Zakázaná láska? (21 část)

Ty tři hodiny, které zbývají do příjezdu Nadi, jsem zavřená ve svém pokoji a snažím se připravit se důkladně na svatbu, ale nějak mi to nejde. Nemůžu se namalovat, aniž bych si skoro nevypíchla oči tužkou nebo řasenkou, a když jen pomyslím na svou situaci, mám oči plné slz, takže můžu začít zase od začátku.
„Ahoj Adélko, můžu?“spatřím v zrcadle Kristýnku, která nakoukne do mého pokoje a opatrně za sebou zavře dveře.
„Ahoj Kristýnko, copak potřebuješ?“zajímám se a otočím se na ni na židli.
„Pomohla by jsi mi udělat nějaký účes?“ zeptá se opatrně.
„Určitě. Chceš to natočit a pak dát do vlasů korunku?“ usměju se na ni a ona jen přikývne. Uvolním ji své místo na židli a vytáhnu ze šuplíku kulmu, kterou hned zapnu do zásuvky.
„Nevadí, že tě otravuji? Šla bych za mamkou, ale ona se sama připravuje“
„Ne, vůbec mi to nevadí“ zakroutím hlavou. Alespoň nebudu muset myslet na to, co mě čeká až přijde Naďa, když mě tohle nějak zaměstná.
„Adi, dneska se staneš mou sestrou“ usměje se na mě do zrcadla.
„Já vím a jsem moc ráda“ oplatím ji úsměv.
„Uděláme si, jak rodiče odjedou ten menší výlet, jak jsme si plánovali?“ vzpomene si.
„No..určitě si někam zajedeme, domluvíme se s Románkem a pojedeme“ přikývnu.
„Třeba do ZOO! Tam jsme nebyli strašně dlouho víš. On brácha má rád strašně moc žirafy, tak by ho to určitě potěšilo“rozzáří se.
„A co máš ráda ty?“ zajímám se a vezmu jeden pramínek vlásků, abych je natočila.
„Já? Nejvíc asi medvědy, takový ti líbí“
„Lední medvědi?“ hádám, podle jejího popisu a ona jen přikývne.
„Co se líbí tobě? Tučňáci? Nebo taky žirafy? Řekni, že medvědi!“ dožaduje se.
„Mě se nejvíc líbí asi klokani“ řeknu první zvíře, které mě napadne.
„Ale ti v některých ZOO nebývají!“ protestuje hned.
„Já vím, že někde nejsou, ale i tak jsou krásní“
„Co budeš dělat, až skončíš školu?“ změní téma a já natočím další pramínek vlasů a znovu tam namotám další.
„Tak to je Kristýnko, jen a jen ve hvězdách“ vzdychnu.
„Proč?“ nechápe.
„Nikdo neví co bude“odpovím jen.
„Jo je fakt“ přikývne na souhlas „ale já vím, co bude teď. Staneš se mou starší sestrou, kterou jsem si tak moc přála“ usměje se.
„Tak já se budu snažit, abys toho nelitovala“
Po chvilce už má vlasy pěkně vlnité a je to i dobrý čas, takže nic nebrání tomu, abych ji zašla pro šaty a korunku a udělala z ní pravou princeznu. První ji pomůžu do šatů, pak ji ještě upravím vlásky, které se trochu rozházeli a nakonec ji do nich dát korunku.
„Jako princezna“ usměju se na ni a obrátím ji čelem k zrcadlu, aby se mohla podívat, jak moc ji to sluší.
„Páni..“ vzdychne a zadívá se na sebe do zrcadla, jako by nemohla uvěřit, že je to ona. „a teď ty!“ obrátí se ke mně až ji sukně zašustí.
„Já mám ještě čas“ podívám se na hodiny. Půl jedenácté..sakra, Naďa by tu už měla být! Snad nepotká mamku nebo někoho dalšího z rodiny a neprořekne se! To by byl malér jako vrata!
„Půjdu se ukázat taťkovi jo?“ vytrhne mě z přemýšlení prásknutí dveří, jak Kristýnka odešla se pochlubit, jak krásně vypadá.
