak by z toho byl takovém malér!“ strachuju se.
„Klid, víš že u mě je všechno v bezpečí, tak povídej“ vyzve mě.
„Mohla by ses stavit do lékárny?“
„Jasně, potřebuješ nějaké prášky? Je ti zle furt? Bolí tě hlava?“ strachuje se.
„Ne, prášky nepotřebuju“
„Tak co teda?“
Jak jen tohle můžu říct? Jak bude Naďa reagovat na to, o co ji chci poprosit?
„Potřebuju koupit těhotenské testy“ polknu a na druhé straně všechno utichne.