No konečně!, uleví se mi, když si všimnu známého auta, jak jede směrem k našemu domu. Rozběhnu se z pokoje dolů, abych vtáhla Naďu do svého pokoje dřív než stačí s někým promluvit, ale bohužel to se mi nepodaří.
„Ahoj Nadi, přijela jsi nějak brzy“ slyším mamku.
„Dobrý den, já jsem myslela, že bych vám mohla z něčím pomoct víte,“ slyším Nadi odpověď.
„To nemusíš, už je všechno hotové a připravené“
„Tak půjdu alespoň pomoct Adélce“
„Ahoj Nadi!“ vpadnu do jídelny, jen co se řekne moje jméno. Ještě by se mamka zeptala na to, jak mi chce pomoct a Naďa by se rozpovídala...
„Ahoj Adi, jdeme na to?“ usměje se
„Na co?“ zajímá se mamka a sjede mě pohledem. „ty jsi ještě v županu?! Proč nemáš šaty! Vždyť všechno za chvilku začíná a ty tu ještě lítáš v županu! Padej se převléct!“
„No a právě na to se chystáme“ usměje se na mamku omluvně a už mě bere na ruku a místo, aby mě táhne do mého pokoje, kde bych se teď měla připravovat, zatáhne mě do koupelny.
„Ty vole..“uleví si „ty jsi jako fakt těhotná?!“
„Ticho! Nekřič tak!“ krotím ji hned a zamknu radši dveře, kdyby sem náhodou někdo chtěl vtrhnout.
„Promiň, ale jako..to je síla ti povím“ řekne a posadí se na zem, opřená o dveře.
„No, mě povídej. Máš ty testy?“ zajímám se a ona jen přikývne. Vytáhne z kabelky tři těhotenské testy a podá mi je.
„Díky, pak ti je zaplatím.“ stisknu je v ruce a zatím co dva položím na umyvadlo, třetí si nechám a dlouze si rozmýšlím, jestli mám nebo ne.
„Mimochodem, máš hezký šaty“ pochválím ji její dlouhé, modré šaty, které vypadají spíš jako jen barva, kterou si natřela na těle.
„Díky, ale teď už běž do toho, ať víme na čem jsi“
„Já vím. Zajdeš mi pro šaty? Mezitím co budeme ty minuty čekat se alespoň obléknu“ jen přikývne a za chvilku zmizí z koupelny. Hned přiskočím ke dveřím, znovu je zamknu a otočím se k zrcadlu, které je nad umyvadlem.
Panebože, co když jsem přece jen těhotná? Co když mi ten test výjde pozitivně a já budu máma? Ne, tohle nejde! Nemůžu čekat dítě se svým, teď už nevlastním bratrem!! Vždyť, co by na to řekli ostatní? Mamka by mě zabila, Karel by zabil Tomáše...co mám jen dělat?
„Tak co?“ zajímá se Naďa, kterou pustím dovnitř i s šatami.
„Zatím nic, díky“ poděkuju a vezmu si od ní svoje milované šatičky, na které jsem se už tak moc těšila.
„Co budeš dělat, jestli se to potvrdí?“ zajímá se a sedne si na zem, zatím co já se začnu pomalu oblékat.
„Jo, tak to je jediné co nevím.“ pokrčím rameny.
„Chceš jít na potrat?“ zašeptá a já se na ni vyděšeně otočím.
„Já..nevím. Když nepůjdu, zničím si život, na všechno budu sama, protože pochybuju, že by mi Tom s tímhle pomohl, když nepůjdu..bude ze mě máma..“ zašeptám a v tu chvíli mám oči plné slz „máma..ale když půjdu..budu si to vyčítat do konce života. Já..prostě nevím, co budu dělat, jestli to bude pozitivní“
„Musíš se rozhodnou sama, v tomhle ohledu ti nikdo nepomůže“
„Tohle já vím, jenže co když se rozhodnu špatně?“
„Tak se musíš rozhodnout dobře.“ řekne jen a zatím co já si zapínám zip na zádech, vidím v zrcadle jak se natahuje po testu a dlouze se na něj zadívá.
„Tak co?“ zajímám se.
„Je..negativní“ zašeptá.